Tuční to dotáhnou nejdál

V ptačí migraci lze rozlišovat postupné přelety kratších úseků, kdy si ptáci na tahové zastávce jen něco málo sezobnou a hned zase letí dál, a non-stop překonávání obrovských vzdáleností, po kterém odpočívají delší dobu a řádně se vykrmí. Jako z energetického hlediska opodstatněnější se většinou jevila první strategie, naopak poněkud záhadná byla schopnost některých bahňáků nepřerušit let po 4000 km. Tu teď vysvětlili švédští a holandští ornitologové, kteří se zabývali účinností přeměny metabolické energie létacími svaly u jespáků rezavých (Calidris canutus). Zjistili, že tato účinnost stoupá s větší hmotností jedince. Krom toho se těžším kusům ve vzduchu hůře manévruje, obtížněji vzlétají a nedovedou dost rychle měnit směr letu. To je činí snadnější kořistí predátorů, kteří loví ptáky nejčastěji nízko nad povrchem nebo při sběru potravy. Naproti tomu hejna táhnoucí vysoko nad zemí jsou vcelku v bezpečí. Z toho vyplývá, že poté, co jespáci ztloustnou, vyplatí se jim letět co nejdéle a nejdále. (Nature 413, 730–732, 2001)