Endokrinologie slovanských jazyků

Estrogeny jsou samičí hormony (viz článek O. Vinaře, Vesmír 80, 566, 2001/10) a není těžké zjistit, že se jejich jméno odvíjí z lat. oestrus (ř. oistros), které označuje jak pohlavní pud, tak jeho projev – říji.

Otázku, proč se po první světové válce v českých domácnostech kromě uctívaných Hradčan začala objevovat výšivka říjícího jelena, přenechme raději psychologům, i amatér však pozná, že motivaci nelze hledat v říjnovém vzniku republiky. „Už troubějí na horách jeleni,“ zaznívá do cinkání půllitrů a nejedna poetická duše cítí, že po Jasoňově září nastal Drsoňův říjen. Etymologicky však září nezáří – ani barvami, ani průzračným vzduchem s dalekými výhledy. Staročeské zářuj vzniklo stažením časového určení za řujě (v čase říjení) a staročeský řújen je zpodstatnělý jmenný tvar adjektiva řujný. Je zřejmé, že říje souvisí s řvaním, což se však týká pouze jelenů. Řujný Staročech byl prostě vilný, byť dnešní slovenské rujný je již dávno oslabeno na bujný (snad proto, že se s ním rýmuje).

Proč si naši předkové podle říje pojmenovali hned dva po sobě jdoucí měsíce? Názvy měsíců nejspíš vznikly již v době praslovanské jazykové jednoty. Když se Slované později rozptýlili několika různými směry, bylo najednou jejich území rozlehlé a klimaticky různorodé. Staré názvy měsíců se v nových podmínkách přizpůsobovaly zvířecímu i rostlinnému cyklu, tj. posouvaly se buď dopředu, nebo zpátky. Již v církevní slovanštině (jazyce jižní slovanské větve) přicházel říjen (rjuin) o měsíc dříve než říjen u nás. Také v Chorvatsku mají říjen (rujan) v září, což nás možná poplete tím, že jejich adjektivum rujan znamená rudý (souvislost s naším červencem však nehledejme). Nad mimojazykovým vztahem rudosti a rujnosti nechť pak uvažuje každý individuálně.

Slovo rujnost nám připomíná Rujanu (Rügen) v bývalé NDR, kam Čech jezdíval „k moři“, když nemohl jinam. Jméno ostrova ale pochází od kmene Ruggiů. V 19. století byla Rujana překládána jako Raná, podle kmene Raňanů. Jméno tomuto ostrovu dali Polabští Slované, jejichž západoslovanský jazyk (příbuzný češtině a polštině) dávno zanikl. Svantovít, slovanský bůh plodnosti, byl na tomto ostrově uctíván pod jménem Rujevít, v Arkoně měl dokonce svatyni. Svant ovšem neznamenalo svatý, nýbrž silný, a vit neodkazovalo k latinskému vitus – (mít) rád, avšak k slovanskému vitat – pobývat, sídlit. (Obdobně Svatobor byl silným bojovníkem a nikoli „posvátnou borovicí“.)

Kulty nebývají spojeny jen s aktem plození, ale též s jeho důsledkem – rozením. A tu se nám nabízí další hormonálně produktivní orgán – placenta. Lékař ví, že jde o latinské slovo pro plodové lůžko, kuchař však netuší, že ve staré latině označovalo zároveň plochý koláč (patrně obětní). V podobě placinta ho převzala románská rumunština, z níž putovalo do ugrofinské maďarštiny, kde se z převzaté placsinty vyvinula palacsinta. Za Rakouska-Uherska tato placka expandovala nejen do slovanské slovenštiny (palačinka), ale i do germánské „vídeňštiny“ (Palatschinte). Vznik Československa byl pak s velkým předstihem avizován vstupem palačinky do Prahy. A pak že jídlo nespojuje národy!

Nejenže hormony (z ř. hormao – poháním) zůstávají svému určení věrny i v slovotvorbě, ale slova naopak nejsou zanedbatelná při spouštění hormonálních pochodů. Srovnejme verš z Tomanova Září (zní zvony z dálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem) a Tomanova Října (po teplých stráních vzpínají se k tobě vášnivé keře roztančeným gestem). Za tohle věru nemohou rozdílné klimatické podmínky, ale fakt, že první z „říjných měsíců“ utopil svou etymologii v zvukomalbě.