Třikrát nad Akademickým slovníkem cizích slov

Stesk i vděk uživatelů

V současné vydavatelské expanzi je obtížné volit, do jakého typu literatury investovat nevelké úspory. Ani vzdělanec se neobejde bez knih encyklopedické povahy, ale značnou jistotu správné investice odjakživa představují slovníky. Globalizace světa přináší mnoho nových slov, s nimiž se uživatelé i jazykovědci potýkají, nezřídka každý po svém. Často však nastane situace, kdy je třeba si ověřit, jak je to „správně“, neboli svěřit se autoritám. Speciálně nakladatelští redaktoři při překladech důsledně trvají na respektování nejen Pravidel českého pravopisu, ale i Slovníku cizích slov. Po několika vydáních Rejmanova Slovníku cizích slov v 60. a 70. letech a Klimešova Slovníku cizích slov v letech 80. a 90. (vše vydalo SPN) vyšel v roce 1995 velký Akademický slovník cizích slov početného autorského kolektivu. Přestože počtem stránek se obě poslední díla příliš neliší (4. vydání Klimešova slovníku mělo 791 stran, Akademický slovník má 834 stran), nově vydané dílo je velkého formátu. Celkový počet zahrnutých hesel dosahuje počtu téměř 100 000 (Klimešův slovník obsahoval přes 20 000 hesel). Slovník nezahrnuje pouze cizí slova, ale je rozšířen i o slova cizího původu, samostatnou přílohu tvoří Stručný přehled jazyků světa.

Pracovním zaměřením jsem lichenolog, proto jsem se dychtivě pustil do vyhledávání termínů z tohoto oboru. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem při prvních čtyřech heslech utrpěl tři šoky, a to nikoli proto, že bych tato hesla ve slovníku (tak jako ve všech podobných předchozích slovnících) nenašel. Nejdříve jsem hledal heslo apothecium (nejčastější typ plodnice lišejníků). V této původní latinské podobě jsem ho nenašel, v podobě české ano – překvapivě ale jako femininum (!) apotecie; apotecium bylo pouze jako druhá varianta. Překvapen jsem byl proto, že s tvarem apotecie je sice možné se setkat, ale pouze v pracích velmi starých (převážně z minulého století), zatímco jinak se i v češtině užívá střední rod. Podobně tomu bylo s heslem podetium, s tím rozdílem, že bylo psáno dlouze: podécie, podécium (v tuto chvíli pomíjím pozoruhodné vysvětlení, že jde mj. o „skobovitou“ vzpřímenou část stélky lišejníku – správně má být šídlovitou). Poněkud zaražen jsem se vrhl na heslo isidium (útvar sloužící k vegetativnímu rozmnožování lišejníků). Výsledek překonal neblahé tušení: přestože kupodivu byl správně uveden český termín isidie (femininum), na jiném místě byl uveden rovněž termín izidium! Bohužel obě hesla jsou uvedena samostatně bez vzájemného odkazu (zarážející je zachování s v počeštěné formě, zatímco v latinském originálu je z, navíc ve vysvětlení není ani v jednom případě uvedeno, že jde o orgán vegetativního rozmnožování. Rychle jsem hledal heslo označující jiný typ vegetativního rozmnožování – soredium: uveden byl pouze v této latinské podobě, nikoli v české (jako např. isidie). Zato orgán, v němž se soredie tvoří – sorál – nebyl vůbec uveden; přitom to je pojem zcela zásadní, bez nějž se neobejde žádná kniha pojednávající o lišejnících. Pokoušel jsem se dále hledat i další typy plodnic hub, popř. lišejníků: perithecium bylo kupodivu jako neutrum a jako jediná varianta (psané bez h – zato však s podrobným vysvětlením), kleistothecium opět jako femininum (rovnež psané bez h), ale taktéž pouze jako jediná varianta a termín hysterothecium nebyl uveden vůbec. Tím byla veškerá možná diverzita završena a pes aby se v tom vyznal! Pro úplnost je ale třeba dodat, že uvedeno je rovněž heslo thecium (označující výtrusorodou vrstvu u tř. Ascomycetes bez rozdílu typu plodnice), a to jako jediná varianta tecium. Výklad hesla ovšem není bezchybný: „palisádovitě uspořádaná vřecka s parafýzami u hub vřeckatých a terčoplodých“, přičemž houby terčoplodé samozřejmě patří do hub vřeckatých. Dále je uveden termín gonidie; kupodivu je ale označen za termín zoologický (!), přestože ve vysvětlení je výslovně uvedeno, že jde o řasu nebo sinici – chybí ovšem dodatek, že jde o termín archaický a ve své podstatě chybný (na což již upozorňoval L. Čelakovský ve svém pojednání „Lišejníky co dvojité bytosti rostlinné“ z r. 1876). Slovo lichenizovaný nebo lichenizace rovněž chybí. Z dalších důležitých lichenologických pojmů je správně uvedeno cefalodium, cyfela (pseudocyfela ovšem chybí), mykobiont (ovšem chybí fotobiont či fykobiont), takže nakonec jedinou jednotnost lze spatřovat v tom, že termín homeomerický ani termín heteromerický uvedeny nejsou. Ani ortografická podoba cizích slov důsledně nedodržuje progresivní formu (viz např. prothallium) – v tom případě je to ovšem napováženou s normativním charakterem díla. Rád bych věřil, že uvedené nedostatky, omyly a chyby jsou ojedinělé, nicméně se zdají být symptomatické. Ostatně čím by se lišejníky tak provinily?

Člověk ale nesmí být vztahovačný, a tak jsem se snažil odpoutat od „svého“ oboru a náhodně jsem listoval slovníkem. Nejednotnost se projevila i u dalších hesel (např. kytara gibsonka zahrnuta, španělka nikoli). Udivilo mne, že ve Slovníku cizích slov lze najít i česká jména rostlin, např. kyvor (ale i ceterach), kapusta, kaštan, pór i pórek, talovín, šáchor, žindava, uvedena je i archaická podoba žmarlika (zatímco současná zavedená zmarlika chybí). Ještě větší údiv ve mně vyvolalo zahrnutí hesel z hovorové češtiny, žargonu, slangu apod.: adidaska (snad ze skromnosti v tomto případě není uvedeno heslo botaska, které však označuje daleko širší sortiment), bítlsák, čmajznout, čundrák, čurbes, čutat, fotr, hajzl, puberťák, punčocháče. Možná je chyba na mé straně, ale taková hesla bych v tomto slovníku nehledal (když už jsem byl v tom hledání, na vulgarizmy jsem nenarazil). Uvedena jsou též slova cizího původu běžně užívaná, která se již jako česká pociťují: např. drát, film, firma, hák, kalich, lyže, rám, terč, tón, Vánoce, váza (kalhoty a škola již zahrnuty nejsou). Uvedeno je i slovo, kterým čeština obohatila jazyky jiné: robot (naproti tomu i když je uvedeno heslo tunel a tunelář, jeho aktuální význam ukazující na specifikum šikovných českých ručiček chybí). Poměrně zajímavé je uvedení některých jmen, např. názvu léku ampicilin, značky auta saab, českých jmen prvků (např. sodík). Rovněž mne udivilo zahrnutí přídavných jmen odvozených od substantiv nebo od vlastních jmen (např. vídeňský, pařížský) spolu s vysvětlením slovních spojení (a to i zcela lapidárních, např. paštikové koření). Kromě slov zahrnuje slovník i poměrně velké množství zkratek. Přesto se najdou slova, která by si ve slovníku uvedení zasloužila, např. jig, mopr, bodhran, bouzouki aj.

Šíře záběru podobného díla je samozřejmě plně na autorském kolektivu. V tomto ohledu je jedině třeba uvážit, zda příliš velká šíře není na závadu použití (velký objem ovlivňuje jak obtížnější hledání, tak vysokou cenu, a tím i dostupnost). Co však je třeba tomuto dílu vytknout, je nejednotnost ve výběru zahrnutých hesel, a především chyby. Jak bylo na uvedených příkladech ukázáno, chyby se týkají jak tvaru zahrnutých hesel, tak jejich výkladu. Poněkud nezvyklá je skutečnost, že jedním ze tří recenzentů je prof. J. Kraus, který je zároveň členem a vedoucím autorského kolektivu.

Jiří Liška, Botanický ústav AV ČR

Pro pedologa je čtení slovníku skličující

V Akademickém slovníku cizích slov se uvádí, že vysvětluje významy jednotlivých přejatých slov. Jelikož se zabývám pedologií, pozornost jsem věnovala termínům týkajícím se zmíněného oboru. Po studiu jsem nabyla dojmu, že hesla věnovaná pedologii nebyla recenzována. Definice jsou buď neúplné, anebo – ve většině případů – postrádají smysl. Je pochopitelné, že autoři nemohou zvládnout všechny obory. Na druhé straně je zarážející, pokud si publikace, kterou vydává kolektiv autorů z AV, nevyžádá konzultaci odborných termínů v příslušných akademických ústavech.

Na straně 577 je pedologie definována jako vědní obor, ale u všech výrazů z daného oboru se uvádí, že jde o odborný termín ze zemědělství, popřípadě geologie.

Pro zajímavost uvádím výčet nesprávně nebo neúplně definovaných pojmů: aluvium, andosol, braunlehm, cicvár, eluviace, eluvium, fereto, fulvokyseliny, glej, humifikace, humus, humusovitý, humusový, ilimerizace, ilimerizovaný, laterit, lateritizace, latosol, ortstein, pararendzina, paternia, pedogeneze, pedochemie, pedogeografie, pedokomplex, plastosol, podzol, podzolizace, podzolovat, pseudoglej, pseudomycelium, ranker, smonica, soloď, solončak, solončakování, solonec, terra fusca, terra rossa, vega.

Uvádím jen některé definice podle zmíněné publikace (vyznačeny kurzivou) a dovoluji si upozornit na správný výklad termínů:

fereto, ferreto – skeletová zvětralina vzniklá na vápencích ve vlhkém subtropickém podnebí

Ferreta jsou půdy na starých štěrkopískových pokryvech. Na území ČR se vyskytují v modu reliktních a fosilních půd.

krotoviny – humózní kruhové a elipsovité otvory n. pruhy v půdě (po drobných hlodavcích a odumřelých kořenech rostlin), morfologicky odlišné od okolní půdy

Krotoviny jsou chodby po krtcích zaplněné půdním materiálem často jiných horizontů. Termín byl odvozen od jejich původce, tj. krtka obecného (Talpa europaea), který patří do řádu hmyzožravců (Insectivora). Nejde tedy o kruhové a elipsové otvory po drobných hlodavcích a odumřelých kořenech rostlin.

pararendzina – půdní typ s písčitým zrnitým humózním horizontem přecházejícím do matičné horniny, obsahující uhličitan vápenatý

V souvislosti s půdami se používá výraz mateční a ne matičná hornina.

Pararendziny jsou půdy na zvětralinách zpevněných karbonátově-silikátových hornin. Humusový A horizont však nemusí být jenom písčitý.

podzol – typ půdy vyluhované podzemní vodou; podzolový příd.

Podzemní vodou jsou ovlivňovány některé půdní typy ze skupiny půd hydromorfních, kam půdní typ podzol nepatří.

Podzol je půda s ochuzeným Ep-horizontem a obohaceným podzolovým Bs-horizontem. Humusové A-horizonty většinou nesou známky vybělení písčitých zrn.

pseudoglej, p-e – skupina půd, při jejichž půdotvorném pochodu nastává střídavé zamokření a vysušení oglejené půdy; pseudoglejový příd.: p-é půdy

Pseudoglej je půdní typ a ne půdní skupina. Rovněž je potřebné upravit definici: Pseudoglej je půdní typ s pseudoglejovým mramorovaným horizontem, který se vyvinul následkem přítomnosti vrstvy se sníženou drenážní schopností.

ranker – mělká skeletová půda v tropech, chudá na vápník

Ranker je půdní typ vyvinutý ze skeletovitých rozpadů hornin či ze skeletovitých bazálních souvrství silikátových hornin, který se vyskytuje i na území České republiky. Ranker proto nelze definovat jako půdu vyskytující se jenom v tropech.

rendzina, r-y – humózní půdy na pevném podkladě; rendzinový příd.

Rendziny jsou půdy, jejichž půdotvorným substrátem jsou zvětraliny pevných a zpevněných karbonátových hornin. Ve svrchní části profilu jsou humózní všechny půdy. Z daného důvodu nevidím důvod uvádět u rendzin, že jde o humózní půdy.

smonica – tmavošedá až černá fosilní půda s větším obsahem jílu a uhličitanu vápenatého, vyskytující se v nížině Sávy a Dunaje

Smonice jsou půdy vyvinuté ze smektitických jílů v suchých oblastech, které se nevyskytují jenom v modu fosilních půd. Na malých územích se vyskytují v severozápadních Čechách a na jižní Moravě.

Pro pedologa je čtení „Akademického slovníku cizích slov“ skličující, 95 % termínů je popsáno neúplně anebo nesprávně. Doufám, že v budoucnosti dojde k nápravě a doporučuji potenciálním autorům použít níže uvedenou literaturu.

LITERATURA

J. Hraško, V. Linkeš, J. Němeček, P. Novák, R. Šály, B. Šurina: Klasifikační systém pôd ČSFR, VÚPU, Bratislava 1991, 106 stran

A. Hynek: Pedogeorafie, SPN, Praha 1984, 320 stran

J. Němeček, J. Damaška, J. Hraško, Z. Bedrna, V. Zuska, M. Tomášek, M. Kalenda: Průzkum zemědělských půd. Souborná metodika. Díl první. Ministerstvo zemědělství a výživy, Praha 1967, 246 stran

J. Němeček, L. Smolíková, M. Kutílek: Pedologie a paleopedologie, Academia, Praha 1990, 552 stran

J. Němeček, M. Tomášek: Geografie půd. Academia, Praha 1983, 98 stran

J. Pelikán, J. Gaisler, P. Rödl: Naši savci, Academia, Praha 1979, 164 stran

A. Prax, E. Pokorný: Klasifikace a ochrana půd, MZLU, Brno 1996, 146 stran

L. Smolíková: Pedologie. I., II. díl. Univerzita Karlova, Praha 1982, 284 stran

B. Válek: Názvoslovný zpravodaj zemědělský. Nomenklatura humusu. Ústav vědeckotechnických informací MZLVH, Praha 1962, 30 stran

Anna Žigová, Geologický ústav AV ČR

Není slovník ten, by zavděčil se všem

Po přečtení obou recenzí bych nepoznala slovník, který denně používám a dobře mi slouží. Na rozdíl od slovníku Klimešova v něm většinu hledaných slov najdu. (Tím nechci význam Klimešova slovníku snižovat, prostě je určen jinému uživateli.) Jakkoli jsem přesvědčena, že neexistuje slovník bez chyb, v Akademickém slovníku cizích slov jich je poměrně málo. Také výběr hesel mi připadá rozumný. Uvítala bych sice, kdyby jich bylo dvakrát tolik, ale takový slovník by už byl těžko prodejný. Některá stručná vysvětlení mi nestačí, nicméně mi pomohou slovo zařadit, podrobnosti už najdu v oborovém terminologickém slovníku nebo v příslušné učebnici.

• K lichenologickým výtkám J. Lišky se vyjádřit nemohu, soustředím se pouze na to, co se týká jazyka. Pravopis heslových slov důsledně vychází z úzu doby, v níž slovník vznikal. Kolísání mezi femininem a neutrem nelze hodnotit slovy správně/špatně, obojí prostě existuje vedle sebe. Je pochopitelné, že odborník z tak speciálního oboru, jako je lichenologie, najde v univerzálním slovníku lichenologické nepřesnosti. Je však už hůře pochopitelné, že sám se dopouští dalších nepřesností. Kritizuje, že je mezi cizí slova zařazeno české jméno kyvor, přitom jde o polské slovo, které převzal až J. S. Presl. Zmiňuje, že je uvedena archaická žmarlika místo zavedené zmarliky. Jde opět o přejaté slovo (tentokrát ze srbocharvátštiny), které je s počátečním ž- uváděno i v jiných bohemistických slovnících (viz Slovník spisovného jazyka českého), inovovanou podobu si vymysleli tvůrci nomenklatury. (Lze vůbec stanovit „zaručenou správnost“?) Podobně dopadneme, začneme-li zkoumat další „česká“ jména rostlin, která podle J. Lišky do slovníku nepatří: talovín je Preslův výtvor, žindava sice existovala ve staročeštině, nicméně Presl ji oživil inspirován starým německým Sindawe, z němčiny byl převzat i šáchor (Sahor).

  Další výtky se týkají hlavně toho, co „není uvedeno“. Recenzent postrádá odvozeniny, přestože v Poučení pro uživatele (s. 6) je vysvětleno, že složeniny i odvozená slova tento slovník uvádí pouze tehdy, jestliže tvoří otevřenou produktivní řadu. Dlužno podotknout, že slovníky cizích slov nelze zaměňovat ani s oborovým terminologickým slovníkem, ani s encyklopedií. Proto J. Liška ve slovníku některá slova postrádá a jiná mu „přebývají“. V úvodní kapitole je však srozumitelně vyloženo, čím se výběr termínů řídil, proč slovník uvádí dublety jen tam, kde se hlásková podoba výrazně liší od podoby počeštělé, a proč jsou odkazem opatřena pouze heslová slova, která jsou vzhledem k abecednímu zařazení vzdálena svému hnízdovému odstavci. Posuzovat, kdo smí jazykový slovník revidovat, bych se věru neodvážila, byť mám k oboru o něco blíže než lichenolog.

• K výtkám A. ¬igové pouze vysvětlím, že neúplné definice termínů jsou záměrné, cílem slovníku je stručně charakterizovat heslová slova (viz úvodní kapitolu). Výklady této recenzentky jsou důkladné, ale pro cílovou skupinu uživatelů slovníku nepoužitelné. K záměrům autorů slovníku patří také to, že oborové zkratky u hesel (i hesla sama) respektují širší terminologickou platnost. Jakkoli nelze vyloučit možnost, že z hlediska pedologa musí vytvářet krotovinu sám krtek, geolog už ke krtkovi přidal sysla, křečka, hraboše, myš aj. (viz Encyklopedický slovník geologických věd, Academia 1983), tedy ony kritizované „drobné hlodavce“. Totéž mi potvrdili zemědělci. A protože je toto slovo v Akademickém slovníku označeno zkratkami geol. zeměď., nerozumím, v čem je problém.

Nejen s oběma recenzenty, ale i s čtenáři bych se ráda podělila o zkušenost: Tak jako se nevyskytují lidé, kteří nikdy neměli rýmu, nevyskytují se slovníky, v nichž by se nedaly najít chyby. Výjimkou není ani obdivuhodný Etymologický slovník Machkův. Proto v něm s obzvláštním potěšením čtu ohleduplnou Poznámku korektorů (odborníků) týkající se rozporných hesel: „...ponechali jsme raději oba odlišné výklady, než bychom potlačením jednoho z nich zkreslili autorův záměr.“

Pavla Loucká