Poškození smrkového lesa v Krušných horách

Ještě v roce 1960 byla polovina smrkových porostů v Krušných horách považována za zdravé. V roce 1990 již tam zdravý smrkový porost nebyl a polovina smrkového lesa byla vykácena. V minulých desetiletích bylo Podkrušnohoří s přilehlými oblastmi bývalé NDR a jihozápadního Polska jedním z největších zdrojů znečištění ovzduší na světě. Proto se tomuto území začalo říkat „černý trojúhelník“. V 90. letech zahájil největší znečišťovatel oblasti ČEZ ekologický program, některé elektrárenské bloky byly odstaveny, zbylé odsířeny či zmodernizovány, navíc poklesla průmyslová výroba v Čechách i v přilehlé části Německa. Emise oxidu siřičitého, ale i dalších látek v ovzduší významně klesly, a proto se očekávalo, že se smrkové porosty brzy zotaví. O to větší bylo překvapení na jaře roku 1996, kdy se v Krušných horách objevilo několik tisíc hektarů silně poškozeného lesa. Jen v chomutovské oblasti narostla plocha odumírajícího porostu o 13 000 ha oproti předešlému roku a škoda byla odhadnuta na 750 milionů korun. Proč se to stalo?

Mrtvý les o ploše patnácti lipenských přehrad

Ve vrcholových partiích Krušných hor odumřely smrkové porosty již dávno. Kdy to začalo? Smrky tu chřadly již od 40. let minulého století a vědělo se, že původcem je oxid siřičitý. V roce 1958 byly Krušné hory vládním nařízením zařazeny mezi oblasti vyžadující zvláštní péči a ochranu z hlediska lesnického, zemědělského, vodohospodářského i zdravotnického. Když ale byly uvedeny do provozu další hnědouhelné elektrárny, poškození stromů vzrostlo. Mrtvý les, který žijící stromy do jisté míry chránil, byl postupně kácen, a tím se jednotlivé bloky otevíraly vlivu dalších imisí. Narůstaly také škody způsobené větrem nebo hmyzem.

V roce 1978 byla již situace kritická. Tento rok koncem prosince a začátkem roku následujícího způsobil pokles teploty spolu s vysokými koncentracemi oxidu siřičitého na oslabených smrkových porostech katastrofu. V nadmořské výšce nad 600 m odumřelo 60 % porostů v pásmu mezi Klínovcem a Sněžníkem (les na ploše 12 100 ha). Tím to ale neskončilo. V roce 1990 dosáhla plocha umírajícího či vykáceného lesa 25 000 ha. Celkově bylo od roku 1958 odtěženo 74 000 ha odumřelých lesních porostů, což je přibližně rozloha jedné a půl Prahy nebo víc než 15 přehradních nádrží Lipno.

Emise klesají, ale kyselost srážek vzrůstá

Od poloviny osmdesátých let 20. století emise oxidu siřičitého klesají (obrázek). Největší podíl na nich mají elektrárny ČEZ, zvláště Tušimice a Prunéřov (mezi Chomutovem a Kadaní). Emise oxidu siřičitého z těchto dvou elektráren dosahovaly r. 1986 celkem 539 000 tun, r. 1998 již jen 57 000 tun, to znamená, že poklesly o 90 % (viz P. Horáček, Vesmír 78, 272, 1999/5 a Vesmír 79, 94, 2000/2). Přesto byly ještě v roce 1996 emise z Prunéřova a Tušimic zhruba o 20 % vyšší než emise oxidu siřičitého z celého Norska, Finska a Švédska dohromady (viz M. Tichý, Vesmír 78, 273, 1999/5 a Vesmír 79, 94, 2000/2). A jak ukazují modelové studie, i za současného stavu je zatížení vrcholové části Krušných hor znečištěním ovzduší příliš vysoké, než aby se mohly zlepšit půdní vlastnosti a kvalita povrchových vod, které ovlivňují zdraví lesního porostu (viz J. Hruška, F. Moldan, P. Krám, Vesmír 75, 373, 1996/7 a J. Hruška, Vesmír 78, 438, 1999/8).

Oxid siřičitý a oxidy dusíku jsou emitovány do atmosféry. Hlavním zdrojem oxidu siřičitého je spalování hnědého uhlí, oxidy dusíku vznikají při vysokoteplotním spalování v automobilových motorech či fluidních kotlích. V atmosféře nebo na povrchu vegetace oxidují za vzniku příslušných kyselin, sírové nebo dusičné. Kyselá srážková voda startuje procesy vedoucí k okyselení půd i povrchové vody, což má negativní vliv na celý lesní ekosystém. Kyselost může být částečně neutralizována ještě před vstupem do půdy. Jedním z důležitých mechanizmů je neutralizace polétavým prachem nebo popílkem vznikajícím při spalování uhlí, který obsahuje kationty např. draslíku, sodíku, vápníku nebo hořčíku. Jenže popílku ubylo.

Co se stalo v zimě 1995/1996

Nečekané poškození několika tisíc hektarů smrkového lesa v zimě 1995/1996 mohlo být způsobeno klimatem, chronickým znečištěním ovzduší, hmyzem či toxickou látkou, která není běžně přítomna ani sledována. Zvažme všechny možnosti.

