Objev hrobky staroegyptského soudce

Na jižní okraj Abúsíru, kde členitý písečný terén Západní pouště zvolna přechází v úzké údolí, se zájem českých archeologů soustřeďuje již několik let. Údolí se jmenuje Wádí Abúsírí a odděluje Abúsír od severní Sakkáry. V těchto místech se nacházel rozlehlý hřbitov významných úředníků, hodnostářů a kněží, kteří žili v období stavitelů pyramid, tj. ve Staré říši (přibližně 2700–2180 př. n. l.). Právě v době, kdy jsme si připomínali čtyřicet let práce českých archeologů v Egyptě (viz Vesmír 79, 314, 2000/6), objevili čeští egyptologové na jižním kraji Abúsíru další pozoruhodnou hrobku. Pochován v ní byl soudce a kněz Inti z doby před 4300 lety. ¹⁾

Průčelí hrobky

Brzy po zahájení archeologických prací se na pečlivě vybraném místě naší koncese začala v pouštním terénu objevovat obdélníková lavicovitá hrobka (typu mastaby) o rozměrech přibližně 20×12 metrů. Její nadzemní část, dosahující nyní výšky přes 3 metry, byla postavena jednak z nepálených cihel uhnětených z nilského bláta, jednak z vápence. Ten byl použit ke konstrukci průčelí, dvora a kaple. Podzemní část byla vytesána do podloží, tvořeného vápencem a ztvrdlým jílem (taflou).

Jméno a tituly majitele hrobky prozrazují hieroglyfické nápisy vytesané do severního průčelí a do stěn otevřeného dvora i kaple. Byl jím dosud neznámý představený kněží pyramidy „Trvalá jsou kultovní místa Tetiho“, tajemník rozsudků vynášených v šesti velkých soudních dvorech a soudce města Nechenu (v Horním Egyptě) Inti.

Pravou i levou stranu průčelí se vchodem zdobí v hlubokém zapuštěném reliéfu – jenž plně umožňuje působivou hru světla a stínu – detailně provedené malované stojící postavy majitele s dlouhou parukou na hlavě, krátkým vousem a širokým náhrdelníkem.

Hodnostář Inti je oděn do bílé úřednické suknice. Opírá se o dlouhou hůl, která je znamením úřadů, jež zastával, i jeho vysokého společenského postavení. Zde se dochovala také zobrazení jeho dvou synů, kteří byli rovněž úředníky. Oba jsou označeni jako jeho nejstarší vlastní milovaný syn, nejstarší ze vstupní síně (paláce) a jejich jména znějí Anchemcenenet a Senedžemib.

Do průčelí hrobky jsou po obou stranách navíc vytesány životopisné nápisy. Životopis není skutečný, nýbrž ideální. Obsahuje běžné fráze zajišťující Intimu bezpečný vstup do říše mrtvých a jeho proměnu v blaženého ducha. Dále podává výčet ušlechtilých vlastností a morálních kvalit, jimiž zesnulý naplňoval za svého pozemského života kodex maat – ve starém Egyptě platný a všeobecně přijímaný princip pravdy, práva, spravedlnosti a mravního řádu, jenž vznikl v okamžiku stvoření světa a měl nejvyšší boží posvěcení. Dodržování principu maat mělo dávného Egypťana přivést k spokojenému a úspěšnému životu na tomto světě, k dokonalému a věčnému životu v posmrtné říši a k trvalé úctě pozůstalých vůči němu. Po obou stranách průčelí Intiho hrobky byly dále umístěny dvě dvojice malých vápencových obelisků jako symbolů slunečního boha Rea – stvořitele světa, vládce přírody a spravedlivého nejvyššího soudce.

Brána na onen svět

Úzkým vchodem, na němž jsou vyobrazeni nosiči obětin a ženy zosobňující pět různých zádušních statků soudce Intiho, se vstupuje do malého otevřeného dvora a do vápencové kaple, která byla původně zastropena. Její západní stěnu tvoří mohutná červeně, zeleně a modře malovaná stéla ve tvaru nepravých dveří. Tyto důležité nepravé dveře, jež představují bránu na onen svět, jsou pokryty hlubokým reliéfem zobrazujícím stojící i sedící postavy majitele hrobky. Hieroglyfické nápisy obsahují obětní formule a soudcovo jméno i jeho tituly. Ústřední nápis vytesaný do horní části dveří v překladu zní: Oběť, kterou přináší král a Anup, jenž je před svatostánkem, náleží k místu balzamování, dlí na své hoře a je pánem pohřebiště. Kéž umožní, aby byl pochován v nekropoli! Oběť, kterou mu přináší král a Usir a která se skládá z chlebů, piva a koláčů, a to vždy v první den roku, na svátek Thovta, svátek obětování a v každý sváteční den. Představený kněží pyramidy „Trvalá jsou kultovní místa Tetiho“, tajemník rozsudků vynášených v šesti velkých soudních dvorech, soudce města Nechenu, Inti.

Světské motivy na stěnách kaple

Severní a jižní stěnu hrobní kaple zdobí velice jemné reliéfy zobrazující Intiho při zádušní hostině. Na židli s nízkým opěradlem sedí Inti před stolem naloženým obětinami, které mají podobu stylizovaných rákosových listů. Přinášení obětin, jež se každodenně předkládaly (jako nezbytná podmínka zachování věčného života po smrti) duchu zesnulého na vápencový oltář umístěný před nepravými dveřmi, je zachyceno na severní i jižní stěně kaple. Zde je činnost nosičů obětin, kteří jsou označeni svými tituly a jmény, uvedena jako: Přinášení prvotřídních a nejvybranějších kusů masa, všech prvotřídních a krásných věcí a veškeré zeleniny i ovoce, které mu dodávají z jeho zádušních statků a měst Dolního a Horního Egypta kněží a kněžky jeho zádušní nadace.

Je zajímavé, že mezi osobami přinášejícími zmíněné obětiny je kromě zádušních kněží a jejich představených, správců látek, soudních písařů a archivářů uveden také malíř Iri a správce sochařů Anch, tedy nepochybně umělci, kteří vyzdobili Intiho hrobku jedinečnými reliéfy.

Velice uvolněným dojmem působí v jinak oficiální výzdobě kaple znázornění sedící postavy Intiho milované manželky Merut, která čichá vůni lotosového květu a něžně se při tom dotýká nohou svého manžela. Lotos, jehož květ se večer uzavírá a noří do vody a ráno se opět otevírá, byl ve starém Egyptě velmi rozšířeným symbolem znovuzrození. Za zmínku stojí i věrné zobrazení Intiho oblíbeného loveckého psa Ídžema, kterého drží na vodítku plešatý služebník trpasličího vzrůstu.

Značný význam má vcelku nenápadná hudební scéna vytesaná do severní stěny kaple, která představuje dva sedící harfeníky a dva zpěváky. Doprovodný hieroglyfický nápis, psaný v nejstarší egyptštině ve dvou řádcích zprava doleva, totiž uvádí popěvek a začátek písně, kterou zobrazení zpěváci přednášeli a která zřejmě zní: Miluji tvou krásu a podléhám jí. Jde o nejstarší dochovanou milostnou píseň vyjadřující obdiv k ženské kráse. Existence tohoto oblíbeného žánru se tak posunuje hluboko do egyptské minulosti. Celé sbírky jedinečných milostných písní i jednotlivé písně, které přednášely profesionální zpěvačky a hudebnice při slavnostních hostinách v domech zámožných Egypťanů a které jsou zaznamenány hieratickým písmem na papyrech a ostrakách (úlomcích vápence), pocházejí totiž až z ramessovské doby (19. a 20. dynastie: cca 1292–1078 př. n. l.).

Místo posledního odpočinku

V nadzemní části Intiho hrobky přiléhá ke kapli z jižní strany klenutá cihlová místnost, která je s kaplí propojena jen malým „okénkem“. Jde o serdáb (arabsky sklep), v němž stála socha (nebo více soch) zesnulého, aby se do ní mohl vtělovat jeho duch. „Okénkem“ pak mohl zesnulý sledovat obětní obřady v kapli, vlastně se jich přímo účastnil. V Intiho serdábu se však bohužel žádná jeho socha nedochovala.

Místem posledního odpočinku soudce Intiho byla pohřební komora v podzemní části hrobky, přístupná svislou šachtou, která byla 22 metrů hluboká a situovaná bezprostředně na jih od malého otevřeného dvora. Šachta s ústím měřícím přibližně 3×3 metry byla vyplněna původním jílovým zásypem, což bylo velice slibné, neboť se dalo předpokládat, že ji dosud nenavštívili zloději. Čištění této šachty bylo obtížné hlavně z technických a bezpečnostních důvodů a probíhalo velice pomalu. Denně jsme s nejzdatnějšími egyptskými dělníky sestupovali po provazovém žebříku, odstraňovali zásyp a košík po košíku jej posílali nahoru. K tomu nám sloužil rumpál s mohutným dřevěným hřídelem, jímž se dalo otáčet dvěma klikami. Po odstranění zásypu jsme dospěli na dno šachty, odkud vedl směrem k západu vchod do vlastní pohřební místnosti, vytesané ve vápencovém podloží.

Pohřební komoře vévodil třímetrový vápencový sarkofág, jenž byl v jihovýchodním rohu proražen starověkými vykradači. Všechno nasvědčuje tomu, že mumii oloupili lidé, kteří měli po pohřbu zasypat šachtu. Zvláštním dojmem působí skutečnost, že na východní stěně sarkofágu lze pozorovat jak otisky prstů dávných řemeslníků, kteří měli maltou navždy spojit dno s víkem sarkofágu, tak stopy ohně, který rozdmýchali buď oni sami, nebo jejich pokračovatelé při úspěšném prorážení kamenné schrány (střídali oheň a studenou vodu tak dlouho, až sarkofág pukl).

Soudcovo tělo bylo nepochybně zdobeno osobními šperky a amulety, jež natolik lákaly zloděje, že neodolali, a dokonce riskovali. O pohřební výbavu se nezajímali, objevili jsme ji takřka úplnou. Její součástí byly desítky miniaturních alabastrových misek, měděné modely pracovních nástrojů, keramika a zvířecí kosti (pozůstatky obětin masa). Intiho totožnost jednoznačně potvrdily nápisy obsahující jeho jméno a tituly vytesané do dna i víka masivního sarkofágu a také do monolitické vápencové stély, která je provedena opět ve tvaru nepravých dveří a zasazena v podlaze místnosti. Lebku a další kostrové pozůstatky majitele hrobky jsme našli rozmetané po celé pohřební komoře tak, jak je ve velkém spěchu zanechali dávní plenitelé. Tyto nálezy budou předmětem antropologického studia.

Co prozrazují nálezy v hrobce

V Intiho hrobce jsme našli stovky dalších předmětů, např. užitkovou keramiku, fragmenty reliéfů, obětní bazénky, drobné předměty a zvířecí kosti. Z uměleckohistorického hlediska je zvláště cenná vápencová socha sedícího soudního písaře Nefera (vysoká 46 cm), malované vázané sochy úředníka a kněze Meriherišefa a vápencové bloky bohatě zdobené reliéfy, pocházející zřejmě z jeho hrobky (ta musela být nedaleko odtud). V tomto případě šlo tedy o nálezy z pozdější doby.

O Meriherišefovi (zvaném Meri) víme, že zastával funkce soudce města Nechenu a představeného kněží ve svatyni meret krále Pepiho. Je to další písemný doklad o existenci svatyně, kterou se dosud nepodařilo archeologicky prokázat. Tento typ chrámu je písemně doložen z období 4.–6. dynastie (přibližně 2630–2180 př. n. l.), v němž byl uctíván panovník (ztotožněný se svým „otcem“ bohem Reem) a bohyně Hathora. Z textů známe celkem deset svatyní meret, přičemž první z nich vybudoval král Snofru a poslední Pepi II. Nalezena nebyla ani jediná, zřejmě proto, že všechny stály na samém okraji obdělávané půdy nedaleko údolních chrámů královských pyramidových komplexů a snadno podlehly zkáze. Z dochovaných nápisů vyplývá, že Inti působil jako soudce v panovníkově soudním dvoře a jako představený kněží v sakkárské pyramidě „Trvalá jsou kultovní místa Tetiho“. Ta je v současné době jako jediná v Sakkáře přístupná návštěvníkům, kteří v ní mohou obdivovat dokonale vytesané náboženské Texty pyramid. Vraťme se ale k Intimu, jenž své funkce vykonával za vlády zakladatele 6. dynastie Tetiho, který panoval v zemi na Nilu snad v letech 2360–2330 př. n. l. Jelikož se potvrdilo, že Inti byl synem vezíra a nejvyššího soudce Kara, pohřbeného v sousední rodinné hrobce (dokonce je zobrazen na stěně v kapli svého otce), budeme nyní schopni sledovat cesty a osudy rozvětvené staroegyptské soudcovské rodiny před více než 4300 lety.

Příběh ještě nekončí

Odkrytí Intiho hrobky znamenalo pro naši expedici mnohé další úkoly a povinnosti. ²⁾ Předně bylo třeba zajistit účinnou ozbrojenou strážní službu po 24 hodin denně, neboť hrozilo nebezpečí od současných zlodějů památek. Dále jsme museli zabezpečit stovky cenných archeologických nálezů a dozdít a železobetonovými deskami zastropit vstupní prostor, dvůr i kapli. Vstup do hrobky a přístup do šachty nakonec byly v přítomnosti zástupců egyptských památkářů a policistů protokolárně uzamčeny, zapečetěny a zazděny. Letos na podzim se hrobka opět otevře a archeologické, restaurátorské i rekonstrukční práce budou pokračovat tam, kde loni skončily.