Vymítat démony na mýtině

Dříve než se dostaneme k meritu věci, tedy k mýcení lesa, položme si otázku, proč se slovesa vymýtit a vymítat píšou každé jinak a proč si je pleteme. Nahodilému posluchači (nikoli čtenáři správně napsaného textu) by mohlo připadat, že jde o vidovou dvojici (nedokonavé vymítat k dokonavému vymýtit). Kdyby to mělo platit, nesměla by se slova lišit významově. Problém ale tkví právě v tom, že si občas významový rozdíl neuvědomíme. Obě slovesa totiž souvisejí s nějakým odstraňováním, byť jednou se odstraňuje démon z těla, podruhé dřevo z lesa.

Co tedy ta slova znamenají? Vymítat je varianta nedokonavého slovesa vymetat (k němu je dokonavé vymést). Tato varianta se používá pouze přeneseně ve významu násilím vyhnat či vyhánět. Naproti tomu dokonavé vymýtit znamená prostě vykácet (nedokonavé k němu by bylo vymycovat). Vymycování či mýcení se vztahuje především k porostu, ale přesto má uplatnění i v přeneseném smyslu: vymýtit (odstranit) nějaký negativní jev, třeba nevědomost. Vymítání bývá spojeno nejvíce s ďáblem, satanem, démony či nečistými duchy (v ekumenickém překladu Bible je nahrazeno decentním vyháněním), ale i ono lze sporadicky zaznamenat v přeneseném významu: vymítat (vyhánět, odstraňovat) něco negativního, třeba opět nevědomost.

Není to divné? Jakkoli se metafory vymycování a vymítání nepřekrývají, občas se jedna s druhou sejde, např. v souvislosti s nemocemi: vymítat démona neštovic a vymycovat (eradikovat) neštovice jako takové. Ba dokonce narazíte na situace, kdy je v novinách evidentní chyba (vymýtali z programu ideologii), ale nejste si jisti, jak byste ji měli opravit. Možná tu ideologii vymítali (vyháněli), možná ji vymycovali (odstraňovali), zkrátka ji tam nechtěli. Je zřejmé, že se obě slovesa mohou občas spojovat s totožnými výrazy a někdy se ocitají v podobném kontextu, v němž může být neutralizován jejich významový rozdíl. Častá záměna těchto slov bývá zřejmě způsobena spíš těmi podobnými významy než mechanickým vytvořením falešné vidové dvojice (Naše řeč 85, 108, 2002/2).

Původ slova mýcení neznáme, nejpravděpodobnější se zdá být souvislost s ruským a ukrajinským myt (obměna srsti, resp. odstranění té staré, línání), které je považováno za výpůjčku ze starodolnoněmeckého mut (výchozí význam byl odstranit, teprve později měnit), viz též lat. mutare.

S představou, že Čechova družina přibyla do země nedotčené a pusté, leč oplývající mlékem a strdím, se rovnou rozlučme. Naše území obývali lidé již před nějakými třemi sty tisíci lety a lze předpokládat, že tu a tam si kus lesa vymýtili. Když v mladší a pozdní době kamenné vzrostl počet zemědělského obyvatelstva oproti lovcům-sběračům, mýtilo se už dozajista. Skočme však rovnou do dob kolonizačních, z nichž se nám dochovala hojnost mytebních místních jmen (převážná část jich pochází až z druhé kolonizační vlny, tj. zhruba ze 13. století). Tehdy byly na mýtině (světlině) zakládány mnohé Světlé (např. pod Ještědem či nad Sázavou) stejně jako Paseky (např. nad Jizerou). O mýcení, resp. rubání svědčí také Poruba (dnes součást Ostravy), vesnice vystavěná na vyrubaném místě. Podobně vznikly Proseč, Prosečnice, Seč, Příseka či Prosek (dnes část Prahy), který je ovšem mnohem starší, už z dob knížete Boleslava. Vypálením se lesa zbavili ve Žďáru, Ždírku, Ždírci či Žďárné a možná i v Praze. Ta je ještě starší než Prosek a jednu z pravděpodobných etymologií jejího jména - místo získané pražením (vypalováním) - nelze vyvrátit ani potvrdit.

Jednoho démonka pochybnosti však vymést můžeme. Půvabnou lidovou etymologii o prahu domovním, v televizních soutěžích nejednou vydávanou za realitu, nutno odkázat do světa pověstí, z nějž vzešla. Pokud by vůbec jméno hlavního města mohlo s nějakými prahy souviset, pak by šlo o slapy - prahy říční.