Kufrování bez kufru

Někdo jezdí na dovolenou s batohem, jiný s kufrem, ale zakufrovat (zabloudit) se dá s obojím. Potkáme-li v terénu člověka s kufrem, zdá se, že je k bloudění přímo předurčen, původ kufrování však nutno hledat jinde. Kufr jsme převzali ze starého německého kuffer (dnes Koffer), ale Němci ho převzali z fr. coffre, které ovšem souvisí s lat. cophinus a ř. kofinos (koš). Pomůže nám to nějak? Zdá se, že ne, pěkně jsme při svém pátrání zakufrovali.

Vyjděme tedy z nejstaršího dokladu kufrování. Pochází z třicátých let dvacátého století, a to ze slangu vojenských letců. Vojenský výcvik byl v mladém Československu novinkou a prvními učiteli našich pilotů byli francouzští instruktoři. Potud fakta. Lze se domnívat, že instruktoři komentovali ztrátu orientace slovy cours faux [čti kurfo] neboli špatný kurs, což jejich žáci žertem připodobnili známému předmětu – kufru – a hlásky přesmykli. (Existují i výklady kufrování z rakouské němčiny, nicméně z dob rakousko-uherských toto slovo vůbec není doloženo.)

Ať je to jak chce, od vojenských pilotů převzali kufrování amatérští plachtaři, a potom i jiní sportovci potýkající se s orientací (orientační běžci, běžci na lyžích, cyklisté a snad i potápěči a skokani do vody). Odtud byl pak už jen krůček k průniku kufrování do táborových a jiných her. (Naše řeč 84, 54, 2001/1)