Vesmír, o čem psal před lety

Kartáček na zuby v žaludku ryby.

V bostonském přístavu v Sev. Americe byla vylovena treska, v jejímž žaludku nalezen kartáček na zuby s dosud čitelným jménem někdejšího jeho majitele Williama Whalena z Long Bastu v Novém Fundlandu. Muž tento, jak se zjistilo, byl jedním z 20 členů posádky vlečného parníku, který se potopil za bouře v lednu loňského roku s celou svou posádkou.

Vesmír, listopad 1930, s. 59

Lidská postava jako předmět výtvarného umění.

Odedávna bylo nápadno anthropologům a znalcům předhistorického umění, že předhistorický člověk uměl kresliti velmi přesně předhistorická zvířata, ale člověka že buď vůbec nemaloval, anebo že jej maloval v podobě nezřetelné, ba podivně zkreslené. Lidské postavy z předvěkých nástěnných kreseb ve španělských jeskyních představovaly člověka skoro zpotvořeného. Francouzští vědci vyslovili předpoklad, že [...] předvěký člověk nekreslil postavu a podobu lidskou schválně, a to z důvodů rituálních.

Vesmír, srpen 1930, s. 180

Jak se pohlíželo na vědy v století Husově.

Je známo, že 15. stol. kromě bohaté traktátové literatury nevydalo u nás jediného pozoruhodného díla světského, ač k tomu byly všecky předpoklady. [...] Mistr Jakoubek ze Stříbra pokládá přírodní vědy za vůbec nerozumné: astronomie a botanika jsou bezúčelná zvědavost. Pozornost člověka má být obrácena k věcem duchovním raději než k otázkám, jaký je běh světa, jakým způsobem stojí hvězdy, jakou moc mají byliny. I zeměpis je „všetečnost neužitečná k spasení“. Neboť co je nám platno „položení všech království, vlastí i měst poznati a sebe právě neznati, co jsme, z čeho jsme, a kam budeme po své smrti posláni“. [...] Umění lékařské slouží spíše rozkošem tělesným. Znalost mnohých jazyků není k ničemu jinému, než aby se lépe klamal svět.

Vesmír, listopad 1930, s. 59

Čapí soud.

V Žemru (Sommerfeld) v Branibořích sídlíval známý pár čápů na hřebeně jisté stodoly. Po dlouhá leta vracel se tento párek z jara do starého hnízda. Také letos se vrátili. Avšak když již několik dní v starém hnízdě hospodařili, přiletěl do Žemru druhý čapí pár a tak dlouho na starý útočil, až jej vypudil. Vypuzení bloudili několik dní okolo starého hnízda, poté zmizeli, až jednoho dne objevili se ve staré domovině opět, tentokrát doprovázeni jinými čápy [...] Osm nejstatnějších čápů se vypravilo k hnízdu a po jisté době je vyklofcovali a donutili do značné vzdálenosti od hnízda. Podrželi je tam tak dlouho, dokud se starý čapí pár neusadil v hnízdě.

Vesmír, září 1930, s. 11