Mozaika

Vidíme zrod stavebních kamenů života?

Vědci pátrající po vzniku života se neodbytně snaží odhalit, zda k nám život nebyl přece jen zanesen z jiných končin vesmíru. Jak se mohly základy živé hmoty formovat, ukázali nedávno Lubomir Gabla a jeho kolegové z laboratoře Jagellonské univerzity v Krakově na zrnkách kosmického prachu. Proud nabitých částic atomu tryskajících z hvězd, a tedy i ze Slunce, prý může vyvolat chemické reakce, které zrod živé hmoty umožňují.

L. Gabla napodobil podmínky ve vesmíru. Kosmický prach nahradil vrstvičkou antracénu na pozlacených tělískách. Antracén (jednoduchá sloučenina uhlíku a vodíku) se na Zemi nachází například v černouhelném dehtu a je důležitou chemickou surovinou. Astronomové ho už zjistili v kometách, meteoritech i kosmickém prachu. Výzkumníci postříkali antracén vodní párou, ochladili ho na kosmický mráz a ozařovali v míře, která by odpovídala jednomu stu let. Preparát se obalil žlutohnědým povlakem obsahujícím chinony. Tyto aromatické sloučeniny jsou obsaženy v mnoha přírodních látkách a hrají důležitou roli v biologických procesech. „Získali jsme látky důležité pro budování organických molekul,“ říká L. Gabla. Mark Burchele z Kentské univerzity však pochybuje, že takové molekuly jsou schopny přečkat delší pobyt v kosmu.

Geny strachu?

Strach a úzkost nemusejí být něčím nepodstatným, pomíjivým, ale mohou se stát i velkým trápením. Nepřiměřeným strachem prý trpí až 10 % populace. V Americe nedávno zjistili, že stavy úzkosti a strachu mohou mít dědičný základ. Tým Xaviera Estivilla z Barcelony studoval rodiny pacientů, v nichž se opakoval sklon k panickým reakcím, strach z veřejného prostranství apod. Zjistil, že 90 % členů těchto rodin má na patnáctém chromozomu zdvojenou skupinu asi šedesáti genů. Srovnával potom skupinu osob trpících úzkostí se skupinou zdravých lidí. V první skupině mělo zdvojenou skupinu genů 97 % osob, v druhé jen 7 %. „Zdvojení genů na patnáctém chromozomu zřejmě zvyšuje riziko těchto psychických onemocnění, což ještě neznamená, že propukne choroba,“ říká Monika Gratacosová. Velkou roli hraje prostředí, v němž se náš život odehrává.

Z 60 genů, které patrně zvyšují riziko patologické úzkosti, jich zatím bylo identifikováno 23. M. Gratacosová se domnívá, že do pěti až deseti let se je podaří odhalit všechny a zjistit, které je nutno vyřadit, aby se člověk chorobné úzkosti zbavil.

Marihuana a úmrtí novorozenců

„Když otcové berou marihuanu, zdvojnásobují riziko náhlého úmrtí svých novorozených dětí,“ říká Hilary Klonoffová-Cohenová s kolegy z Kalifornské univerzity v San Diegu, jejíž tým vyšetřil 240 rodin, jimž takto umřely děti, a stejný počet rodičů s prospívajícími potomky. Podle tohoto výzkumu riziko úmrtí novorozence nevzrostlo, pokud marihuanu braly matky.

Proč marihuana ohrožuje novorozence prostřednictvím otců? Patrně proto, že jedna z látek obsažených v droze ovlivňuje sperma mužů. Při výzkumu se ale také přišlo na to, že ženy mohou k úmrtí svých potomků přispívat jinak. Riziko náhlého úmrtí novorozenců se zpatnáctinásobí u matek, které v těhotenství kouří normální tabák. Konstatuje to Ed Mitchell, odborník na náhlá úmrtí z Nového Zélandu.

Konec dopingu?

Dobrá, nebo špatná zpráva pro sportovce, účastníky budoucí olympiády v roce 2004? S dopingem by měl být konec. Aspoň si to myslí Roisin Mollorová z britské laboratoře Randox. Vyvíjí se tu technika, která by měla být při vyhledávání dopingu skutečným předělem. Jediné nové laboratorní zařízení může během hodiny zkontrolovat až tisíc sportovců. Křemíkový biočip o průměru 1 cm je schopen na základě sledování protilátek analyzovat během vteřiny 25 vzorků najednou.

Dosud vše záleželo především na náhodě, jestli sportovec bude vylosován. Nyní prý antidopingové zkoušce neujde nikdo, a navíc se podstatně rozšíří počet testovaných látek. Zdá se, že testovací zařízení bude spolehlivé, šéf britské antidopingové služby je přesvědčen, že falešné pozitivní nálezy lze vyloučit. Výhodou bude i rozbor slin (na rozdíl od dřívějších rozborů moči). Zlepšení by se mělo projevit již na olympiádě r. 2004.

