Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Mozaika

Věda na stránkách prosincového tisku
 |  5. 2. 2001
 |  Vesmír 80, 113, 2001/2

Hmotné planety u antihmotných hvězd?

Není to tak dávno, co novinami proletěla zpráva, že v našem hvězdném domově – v galaxii Mléčná dráha – si jen tak poletují osamocené planety, které uprchly svým sluncím. A prý jich je hodně.

Sdělení překvapilo i astronomy a nedalo jim spát. O objasnění se pokusili australští fyzikové z Univerzity v Melbournu. Tvrdí, že planety, které vidíme jako osamělce, ve skutečnosti poslušně obíhají kolem svých hvězd, které však jsou neviditelné. Na pomoc si berou antihmotu, zrcadlový obraz naší hmoty.

Dosud si zrod planet umíme představit v hustém mračném oblaku kroužícím kolem novorozené hvězdy. Co však s opuštěným objektem, který vypadá jako Jupiter a potuluje se poblíž hvězdy sigma v souhvězdí Orionu? Robert Foot s kolegy Ignatěvem a Vaskasem si myslí, že neviditelná hvězda, kolem níž krouží viditelná planeta, je z antihmoty. Vždyť při velkém třesku se měla kromě hmoty vytvářet i antihmota. Ostatně že každá částice má svou antičástici, to víme už delší dobu.

Přesvědčit se o tom, zda je domněnka australských vědců opodstatněná, by nemělo být přespříliš těžké. I antihmotná hvězda musí na svou planetu působit gravitací, takže by se její dráha měla narušovat, vlnit. Astronomové, kteří objevili bloudící osamělce, však nic takového nepozorovali...

Robert Foot také tvrdí, že kdyby existovala antihmotná hvězda s hmotnou planetou, nic nebrání představě hmotné hvězdy s antihmotnou planetou. Jenže když se objasňuje vztah hmoty a antihmoty, uvádí se klasický příklad hmotného mládence a antihmotné slečny. Jestliže se políbí, zlikvidují se výbuchem, anihilací, zničením hmoty. Antihmotná hvězda a hmotná planeta by se tedy musely udržovat v uctivé vzdálenosti...

Jaká domněnka se objeví příště? Jaké brilantní úvahy ještě tajemní planetární samotáři vyvolají?

Proč jsou muži vyšší než ženy?

Všimli jste si někdy, že v některých částech světa jsou muži podstatně vyšší než ženy a jinde tento rozdíl není výrazný? Například v evropských zemích je rozdíl ve výšce mezi ženami a muži značný, kdežto v Africe bývají domorodé ženy a jejich muži téměř stejní.

Dosud si vědci mysleli, že je to dáno rozdílem v kvalitě výživy. Vysvětlovali to tak, že muži jsou vůči nedostatku potravy méně odolní než ženy. V chudých zemích, kde vládne podvýživa, proto muži zakrsnou, a tím se stane, že své ženy příliš nepřerůstají. Podle další teorie v zemích, kde ženy více než muži přispívají k produkci potravin, také ženy oproti mužům lépe a pravidelněji jedí, a proto dorůstají mužské výšky.

Tým francouzských a ruských biologů však dospěl k závěru, že hlavní příčinu rozdílnosti výšky mezi ženami a muži máme hledat už při zrodu života. Jean-Françoise Gnégauová z Montpellier s kolegy studovala potenciální činitele ovlivňující výšku po celém světě a došla k závěru, že rozhodující je porodnost a úmrtnost matek při porodu. Ve společnostech s vysokou porodností a špatnou zdravotní péčí přežívají spíše vyšší ženy, které mají větší pánev, a tím se výškový rozdíl mezi ženami a muži vyrovnává. V bohatých státech díky kvalitní porodnické péči přežívají i malé matky s malou pánví – rozdíl ve výšce mužů a žen se zvýrazňuje.

Je to pro nás evropské muže výhoda, jestliže na své partnerky shlížíme dolů? A je pro naše africké kolegy nevýhodné, když se svým partnerkám dívají pěkně z očí do očí?

Velký bratr proti obezitě

Často v ordinacích slyšíme: Měl byste se víc hýbat. Pohybu ubývá. V práci sedíme. Pár kilometrů se pro mnohé z nás stává nepřekonatelnou překážkou. A tak bohaté země Západu už ovládla „epidemie“ obezity. Vinu lékaři jednoznačně nacházejí v nedostatku tělesného cvičení, a přitom právě ono by bylo nejefektivnějším lékem pro zlepšení zdravotního stavu populace.

Odpověď dnešních i budoucích pacientů ale většinou zní: Vždyť já se tolik naběhám! Jak odhalit, zda si to sami sobě (i lékařům) nenalháváme? Lékaři ze švýcarské Univerzity v Lausanne teď naši pravdomluvnost ověřují naprosto spolehlivě. Slouží jim k tomu GPS, což je technika, která se používá k vojenským účelům, zejména k navigaci lodí, letadel a nákladních aut. Přístroj, který dnes už má poměrně malé rozměry, dokáže určovat polohu pomocí sítě navigačních umělých družic Země s nesmírnou přesností. A tak lékaři dají GPS člověku, který by se měl víc hýbat, a po celý den kontrolují jeho aktivitu. Vědí všechno: kdy seděl, kdy si lehl, kdy šel a jak rychle, kdy utíkal, kdy stoupal po schodech (přístroj člověka sleduje v trojrozměrném prostoru). Novinářům sice sledování po 24 hodin denně připomíná činnost Orwellova Velkého bratra, nicméně lékaři takto mohou věrohodně zjistit, proč pacient tloustne.

Beckie Langová z Oxfordské univerzity, odbornice na výživu, považuje tuto metodu za vynikající. Vysílačka GPS každému tvrdě ukáže, jak málo toho pro své zdraví dělá. Jak ale B. Langová připomíná, samotná technika nepomůže zdolat žravost, které podlehneme při spatření smažených bramborových lupínků nebo vypečených loupáčků.

I velryby podléhají „šlágrům“

Známe to všichni, z rádia zazní nová písnička a zanedlouho si ji pobrukují či prozpěvují všichni. Ukazuje se, že i velryby se mohou zbláznit do nové chytlavé melodie.

Jde o kytovce hrbouna dlouhoploutvého, kterému se říká keporkak. Tyto velryby dosahují velikosti jedenáct až šestnáct metrů, výjimečně 17 metrů. Svrchu je keporkak černý, vespod bílý.

Mezi keporkaky, kteří žijí a rodí svá mláďata v Tichém oceánu při východním pobřeží Austrálie, zaslechl roku 1996 Mike Noad z Univerzity v Sydney exotický zpěv, který je vlastní velrybám žijícím při západním pobřeží. Vědci vědí, že hrbouni dlouhoploutví z různých oceánů zpívají odlišně a zůstávají svým melodiím věrni – svou „písničku“ mění až za dlouhý čas.

M. Noad zaslechl v roce 1996, jak dva keporkaci z moří při tichooceánském pobřeží zpívají melodie Indického oceánu. Koncem r. 1997 si už všichni východoaustralští velrybí pánové zpívali pouze tuto novou melodii. Ale proč?

Dodejme, že hrbouni velkoploutví plují stále týmiž cestami a vždy se v určitou dobu objevují na stejných místech v oceánu. Cestují velice pomalu, za hodinu urazí nejvýš sedm až osm kilometrů. Při svém putování oceánem často vyskakují nad hladinu, obracejí se, kličkují. Zabloudili sem keporkaci až z Indického oceánu, jejichž zpěv se stal pro starousedlíky přitažlivý?

Stoupne oceán o třináct metrů?

Konference o proměnách klimatu v Haagu, která se konala loni v listopadu, neskončila příliš slavně. Její příprava však podnítila mnoho studií zabývajících se tím, co všechno by se na Zemi v důsledku oteplování mohlo dít.

Jeden z nepublikovaných přípravných materiálů rozebíral vyhlídky rychlosti stoupání hladiny světových moří. A perspektivy to opravdu nejsou příjemné. Nejméně tucet velkých hustě osídlených států se má čeho obávat.

Před čtyřmi lety vědci sdružení v „Mezivládním panelu o změnách klimatu při Organizaci spojených národů“ došli k závěru, že by záhy mohla hladina Světového oceánu stoupnout o půl metru a v průběhu příštích pěti set let možná až o tři metry. Nový odhad je hrozivější – předpokládá zvýšení hladiny o sedm až třináct metrů. To by stačilo k zaplavení obrovských ploch souše i mnoha velkoměst. A dokonce i v případě, že by se vlády zemí, které pod naší planetou „zatápějí“ nejvíc, byly ochotny omezit, hladina moří bude po řadu dalších desetiletí dál stoupat.

Zvyšování hladiny oceánů způsobují dvě okolnosti: ubývání ledovců a ohřívání mořských vod do stále větších hloubek. Za tisíc let se oceán může ohřát až k samotnému dnu, takže hladina může stoupat po celá další století, a to i když přestaneme sobecky Zemi oteplovat. I kdyby lidstvo dostalo rozum už (nejpozději?) za sto let, oceán přece jenom stoupne o čtyři metry.