Zima 1995/1996 byla sice v Krušných horách chladná a poškození mrazem nelze vyloučit, samo o sobě by ale nestačilo (viz též M. Hubáčková, Vesmír 74, 13, 1995/1). Například zimy 1985/1986 a 1986/1987 byly chladnější (s nižšími minimálními teplotami a s déle trvajícími mrazy). Koncentrace oxidu siřičitého ve vrcholové části Krušných hor v zimě 1995/1996 byly sice dost vysoké, ale srovnatelné hodnoty zde byly naměřeny vícekrát, a přesto tak velké poškození stromů nezpůsobily (předtím vznikla podobná škoda pouze r. 1985). Ve stejné době nebylo zjištěno ani poškození hmyzem či neznámou toxickou látkou, ani hořčíkový deficit (o možnostech poškození viz rámeček).

Co tedy smrky připravilo o jehličí? Je známo, že kyselost vody v oblacích či námrazy je vyšší než kyselost srážek. Zvláště mladému jehličí škodí námraza s pH nižším než 3 a s vyššími koncentracemi síranového iontu. Ta naruší voskovou vrstvu na povrchu jehlic, z nichž se potom vyluhují živiny, zejména vápník, draslík a hořčík. V těsné blízkosti velkých zdrojů znečištění mohou být smrkové porosty poškozovány i přímým kontaktem jehličí s oxidem siřičitým, který zničí chlorofyl a jehličí uschne.

O čem vypovídají měření, která máme k dispozici? ¹⁾ Během podzimu a zimy 1995/1996 bylo v několika případech naměřeno pH oblačné vody a námrazy nižší než 3 a koncentrace síranů o více než desetinásobek mezní koncentrace, při které dochází k poškození jehličí. Informace o směru a rychlosti větru ukazují, že velmi kyselá námraza se tvořila, když převládal vítr přicházející ze severočeské hnědouhelné pánve. ²⁾

V tutéž dobu byly ve vrcholové části Krušných hor naměřeny extrémně vysoké koncentrace oxidu siřičitého ve vzduchu. Pro nás jsou důležité vysoké koncentrace v době, kdy jehličí nebylo chráněno sněhem ani námrazou. Klíčová epizoda se podle našeho názoru odehrála v lednu a únoru 1996. V druhé polovině ledna byla na smrcích velmi kyselá námraza, která koncem ledna odtála. Začátkem února vzrostly koncentrace oxidu siřičitého v ovzduší (obrázek) do té míry, že mohly jehličí, poškozené již námrazou, úplně spálit. Největší vliv měly elektrárny Prunéřov a Tušimice (obrázek), jejichž komíny vypouštějí spaliny přímo do úrovně vrcholové části Krušných hor. Poškození rozsáhlých ploch smrkových porostů tedy pravděpodobně bylo důsledkem společného působení všech činitelů, které se postaraly o to, že byl zničen nejmladší ročník jehličí v oslabeném lese (obrázky pod článkem).

Proč zlepšení přineslo zhoršení?

V dřívějších letech bývaly emise oxidu siřičitého proti roku 1995 více než dvojnásobné. Jak to, že to některé smrky přežily? Jestliže srovnáme chemické složení námrazy z let 1986 a 1996 (viz tabulku na následující straně), můžeme se ujistit, že koncentrace síranů klesly na méně než polovinu, což je v souladu s poklesem emisí oxidu siřičitého o více než 50 % (obrázek). Když ale porovnáme koncentrace vápníku, který se významně podílí na neutralizaci kyselosti srážek a námraz, zjistíme, že jeho pokles je více než pětinásobný (obrázek). Tím se výrazně zhoršila neutralizace kyselých složek v námraze (z pH 4,3 r. 1986 na pH 3,08 v zimě 1995/1996). Koncentrace vodíkových iontů v námraze byla tedy – paradoxně – o řád vyšší než v roce 1986, kdy byly emise oxidu siřičitého dvojnásobné!

Jak taková situace vznikla? Hledejme příčinu: V první polovině 90. let minulého století významně klesly emise tuhých látek, ale většinou ještě nebyly v provozu odsiřovací jednotky. Kouřové vlečky elektrárenských komínů již nebyly tak zřetelně viditelné, vrstvy prachu na zaparkovaných automobilech se ztenčily a vzduch byl na pohled čistý. Jenže snížením emisí tuhých látek se výrazně snížila neutralizace emisí v atmosféře. Kyselejšími se staly nejen námrazy, ale i srážky (obrázek). Kyselost totiž dříve bývala polétavým prachem či popílkem více neutralizována ještě před vstupem do půdy.

To je ovšem jen částečné vysvětlení. Podmínky pro neutralizaci kyselosti byly v roce katastrofy stejné jako rok předtím. Častější byl jen výskyt námrazy a také proudění vzduchu od hnědouhelné pánve. Vliv znečištění ovzduší na lesní ekosystém je složitý proces (viz rámeček na předchozí straně), v němž se těžko prokazují přímé souvislosti. Jisté je, že na zničení krušnohorského lesa se podepsala snížená odolnost smrkových porostů, oslabovaných imisemi po více než 30 let. Omezením emisí z elektráren se sice ovzduší v Podkrušnohoří zlepšilo, paradoxně však harmonogram jednotlivých zlepšení přispěl k jednomu z největších poškození smrkového lesa v Krušných horách.

S odsířením elektráren přestaly hrozit další emise, ale dlouhodobý vliv kyselých dešťů (zejména okyselení půd) se bude projevovat ještě desítky let. ³⁾