Můžeme být nestřídmí v jídle?

„Chceš-li být zdravý ve stáří, musíš na tom začít pracovat už v mládí,“ jak často slýcháme. Stephen Spindler z Kalifornské univerzity v Riverside však nyní dává naději i těm, kteří nedbali na rady, že k dlouhému životu přispěje skrovná strava, a podléhali rozmařilosti v jídle. Z jeho pokusů vyplývá, že na zdravé stravování nikdy není pozdě. Až do stáří nechal pokusné myši žrát, co hrdlo ráčí, a teprve když bylo jejich zdraví velmi ohroženo, nasadil jim dietu. Za čtyři týdny zjistil, že jejich játra fungují jako v dobách, kdy myši byly mladé. Jestli to ale platí i u lidí, resp. lidských jater, to zatím nevíme.

Pivo proti aidsu

Lékaři z amerického Denveru nejspíš chtějí udělat radost nám a Němcům jakožto rekordmanům v pití piva. Došli totiž k přesvědčení, že kvasinky působící kvašení sladu s chmelem by možná mohly zrodit lacinou vakcínu proti aidsu. Alex Franzusoff s kolegy z jedné coloradské firmy vsadili do pivovarnických kvasinek gen HIV a zjistili, že takto ovlivněné kvasinky posilují u pokusných myší imunitu vůči tomuto viru. Denverští lékaři o svých výsledcích referovali na konferenci ve Filadelfii, která byla věnována vývoji vakcín proti aidsu.

Tato vakcína by mohla být připravována snadno a rychle, proto by byla nepředstavitelně levná (100 litrů očkovacího „piva“ by mohlo dodat až pět milionů očkovacích dávek). Jiné vakcíny, na nichž se usilovně pracuje, mají být drahé – jediná dávka přijde na tisíce dolarů. Výhodou pivních kvasinek je, že do nich lze vnášet více genů. Zkoušejí se aplikace vakcíny vdechnutím nebo polknutím. Varianta v podobě piva by určitě přilákala hodně dobrovolníků, kteří by rádi ověřili její účinnost. K prevenci aidsu v podobě oroseného půllitru je ale ještě dost daleko.

Křečci a spánek

Také v noci špatně spíte? Nejste sami. Britští lékaři tvrdí, že nespavost je jedním z hlavních důvodů, proč lidé starší 65 let přicházejí k lékaři. Stephany Biellová z Univerzity v Glasgowě zkoumala spánek stárnoucích křečků a zjistila, že příčinou špatného spánku (krátkých polodřímot a předčasného probouzení) jsou pokažené vnitřní hodiny křeččího organizmu.

Během dne křečkům zvýšila intenzitu světla a zvířátka zase začala dobře spát. Podle názoru S. Biellové by to mělo fungovat i u lidí. Když začínají být staří, chodí většinou méně ven a jsou vystaveni méně intenzivnímu světlu. Vnitřní hodiny našeho i křeččího organizmu prostě potřebují jak dost tmy, tak dost světla.

Těm nejstarším křečkům, kterým nepomohlo už ani světlo, upravila S. Biellová chod vnitřních hodin injekcí hormonu podporujícího růst nervů, ale jak přesně to fungovalo, to se ještě neví. Zlepšila se nervová spojení v mozku? Zdokonalila se schopnost receptorů lépe reagovat na tmu a světlo?

Který alkohol je nejzdravější?

Co pít, když už musíme pít? V poslední době se objevují zprávy o lékařských výzkumech nasvědčujících tomu, že pití vína je menším zlem než pití piva a tvrdého alkoholu.

Producenti vína nejspíš mají radost z výzkumu Erika Mortensena z Ústavu preventivní medicíny v Kodani. Vyšetřoval na 700 mladých Dánů a zjistil, že ti, kteří dávají přednost vínu, mají vyšší IQ, jsou výše na společenském žebříčku a mají vzdělanější rodiče než pijáci piva. Prostě milovníci vína jsou více osobnostmi, a dokonce prý jsou zdravější.

Podle šetření Fernanda Rodrigueze Artalecha (z jedné madridské univerzity) není příliš důležité, jestli pijeme víno, nebo destilát, ale jakým způsobem pijeme. Ve Francii, Itálii a Španělsku lidé spojují vyšší konzumaci vína s bohatým jídlem, kdežto Dánové pijí na lačno. Dosud toto povídání nevyznívá pro ochmelky nijak dramaticky, nicméně výzkum E. Mortensena mimo jiné potvrdil hypotézu, že pití alkoholu je vysoce rizikovým faktorem pro vznik rakoviny prsu (zvláště pro ženy, jejichž matky tímto nádorem onemocněly). Takže na zdraví! Na zdraví?

Totožnost určená srdcem

Kriminalistika už nás přesvědčila, že pachatele lze usvědčit nejen otiskem prstu, ale i „otiskem genetickým“ (DNA). Lze ho však usvědčit charakteristickým tlukotem srdce? Už dříve prý kardiologové tvrdili, že poznají svého pacienta podle EKG. Mark Wiederhold ze San Diega se rozhodl zjistit, co je na tom pravdy. Ovlivňoval všemožně (různou zátěží) výkon srdce tří dobrovolníků a sledoval jejich EKG. Srdeční činnost se proměňovala, ale přesto byly některé charakteristiky EKG tak stálé, že bezpečně určovaly osobnost vyšetřovaného.

Předpokládá se, že pokud se toto zjištění ověří, začne se do roka využívat v praxi. V ordinaci možná jednou nebudete muset říkat ani své jméno, počítač vás identifikuje.

Nejasná cesta banánu

Hans Beeckeman z belgického Královského muzea centrální Afriky studoval zbytky banánovníků ze starých odpadních jam domorodců. Při té příležitosti zjistil, že banánovníky rostly kdysi dávno tam, kde podle pedpokladů růst neměly. Pocházejí z Afriky, nicméně jejich pravlastí jsou tropické oblasti v Asii a Indonésii, odkud měly banánovníky připutovat někdy kolem pátého století našeho letopočtu. Botanikové jsou šokováni zjištěním, že tu banány dozrávaly už o tisíc let dříve, pět století před naším letopočtem. Jak se sem z Asie dostaly? Kdo je přivezl? Dosud se předpokládalo, že se banánovník šířil z Asie na východní pobřeží Afriky, a odtud teprve na západ. Jak se dostaly banánovníky do Kamerunu v tisíciletém předstihu, to nikdo neví.

Botanikové hledají pomoc u znalců starých afrických jazyků. Ti by mohli vystopovat, jak se nazýval banán v řečích pradávných Afričanů, a tím i trasu, po které banánovník putoval napříč černým kontinentem. Nicholas David z Kanady si ale myslí, že jde o mystifikaci.

Zezelenal nám svět?

Severní polokoule Země se stále víc zbarvuje do zelena. Ještě v počátcích letů do vesmíru hovořili astronauti o modré planetě. Snímky z umělých družic však nasvědčují tomu, že je Země mezi čtyřicátým až sedmdesátým stupněm severní šířky stále zelenější. Oblast Evropy, Ruska a řady států střední Asie „zezelenala“ za posledních dvacet let o 12 %, Kanada a severní části Spojených států o 8 %.

Do značné míry to souvisí s tím, že vegetace houstne (vegetační období se prodloužilo v Severní Americe o 12 dnů, v Evropě a na Sibiři o 18 dnů). Družice to zjišťují měřením červeného a infračerveného záření odraženého od zemského povrchu. Místy je zemský povrch zelenější, ale místy hnědší, především v severní Kanadě, na Aljašce a v severním Rusku, kde se šíří sucho. Zkrátka se začíná projevovat, že se Země od 70. let minulého století ohřála téměř o 1 °C. U nás díky vyšší teplotě rostliny bujněji rostou, v tropech ale zvýšení teplot, zvláště když je sucho, rostlinám škodí a lidem přináší ekonomické ztráty.

Našli jsme Atlantidu?

Opět máme novou teorii o tom, kde se rozprostírala bájná Atlantida, pevnina s vyspělou civilizací, o níž vyprávěl Platon bezmála před dvěma a půl tisíciletími. Kde všude ji lidé hledali? Za Herkulovými sloupy Gibraltaru nebo na ostrově Théra v Egejském moři. Jacques Collina-Girard z Univerzity v Aix-en-Provence, který vychází z Platonových slov, věří, že Atlantida v devátém tisíciletí před naším letopočtem zmizela v moři.

J. Collina-Girard začal studiem migrace dávných obyvatel Evropy do Afriky před 19 000 lety. Zhotovil mapu gibraltarské oblasti v dobách, kdy byla mořská hladina o 130 metrů níže. Z Atlantského oceánu mezi Španělskem a Marokem se mu na ní začalo „vynořovat“ dávné souostroví, s ostrovem právě takovým, o němž hovořil Platon. Gibraltarský průliv byl kdysi podstatně delší – blížil se stovce kilometrů. Původní Atlantida – ostrov Spartel – možná ležela asi tak šedesát až osmdesát kilometrů od dnešní Gibraltarské skály. A před jedenácti tisíci lety, po skončení doby ledové, začal oceán stoupat, o dva metry za století. Je tedy možné, že Spartel zmizel pod hladinou Atlantiku přesně 9000 let před dobou, kdy žil Platon.

Všechno ale nesouhlasí. Platon popisuje Atlantidu velkou jako Lybii a Asii dohromady, zatímco Collina-Girard určil její délku na 14 km a šířku na 5 km. Nejspíš se lidé antického světa spletli při převádění egyptských a řeckých měr. Platon také vypráví, že Atlantida klesla do hlubin při sopečném výbuchu, který se mu zdál být daleko dramatičtější než postupné, téměř nepozorovatelné zvedání mořské hladiny. Ivo Budil