Svůj vliv uplatní především dvě oblasti planety. Stačí, aby roztály ledovce v Grónsku, a poté, co uvidíme jeho skalnatý povrch, pocítíme zvýšení oceánu o sedm metrů. Méně jasné je, co se stane s antarktickým šelfovým ledem, který pokrývá západ tohoto kontinentu. Kdyby roztál, mohlo by to hladinu oceánů zvýšit o dalších šest metrů. Odhaduje se, že led by odtud mohl zmizet do sedmi set let.

Vyšší hladina oceánů o jedenáct metrů by roku 3000 měla znamenat, že moře zatopí území rozlohy Spojených států, kde dnes žije miliarda lidí. A nešlo by o nehostinná území, nýbrž o nejúrodnější půdu planety.

Takže hádejme se (podobně jako na konferenci v Haagu), abychom (jako lidstvo) nemuseli nic podnikat proti nepředstavitelnému ochuzení zeměkoule.

Zvěd únavy

Osmdesát procent leteckých katastrof ve světě má na svědomí lidské selhání. Velký problém, zvláště při přeletu více časových pásem, představuje únava pilotů.

Japonští vědci vyvíjejí techniku, která by odhalila, že pilot je nebezpečně unaven, o deset až dvacet minut dříve, než si to uvědomí sám. Zařízení, které by mohlo zachránit mnoho lidských životů, se rodí ve Výzkumném ústavu elektronické navigace při japonském Ministerstvu dopravy.

Systém je založen na analýze hlasu pilota nebo kontrolora letového provozu a známky únavy, která je do té doby navenek neznatelná, odhalí s velkou spolehlivostí. Uplatňuje se tu ještě nedávná hříčka teoretiků, matematická teorie chaosu a fraktalů. Jejich pomocí lze opravdu rozlišit hlas člověka bdělého, zcela čilého od hlasu člověka, na kterého začíná padat únava. Lékaři už vědí, že se tato proměna odráží například i v poklesu krevního tlaku, ale v tomto případě jsou změny tak nepatrné, že je stěží postřehneme. Při únavě se výrazně mění fraktalový obraz řeči. Řeč, na níž nejsme schopni sluchem poznat nadcházející změnu, při převodu do grafické podoby fraktalů přímo křičí: Pozor, ten kdo mluví, začíná usínat.

Stačí, aby si analyzátor zvykal po dvacet třicet minut na řečový projev pilota, kontrolora nebo řidiče, a už o něm ví vše potřebné. Při únavě spustí poplach, který znamená, že je nutné, aby byl pilot vystřídán.

Výzkum se má nyní přestěhovat do skutečných pilotních kabin a kontrolních věží. Kukuichi Shiomi chce uplatnit novou techniku také u velkých tankerů a vůbec všude, kde je možné sledovat dohovory pilotů a řidičů.

Kdyby se toto opatření uplatnilo i na silnicích, předešlo by se nebezpečnému mikrospánku. V autě by zazněl varovný signál a hlas: Pozor, začínáš být unavený, za deset dvacet minut bys mohl usnout (a už se neprobudit).

Pijme alkohol (s mírou), možná budeme chytřejší

Voda rozumu nekalí, říkávalo se a myslelo se tím „na rozdíl od alkoholu“. Že má přemíra alkoholu tragické následky i pro náš rozum, je samozřejmě nezpochybnitelné. Japonští vědci z Národního ústavu pro výzkum dlouhověkosti však vnášejí do působení alkoholu na rozum poněkud složitější vztahy.

Měřili IQ dvou tisíc Japonců ve věku od 40 do 79 let a zjistili, že muži, kteří pili denně umírněně (zdůrazňuji: umírněně!) saké (rýžovou lihovinu) nebo víno, měli o tři a půl bodu vyšší IQ než muži, kteří se alkoholu ani nedotkli. Ženy mírně konzumující alkohol měly IQ o dva a půl bodu vyšší než abstinentky. Druh nápoje zřejmě nehrál roli – ať šlo o pivo, víno nebo saké.

Vědci samozřejmě své zjištění neprohlásili za důkaz, že pití alkoholu nás činí inteligentnějšími, nicméně začali svůj nález zkoumat. Sledovali vztah pijáků a nepijáků k výši příjmu, vzdělání, životnímu stylu i vyživovacím zvyklostem.

