Aktuální číslo:

2018/2

Téma měsíce:

Bionika

Zvednuté obočí a zjitřená mysl

 |  5. 10. 2001
 |  Vesmír 80, 543, 2001/10

Nedávno jsem četl rozhovor, v němž známý francouzský neurovědec Jean-Pierre Changeaux debatoval s filozofem Paulem Ricoeurem o lidech, mozcích a etikách. Když přišla řeč na jedno z možných užití francouzského slova esprit – ve smyslu duch, inspirace – následoval přibližně tento dialog: Changeaux: „Takové užití podle mne neodpovídá žádnému dobře definovanému pojmu.“ Ricoeur: „Řekl bych, že náleží k naší integrální zkušenosti. Proč vypouštíte část lidské zkušenosti?“ Changeaux: „Nevypouštím; obejdu se bez toho.“ Ricoeur: „Uzavíráte se tomu v rámci ontologie, kterou neuznávám.“ Changeaux: „Ne, ne – neuzavírám se tomu; naopak nechávám věci otevřené.“ 1)

Oběma postojům vlastně rozumím. Changeaux je vědec věrný své disciplíně, v ní se chová disciplinovaně a vyhýbá se všemu, co neprochází jejím filtrem jasné definovatelnosti. Ricoeur je filozof, fenomenolog, pro nějž je přirozená lidská zkušenost výchozím tématem a nehodlá se jí uzavírat. Výhodou vědce je, že ve své doméně je doma, ví, na čem stojí, neklopýtá a nebloudí, a pokud klopýtne či zabloudí, snáze to pozná. Předností filozofa je, že může do svého zorného pole zahrnout i onoho vědce, zamýšlet se nad prameny jeho znalostí a zkoumat horizont jeho domény.

Vybavuje se mi jeden výrok Zdeňka Neubauera: „Vědecké poznání spočívá ve skromném vytváření ostrůvků jasna, řádu, pravidelnosti a přehledné srozumitelnosti uprostřed dramatu bytí.“ 2) Představuji si, že každý takový ostrůvek je kolonizován určitou komunitou specializovaných badatelů, kteří si mezi sebou rozumějí a své věci si navzájem vysvětlují snáze, než kdyby byli z různých ostrůvků. Ostrůvek je jejich doménou a domovem – oblastí použitelnosti či platnosti osvědčených metod, zákonů, znalostí a jazyka jejich disciplíny, teorie či paradigmatu.

Pobřeží ostrůvku je ovšem neostré, a navíc se úsilím badatelů všelijak posouvá a přetváří. V naší metafoře je lze považovat za horizont dané vědy – pomyslné rozhraní mezi tím, čemu se v ní ještě rozumí a čemu již nikoliv. Pobřeží však nezeje prázdnotou. Objevují se tu záhady – různé cizí, podivné a tajuplné předměty, ostrovním rozumem nedostižné.

Vžijeme-li se do pohledu ostrovních badatelů, můžeme pobřežní záhady nahrubo dělit podle typů rozumové nedostižnosti. Jedny jsou vzácné, řídké, skryté, nepravděpodobné a nepochopitelné (ostrované mnohdy ani nevěří, že existují); druhé jsou běžné a časté, jen k nim chybí (možná dočasně) přijatelné vysvětlení; třetí jsou natolik primitivní či elementární, že nemá prostě smysl pro ně nějaké vysvětlení chtít; čtvrté zase připouštějí vícero vysvětlení, mezi nimiž se nedá rozhodnout.

A to jsem pro jednoduchost nebral v úvahu, že ostrované mohou vědět o existenci sousedních ostrůvků. Co je záhadou zde, může být přirozenou věcí tam. Pak za její existenci, nejlépe i vysvětlení, ručí tamní ostrované, jejichž profesionalitě nelze než důvěřovat. Tak to ostatně v dnešní hyperspecializované vědě chodí.

Váhal jsem, zda čtenáře zavalit ilustrativními příklady pro jednotlivé typy pobřežních záhad, ale vzdal jsem to. (Ať si to zkusí jako malé cvičení: na jakém ostrůvku a jakého typu rozumové nedostižnosti jsou třeba velký třesk, černé díry, stroje času, kulové blesky, kruhy v obilí, elementární částice, superstruny, hodnoty fyzikálních konstant, ideální kontinua, nekonečna do dáli i do hloubi, Eukleidovy axiomy, hmotné body, mentiony, flogiston, kvantově nelokální jevy, projevy čisté náhody, vědomé prožívání, svobodná vůle, inspirace, akupunktura, homeopatie, účinky placeba, synchronicita, jasnovidnost, telekineze, prekognice, … a chcete-li, třeba i osamělá šlépěj ve sněhu?) 3)

Vzdal jsem to proto, že by z toho bylo jen velmi náhodné a nekritické třídění. Aby mělo smysl, museli bychom nejprve zmapovat složité souostroví dnešní vědy, prozkoumat meziostrovní vztahy (známosti, důvěry a nevěry), a navíc se ještě vyznat v možných postojích lidí k tajemnu a záhadnu.

Zkusme se jen zamyslet nad tím posledním. Jak se asi zachová badatel, setká-li se na pobřeží svého ostrůvku s něčím pro něj opravdu tajemným, záhadným, rozumem neuchopitelným? Napadá mě hned plejáda možností, které uvádím v pořadí rostoucího zaujetí pro věc:

  • s odporem to vrhne zpět do moře (eliminativizmus, aktivní popření existence);
  • bude to prostě ignorovat (neutralita co do existence, nezájem, uzávorkování);
  • ponechá to tam jako danost, postulát či parametr a tak s tím bude i zacházet, aniž by to pitval a pídil se po původu či příčinách (neutralita co do vysvětlení);
  • bude k tomu hledat „přirozené“ vysvětlení – původ či příčinu na svém vlastním ostrůvku (sem patří i odhalování podvodu nebo triku);
  • totéž, ale s tím, že je kvůli tomu připraven přehodnotit řadu dalších věcí, třeba i posunout hranici ostrůvku;
  • z hladu po vysvětlení se vydá na některý jiný ostrůvek, popřípadě si na něj postaví most (teoretická, vědecká či matematická redukce, zavedení ideálních objektů);
  • aby se zbavil návyků svého ostrůvku, založí ostrůvek zcela nový, právě jen pro dotyčnou věc, a tu povýší na ústřední předmět svého zájmu (příkladem je fenomenologická redukce).

Všimněme si, že s rostoucím zaujetím pro věc stoupá i ochota občas opustit pohodlně domáckou perspektivu vlastního ostrůvku, pozvednout se a pohlédnout na svět trochu i z perspektivy ptačí. Vlastně lépe: Hrát s oběma perspektivami a vědět o tom. Být současně vědcem i filozofem.

Všimněme si také, že s rostoucím zaujetím pro věc se vytrácí dědictví pralesa, v němž tvorové, uzří-li příšeru, mohou jen volit mezi útokem a útěkem. Člověk zvedne obočí ve vstřícném údivu. A zjitří svou mysl.

Poznámky

1) J. P. Changeaux, P. Ricoeur: What Makes Us Think? Princeton University Press, Princeton 2000, s. 173.
2) Z. Neubauer: „O povaze bytí“, In: [Hostina, Sixty-Eight Publishers, Toronto 1989, s. 122. Též In:] Zdeněk Neubauer: Smysl a svět (ed. Jiří Fiala), knihovna Ceny VIZE 97, sv. 3, Praha 2001.
3) Srov. s povídkou „Šlépěj“ od Karla Čapka (Boží muka, Praha 1917).

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Návrat Široka

Návrat Široka

Pavel Pipek  |  9. 2. 2018
Zpráva, která na mě právě vyskočila na Twitteru, by asi většinu Evropanů nechala chladnou, ale mé srdce buší tak, že mám chuť okamžitě vyskočit z...
Rytíř našich vod

Rytíř našich vod

Marek Janáč  |  5. 2. 2018
Na stěně ve své kanceláři má vystavené krunýře velkých raků. Za jeho pracovní židlí v akváriu rak. V knihovně knihy o racích a v laboratoři ve...
O kvantových počítačích a šifře RSA

O kvantových počítačích a šifře RSA uzamčeno

Jiří Poš  |  5. 2. 2018
značným příslibem pro výpočetní systémy budoucnosti je rozvíjející se obor kvantových počítačů. Představují naději, že eliminují některá vážná...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné