Zvednuté obočí a zjitřená mysl

Nedávno jsem četl rozhovor, v němž známý francouzský neurovědec Jean-Pierre Changeaux debatoval s filozofem Paulem Ricoeurem o lidech, mozcích a etikách. Když přišla řeč na jedno z možných užití francouzského slova esprit – ve smyslu duch, inspirace – následoval přibližně tento dialog: Changeaux: „Takové užití podle mne neodpovídá žádnému dobře definovanému pojmu.“ Ricoeur: „Řekl bych, že náleží k naší integrální zkušenosti. Proč vypouštíte část lidské zkušenosti?“ Changeaux: „Nevypouštím; obejdu se bez toho.“ Ricoeur: „Uzavíráte se tomu v rámci ontologie, kterou neuznávám.“ Changeaux: „Ne, ne – neuzavírám se tomu; naopak nechávám věci otevřené.“ ¹⁾

Oběma postojům vlastně rozumím. Changeaux je vědec věrný své disciplíně, v ní se chová disciplinovaně a vyhýbá se všemu, co neprochází jejím filtrem jasné definovatelnosti. Ricoeur je filozof, fenomenolog, pro nějž je přirozená lidská zkušenost výchozím tématem a nehodlá se jí uzavírat. Výhodou vědce je, že ve své doméně je doma, ví, na čem stojí, neklopýtá a nebloudí, a pokud klopýtne či zabloudí, snáze to pozná. Předností filozofa je, že může do svého zorného pole zahrnout i onoho vědce, zamýšlet se nad prameny jeho znalostí a zkoumat horizont jeho domény.

Vybavuje se mi jeden výrok Zdeňka Neubauera: „Vědecké poznání spočívá ve skromném vytváření ostrůvků jasna, řádu, pravidelnosti a přehledné srozumitelnosti uprostřed dramatu bytí.“ ²⁾ Představuji si, že každý takový ostrůvek je kolonizován určitou komunitou specializovaných badatelů, kteří si mezi sebou rozumějí a své věci si navzájem vysvětlují snáze, než kdyby byli z různých ostrůvků. Ostrůvek je jejich doménou a domovem – oblastí použitelnosti či platnosti osvědčených metod, zákonů, znalostí a jazyka jejich disciplíny, teorie či paradigmatu.

Pobřeží ostrůvku je ovšem neostré, a navíc se úsilím badatelů všelijak posouvá a přetváří. V naší metafoře je lze považovat za horizont dané vědy – pomyslné rozhraní mezi tím, čemu se v ní ještě rozumí a čemu již nikoliv. Pobřeží však nezeje prázdnotou. Objevují se tu záhady – různé cizí, podivné a tajuplné předměty, ostrovním rozumem nedostižné.

Vžijeme-li se do pohledu ostrovních badatelů, můžeme pobřežní záhady nahrubo dělit podle typů rozumové nedostižnosti. Jedny jsou vzácné, řídké, skryté, nepravděpodobné a nepochopitelné (ostrované mnohdy ani nevěří, že existují); druhé jsou běžné a časté, jen k nim chybí (možná dočasně) přijatelné vysvětlení; třetí jsou natolik primitivní či elementární, že nemá prostě smysl pro ně nějaké vysvětlení chtít; čtvrté zase připouštějí vícero vysvětlení, mezi nimiž se nedá rozhodnout.

A to jsem pro jednoduchost nebral v úvahu, že ostrované mohou vědět o existenci sousedních ostrůvků. Co je záhadou zde, může být přirozenou věcí tam. Pak za její existenci, nejlépe i vysvětlení, ručí tamní ostrované, jejichž profesionalitě nelze než důvěřovat. Tak to ostatně v dnešní hyperspecializované vědě chodí.

Váhal jsem, zda čtenáře zavalit ilustrativními příklady pro jednotlivé typy pobřežních záhad, ale vzdal jsem to. (Ať si to zkusí jako malé cvičení: na jakém ostrůvku a jakého typu rozumové nedostižnosti jsou třeba velký třesk, černé díry, stroje času, kulové blesky, kruhy v obilí, elementární částice, superstruny, hodnoty fyzikálních konstant, ideální kontinua, nekonečna do dáli i do hloubi, Eukleidovy axiomy, hmotné body, mentiony, flogiston, kvantově nelokální jevy, projevy čisté náhody, vědomé prožívání, svobodná vůle, inspirace, akupunktura, homeopatie, účinky placeba, synchronicita, jasnovidnost, telekineze, prekognice, … a chcete-li, třeba i osamělá šlépěj ve sněhu?) ³⁾

Vzdal jsem to proto, že by z toho bylo jen velmi náhodné a nekritické třídění. Aby mělo smysl, museli bychom nejprve zmapovat složité souostroví dnešní vědy, prozkoumat meziostrovní vztahy (známosti, důvěry a nevěry), a navíc se ještě vyznat v možných postojích lidí k tajemnu a záhadnu.

Zkusme se jen zamyslet nad tím posledním. Jak se asi zachová badatel, setká-li se na pobřeží svého ostrůvku s něčím pro něj opravdu tajemným, záhadným, rozumem neuchopitelným? Napadá mě hned plejáda možností, které uvádím v pořadí rostoucího zaujetí pro věc:

• s odporem to vrhne zpět do moře (eliminativizmus, aktivní popření existence);
• bude to prostě ignorovat (neutralita co do existence, nezájem, uzávorkování);
• ponechá to tam jako danost, postulát či parametr a tak s tím bude i zacházet, aniž by to pitval a pídil se po původu či příčinách (neutralita co do vysvětlení);
• bude k tomu hledat „přirozené“ vysvětlení – původ či příčinu na svém vlastním ostrůvku (sem patří i odhalování podvodu nebo triku);
• totéž, ale s tím, že je kvůli tomu připraven přehodnotit řadu dalších věcí, třeba i posunout hranici ostrůvku;
• z hladu po vysvětlení se vydá na některý jiný ostrůvek, popřípadě si na něj postaví most (teoretická, vědecká či matematická redukce, zavedení ideálních objektů);
• aby se zbavil návyků svého ostrůvku, založí ostrůvek zcela nový, právě jen pro dotyčnou věc, a tu povýší na ústřední předmět svého zájmu (příkladem je fenomenologická redukce).

Všimněme si, že s rostoucím zaujetím pro věc stoupá i ochota občas opustit pohodlně domáckou perspektivu vlastního ostrůvku, pozvednout se a pohlédnout na svět trochu i z perspektivy ptačí. Vlastně lépe: Hrát s oběma perspektivami a vědět o tom. Být současně vědcem i filozofem.

Všimněme si také, že s rostoucím zaujetím pro věc se vytrácí dědictví pralesa, v němž tvorové, uzří-li příšeru, mohou jen volit mezi útokem a útěkem. Člověk zvedne obočí ve vstřícném údivu. A zjitří svou mysl.