Hiroshiho Shimokata upoutalo to, že Japonci, kteří pijí saké, jedí více syrových ryb. Mohlo by s tím souviset vyšší IQ? Rybí maso obsahuje látky, které jsou spojovány s vývojem mozku. Obdobně ti, kteří pijí v Japonsku víno, jedí víc sýrů (v Japonsku to není tak oblíbený pokrm jako u nás). I to by mohlo být japonským mozkům prospěšné.

Pátrá se samozřejmě také po tom, zda příznivý účinek nemůže mít samotný alkohol. Určité chemické složky mají antioxidační účinky a mozku se tak prospívá tím, že se oddaluje stárnutí buněk v cévách. Studie je součástí velkého výzkumného japonského projektu, který se snaží odhalit, proč se činnost mozku zhoršuje s věkem.

Co když na tom všem přece něco je? Škoda že jsme se to nedověděli v mládí! Kdybychom nebyli po celý život téměř abstinenty, třeba jsme mohli být chytřejší. Jenže – když nejsme Japonci a k tomu jsme nejedli kvanta syrových ryb...

Život přežil velké bombardování

Kdy opravdu na naší Zemi vznikl život? Věda posouvala zrod života do stále vzdálenější minulosti, až narazila na původní nehostinnost naší planety. Zdálo se stěží možné, že by první organizmy mohly přežít například údobí, kdy se na planetu snášel drtivý ničivý déšť asteroidů, který vytvářel obrovské dopadové krátery a drobil zemský povrch. Toto bombardování mělo být nejzhoubnější před 4 miliardami a 150 miliony až 3 miliardami a 800 miliony let.

Tehdy proto měla být naše Země ještě neobyvatelná i pro ten nejjednodušší život – bakterie. Je to však pravda? Tuto představu narušil už před několika lety Steve Mojzsis z Kalifornské univerzity v Los Angeles, když objevil stopy dávného života na grónském ostrově Akilia ve skalách starých 3 miliardy 850 milionů let.

Ariel Anbar a Gail Arnold z Amesova centra Státního úřadu pro letectví a kosmonautiku znovu tyto staré skály studovali a byli překvapeni tím, jak málo jejich horniny obsahují kovového prvku iridia. Právě iridium vypovídá o četnosti bombardování Země.

Takže ty skály s nejstaršími známými stopami života na Zemi musely vznikat v době, kdy naše planeta nebyla příliš ostřelována planetkami. Život při svém počátku nebyl tolik ohrožován, jak jsme si mysleli. Poté však začali na Zemi znovu dopadadat nebezpeční vesmírní vetřelci. Život to však dokázal přežít. Bakterie se mohly skrývat u mořského dna, a odtud opět vyrazily k novému, tentokrát už vítěznému ovládnutí Země. Vyspělejší, složitější život by tenkrát takovou šanci neměl, ale bakterie, které jsou poměrně jednoduché, to dokázaly. Vyvíjely se dál a dál, až se nakonec „proměnily i v nás“.

Život na souši o miliardu let dřív

Nejstarší mikroorganizmy ze souše naší planety jsme dosud znali z doby před jednou miliardou a 200 miliony let. Tito zkamenělí mikrobi byli nalezeni v americké Arizoně.

Yumiko Watanabe z Pensylvánské státní univerzity tvrdí, že odhalil první stopy života na pevnině z doby o více než miliardu let starší, a to ve vrstvách, které se utvářely před dvěma miliardami a šesti sty miliony let na území dnešní Jižní Afriky. Chemickou analýzou v nich prokázal látky, které mohly vznikat pouze fotosyntézou primitivního života, bakterií. Bakterie žily v deštivém údobí na půdě bohaté jílem ve vrstvě mocné až centimetr. Pradávný život v podobě mikroorganizmů tedy opustil moře a začal kolonizovat suchou zemi daleko dřív.

„Noemova archa“ v Anglii

Poblíž Královské botanické zahrady v Sussexu se zrodila další Noemova archa. Podobu lodě nemá, ale přirovnání k Noemově arše není přehnané. Toto novodobé záchranné zařízení však není určeno pro lidi a zvířata, nýbrž výhradně pro rostliny. Ve Spojeném království na ně věnovali osmdesát milionů liber a loni v listopadu je slavnostně otevřeli. Oficiálně se jmenuje Banka semen milénia. Chrání pro budoucnost zmrazená semena 24 000 rostlinných druhů, což je asi desetina nejvýznamnějších rostlin planety. Sbírka semen je zatím největší na světě.

Banka semen milénia není jen pokladnicí genů, ale také výzkumným centrem. Bude se zabývat metodami uchovávání rostlinného genového bohatství, zdokonalovat je a spolupracovat s obdobnými pracovišti na celém světě.

Ke stažení

RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné