Návraty, vytrvalost, nezdolnost
Je nesmírně dobře, když pamětníci podlehnou prosbám a nechají se přemluvit ke vzpomínání. To ovšem platí jen tehdy, když jsou jejich osudy výjimečné a když oni sami mají za sebou dílo, které zaslouží uznání. Ota Gregor mezi takové pamětníky patří. Čtení jeho vzpomínek, vtipně a decentně vyvolávaných Jaroslavem Hořejším, mě přivedlo k pochopení toho, že někdo, koho jsem bral jako normálního a pracovitého, schopného a úspěšného profesora na naší univerzitě, to vůbec neměl snadné. Prodělal více, než by mne kdy při tom, jak jsem ho potkával (veselého a spokojeného, vždy v dobré psychické i fyzické kondici), napadlo. Za války v československé armádě na Západě, rodinné ztráty v nacistických koncentrácích, úspěšná lékařská kariéra po roce 1945, vysoká vyznamenání, uznání, ale i (jen diskrétně naznačené) křivdy a ústrky – to vše byl život Oty Gregora. Je dobře, že nám o něm dává zprávu. Přečteme si o jeho vztazích s významnými osobnostmi naší medicíny, o širokém okruhu lidí sdružujících se v Klub přátel Oty Gregora (KPOG), kteří i v dnešní uspěchané době na sebe občas mají čas. A pak se ovšem dozvíme moudra zkušeného lékaře a člověka – nikoliv nějaká staromilská a pouze vzpomínková, ale aktuální, mířící do současnosti, informující ty, kdo jsou schopni přijmout poučení o vztazích lékaře a pacientů, o stresu zdravotníků, dobře známém všem klinikům, o tom, jak se v medicíně prolínají věda, umění a technologie a co s tím vším dnes. Ota Gregor má právo, a dokonce povinnost dávat rady: o kvalitě stárnutí (to se mu podařilo), o umění dialogu (když je s kým ho vést) a o mnoha dalších aspektech dlouhého, úspěšného a produktivního života. Díky za ně.
Citát
Ota Gregor: Moje návraty aneb kudy jsem chodil, Galén, Praha 2000, s. 79-80
Možná, že některý pacient tuší, že ho – aniž by si to uvědomoval – obtěžuje duševní nerovnováha. Možná, že ji neumí verbalizovat, možná, že byl vychován tak, aby nedával své pocity (zvláště negativní) najevo, protože se to nesluší – to vše se může skrývat za pojmem alexythymie (neschopnost vyjádřit své city). Řekl bych ale, že postupně se to zlepšuje. Důležité je, že se od roku 1990 psychosomatika přednáší medikům. Já přednáším na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy jako externí člen oddělení lékařské psychologie a psychosomatiky, jehož vedoucím je MUDr. Radkin Honzák, CSc. […]
J. Hořejší: Tendenci somatizovat psychické potíže má nejen pacient, ale i řada lékařů. Je to z obou stran jakási hra, která má své kořeny v nechuti vůbec se do tak obtížného tématu, jako je léčba bolavé duše, pouštět. Podávat léky nebo intervenovat vůči konkrétnímu orgánu a jeho poruše je mnohem jednodušší.
Ota Gregor: Ano, do jisté míry takovou „hru“ skutečně někdy hrajeme – ať už jako pacienti nebo jako lékaři, protože se rádi pohybujeme na známém terénu. Moje generace i minimálně dvě předchozí byly vychovávány výhradně somaticky. Pořád v nich přetrvávalo, že duše patří církvi. I dnes to však přetrvává v podobě, že duše patří psychiatrii. […] Myslím si, že psychosomatika jako obor by měla mít za dlouhodobý cíl svého působení vlastní zánik – měla by totiž proniknout do všech oborů a stát se způsobem myšlení všech lékařů. Ze všeho nejdůležitější je, aby lékař chápal a vnímal clověka jako celek – tedy nejen tělo, ale i duši a možnost jejich vzájemného ovlivňování.
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [128,62 kB]