Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Umberto Ecologie

 |  5. 9. 2000
 |  Vesmír 79, 483, 2000/9

Umberto Eco u nás před patnácti lety vstoupil do obecného povědomí jako autor románu „Jméno růže“. Specialisté jej ovšem tehdy již znali jako význačného sémiologa, literárního teoretika a filozofa, který měl za sebou několik vědeckých monografií a nespočet odborných prací. Záběr Ecových zájmů - od kabaly až po internet - a schopnost nacházet souvislosti, rozvíjet je a domýšlet jejich význam pro lidstvo mu získala řadu ocenění od věhlasných univerzit. Letos i od Nadace Vize 97, která mu začátkem října slavnostně předá svou prestižní cenu, již druhou v pořadí. 1)

Obecná sémiotika či sémiologie se snaží - dle Ecova vlastního vymezení 2) - sjednotit pod jednotnou soustavu kategorií všechny specifické případy, kdy lidé (a také zvířata) užívají zvuky, gesta a přirozené nebo umělé objekty k odkazování na jiné jevy (objekty, třídy objektů, situace), které při určitých interakcích nejsou vnímány, často ani neexistují nebo existují jen v nefyzické podobě. Rozhlížím se kolem sebe a vidím knihy potištěné řadami písmen, slov a vět, vidím věrné i nevěrné obrázky na stěnách a slyším Šmudlu (naši kočku), jak škrábe na dveře (ač si je umí otevřít sama). Na křižovatce mi svítí zelený panáček, že smím přejít, z protějšího chodníku na mne mává přítel, siréna záchranky mne nutí stát. To vše přímo či nepřímo, podobou či dohodou, odkazuje na něco, co to samo není. Sémiotika se zabývá studiem znaků - jak, proč a co znamenají. Dá se i říci, že je to teorie „znamenání“ jako takového. Prolíná se proto s lingvistikou, interpretací textů, ikonografií, muzikologií, informatikou (až po multimédia a  internet), u Eca zvlášť výrazně též s kognitivními vědami a s analýzou kulturních kontextů a konvencí. Zkusme se podívat na některé typy otázek, jimiž se sémiotika může zabývat.

Američtí indiáni při opouštění sídliště po sobě zanechávali značky na kamenech, aby neznámí pozdější příchozí věděli vše, co pro ně může být užitečné, např. kde je voda. Takovéto petroglyfy, stejně jako dopravní značky, jsou dobrou ilustrací pro jednu z typicky sémiotických otázek: do jaké míry je srozumitelnost nějakého znaku založena na předběžné dohodě a do jaké míry spočívá v podobě s tím, co má znamenat. Umberto Eco například soudí, že není ostrá hranice mezi symbolickými reprezentacemi, založenými na konvenci, a reprezentacemi ikonickými, které využívají přirozenou podobnost s reprezentovanými věcmi a situacemi. Jinak řečeno, kulturní konvence musí vždy do jisté míry respektovat přirozenou percepční zkušenost. Pokud se například dohodneme, že Slunce na obloze se bude zobrazovat jako čtverec a země jako přímka, pak se onen čtverec musí umístit nad přímkou. K tomu Eco: „Kognitivní sémiotika by měla opět vzít v úvahu úlohu přírody v kultuře, aspoň do té míry, do jaké obhajovala roli kultury v přírodě.“

Jinou sémiotickou otázkou je, zda znaky respektují rozdíl mezi individuálními případy a obecninami. Přechod k obecninám dle Eca vychází ze společenské potřeby odtrhávat jména od „zde a nyní“ individuálních situací a přenášet je na typy. V knize „Kant a ptakopysk“ věnuje Eco dosti místa úvahám o tom, co rozumět „typem“, mají-li různí uživatelé téhož jazyka či znakového systému jinou (nebo i nulovou) osobní zkušenost s individuálními případy daného typu. Rozlišuje proto takzvané kognitivní typy, které zahrnují tuto zkušenost a jsou v tomto smyslu „soukromé“, od nukleárních obsahů, které jsou „veřejné“. Prvé jsou výsledkem perceptuální semióze, druhé komunikativního konsenzu.

Mne by zajímala ještě další otázka. Doposud jsme mlčky předpokládali, že znaky užívají lidé (a zvířata) jaksi účelově - k odkazování na něco, kde předložka „k“ má přídech záměru. Existuje však nějaké jasné rozlišení mezi znaky takto chápanými a příznaky, kdy něco odkazuje na něco jiného prostě svou materiální nebo kauzální souvislostí? Říkáme třeba: „dým znamená oheň“ Že v obou případech jde o něco jiného, je jasné. Myslím však na různé přechodné případy, jako jsou nechtěné výroky, bezděčná gesta a neumyté nádobí.

Z přednosti interpretací před fakty Ecovi neplyne volnost v interpretacích. Na rozdíl od „divokých“ dekonstruktivistů upozorňuje na to, že ne každou možnou interpretaci lze brát vážně. Často rozhoduje lidská komunita a ty interpretace, na kterých se ona shodne,  získají intersubjektivní (což zní lépe než objektivní) platnost a převahu nad jinými možnými interpretacemi.

Ve „Jménu růže“ (stejně i v pozdějších románech „Foucaltovo kyvadlo“ a „Ostrov včerejšího dne“) si Eco vyzkoušel svou metodu: nedat čtenáří jednoznačný návod ke čtení a tím ho angažovat do tvůrčího procesu. Každý si pak může vyzkoušet, že ne každou interpretaci lze brát vážně.

Poznámky

1) Loňská, první Cena Nadace Vize 97 byla udělena Karlu Pribramovi (viz Vesmír 78, 547, 1999/10).
2) Moje odvolávky na U. Eca se vztahují k jeho poslední knize Kant and the Platypus, New York 1997, a k přednášce „Sémiotics in the next millenium?“ na kongresu Mezinárodní asociace pro sémiotická studia v r. 1999, jejíž český překlad vyjde spolu s dalšími Ecovými texty ve sborníku Mysl a smysl k příležitosti udělení ceny v říjnu 2000 (red. J. Fiala).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné