Spor jotistů s ypsilonisty

Malicherné ortografické spory u nás patří k folkloru. Nahlédněme na chvíli do první poloviny 19. století. O co šlo, jestliže byl někdo nazván potřeštěným strachojotem ypsilonomilem, kterému rohoocasatá písmenka na srdci leží?

Začalo to nevinně. Roku 1809 Josef Dobrovský velmi opatrně projevil přání, aby se „dle analogie rozeznávalo i a y“. Zprvu tomu nikdo nevěnoval pozornost, ale horkokrevná obrozenská generace z toho vykřesala plamenný spor. Střetávaly se postoje politické a estetické, filologické důvody šly stranou. Chtěl-li někdo držet krok, musel se k jednomu z protichůdných trendů přihlásit. Jotista hájil měkké i po z, s a c, ypsilonista tvrdě trval na tvrdém.

Nebylo to ale u nás nic neobvyklého, jen během první poloviny 19. století proběhly podobné spory tři. (Nebýt svéhlavých časopisů, psali jsme na přání bělovousé Matice české au a dvojité w dodnes.) Mudrcové Jungmannova typu zprvu ani nechtěli věřit, že by se tak malicherná otázka mohla stát předmětem sporu, později byli znepokojeni. Hezky to vyjádřil J. K. Tyl: Zdali kdo miluju či miluji, chci nebo chcy napsal, o to se pilně staralo, cokoliv proti jednotlivé chuti bylo, nemilosrdně zavrhlo. Avšak bohdá že lepší časy nastanou, že se kritika naše s duchem více nežli s tělem obírati bude. (Naše řeč 83, 243, 2000/5)