Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kde se vzala řeč?

 |  1. 1. 2002
 |  Vesmír 81, 3, 2002/1

Natural selection may explain the survival of the fittest,

but it cannot explain the arrival of the fittest.

DeVries (1904)

Naše dvě venkovské kočky často navštěvuje cizí kocour. Onehdy se jako vždy objevil v otevřeném okně – a tu přistihl u našich koček zcela jiného kocoura, který zde vůbec neměl co dělat. Tak srdceryvné ječení jsem ještě neslyšel. Kocour v okně, zježen a s vyceněnými zuby, vřeští do tváře kocoura uvnitř, který se před ním bez hlesu jen zaraženě krčí. Po chvíli se provinile vytrácí a od té doby jsme ho neviděli.

Příběh, takto líčen, připouští poněkud zlidštěný (a tudíž srozumitelný) výklad: šlo o přirozený výbuch žárlivosti. Přísný etolog by asi zvolil jinou interpretaci, proti samotnému líčení scény by však nemohl nic namítat, protože jsem popsal právě jen to, co jsem viděl – pravda, popsal jsem to lidskými slovy, ale jak jinak?

Nechci se zabývat žárlivostí tvorů – i to by bylo lákavé téma –, ale něčím trochu jiným. To, co se odehrávalo mezi oběma kocoury, byl přece komunikační akt. Dalo by se to nazvat řečovým aktem? O řeči mluvíme, mluvíme-li o lidech, a pak máme ovšem na mysli artikulovanou řeč v nějakém jazyce s dobrými gramatickými i sémantickými pravidly a návyky. O řeči ani jazyku kocourů nic nevíme – a proto jsem to nazval jen „komunikačním aktem“. Vřeštění kocoura v okně můžete chápat jako zcela nevědomou a neovládatelnou pudovou reakci na okamžitý vizuální či čichový podnět, ale také si to můžete (spolu se zježeností a jinými expresivními znaky) vyložit jako zcela srozumitelnou (kocourům, možná i nám) promluvu, kterou lze přeložit do češtiny nejspíš jako: „Zmizni odtud a už se neukazuj!“ nebo: „Nech ty holky napokoji!“.

Proč toto rozlišování? Existuje opravdu tak ostrý rozdíl mezi geneticky podmíněnou interakcí jedinců nějakého druhu a uvědoměnou komunikací mezi lidmi? Je nesporné, že zásadních rozdílů je mnoho a že etologie savců je něco jiného než lingvistika. Nicméně z evolučního hlediska se stěží vyhneme několika otázkám. Kde se vůbec vzal jazyk? Objevil se náhle, anebo se vyvinul postupným zdokonalováním nějakého protojazyka? Jakého? Teorií existuje řada 1) a řada jich asi zůstane, protože není jak je ověřovat. Jediným kritériem zůstává logika a intuitivní přijatelnost.

Obecně přijímané paradigma přirozeného výběru (variace–selekce–retence, čili darwinizmus v nejširším slova smyslu) má až tautologickou logiku, intuitivně však selhává v případech, kdy se musel vyskytnout nějaký převratný evoluční „vynález“, odborně inovace. Míní se vznik nějaké nové vlastnosti či schopnosti, pro niž si stěží dovedeme představit selekčně výhodné vývojové mezistupně. Částečnou odpověď dává jev zvaný exaptace: nějaká vlastnost je přirozeným výběrem zvýhodňována pro svou užitečnost v určitém směru, později se však „nečekaně“ ukáže její užitečnost ve směru zcela jiném. Klasickým příkladem je ptačí peří, které po miliony let zřejmě sloužilo výhradně k udržování tepla a až později se uplatnilo pro létání.

Může jít též o novou vlastnost, na jejíž realizaci se podílí dvě, několik, popřípadě mnoho dílčích komponet, přičemž nutnou podmínkou úspěchu je, že každá komponenta je sama již dostatečně vyvinuta. Přijatelná teorie takové inovace by se musela zabývat třemi otázkami: (1) Které selekční tlaky vedly k samostatnému vývoji jednotlivých komponent (čili proč je ta která komponenta sama o sobě užitečná)? (2) Jak poté, kdy všechny komponenty byly k dispozici, došlo k náhlému využití jejich vzájemné interakce pro novou, potenciálně užitečnou vlastnost? (3) A konečně jaký selekční tlak se pohotově chopil vynálezu a umožnil jeho další zdokonalování? Všimněme si, že druhá otázka se zajímá o spouštěcí proces, který se již pro svou náhlost může vymknout z běžného variačně-selekčního výkladu. Pro takový rychlý proces užijme módní slovo „emergence“; zde tedy jde o emergentní inovaci.

Kandidátem na výklad pomocí emergentní inovace jsou vybrané kognitivní schopnosti člověka, zvláště pak lidská řeč. 2) Předpokladem vzniku řeči jsou nejen funkční hlasové a sluchové orgány a dostatečně vyvinuté specifické partie mozku, ale též různé jiné kognitivní inovace, jako symbolické myšlení, pojmová paměť a intencionalita, v neposlední řadě pak i empatie, sociální chování a komunikace. O předchozím vývoji těchto komponent, ať už biologickém či kulturním, lze dnes nanejvýš spekulovat. Schopnost abstrakce a symbolického myšlení lze doložit na stylizovaných jeskynních malbách před 40 tisíci lety. Fosilní nálezy ukazují, že mozek o velikosti a tvaru našeho se objevil již někdy před 100 až 150 tisíci lety. A už půl milionu let dřív dovolovala vzájemná poloha hltanu a hrtanu našim předkům rozmanitě modulovat hlas – k čemu, to nevíme, vzpomeňme však na srdceryvné vřeštění žárlivého kocoura.

Vhodný stimulus k emergentnímu propojení zmíněných (a dalších) komponent byl nejspíše kulturní povahy; rozliční autoři v této souvislosti uvádějí rituální tanec, instruktáž při výrobě nástrojů, sdílené emoce, organizovaný lov, vzývání božstev, dětské hry. Právě u dětských her si lze dost dobře představit, že se propojila snaha komunikovat na nevelkou vzdálenost (na doslech), symbolický charakter sdělení (ve hře jde „jen“ o hru) a akustický potenciál hlasových orgánů.

Jakmile byl již vynalezen jazyk, stal se předmětem vlastní rychlé evoluce. Nebyla to již evoluce biologická, ale kulturní, a nikoliv evoluce jazyka, ale evoluce jazyků. Logika variačně-selekčního principu se asi opět přihlásila o slovo, jenomže ve stěží rozklíčovatelném propojení s rozličnými dalšími faktory – s úmysly a rozmary uživatelů, jejich kolektivní vynalézavostí a se vzájemnými interakcemi jazykových komunit. 3)

Poznámky

1) Srov. D. Shanahan: „Vznik jazyka“, Vesmír 79, 676, 2000/12.
2) Viz I. Tattersall: „How we came to be human“, Scientific American, December 2001, s. 43–49. Tento článek mě vedl k úvahám v tomto úvodníku.
3) Viz článek P. Zimy Vesmir 81, 45, 2002/1

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné