Aktuální číslo:

2021/6

Téma měsíce:

Fluor

Umberto Ecologie

 |  5. 9. 2000
 |  Vesmír 79, 483, 2000/9

Umberto Eco u nás před patnácti lety vstoupil do obecného povědomí jako autor románu „Jméno růže“. Specialisté jej ovšem tehdy již znali jako význačného sémiologa, literárního teoretika a filozofa, který měl za sebou několik vědeckých monografií a nespočet odborných prací. Záběr Ecových zájmů - od kabaly až po internet - a schopnost nacházet souvislosti, rozvíjet je a domýšlet jejich význam pro lidstvo mu získala řadu ocenění od věhlasných univerzit. Letos i od Nadace Vize 97, která mu začátkem října slavnostně předá svou prestižní cenu, již druhou v pořadí. 1)

Obecná sémiotika či sémiologie se snaží - dle Ecova vlastního vymezení 2) - sjednotit pod jednotnou soustavu kategorií všechny specifické případy, kdy lidé (a také zvířata) užívají zvuky, gesta a přirozené nebo umělé objekty k odkazování na jiné jevy (objekty, třídy objektů, situace), které při určitých interakcích nejsou vnímány, často ani neexistují nebo existují jen v nefyzické podobě. Rozhlížím se kolem sebe a vidím knihy potištěné řadami písmen, slov a vět, vidím věrné i nevěrné obrázky na stěnách a slyším Šmudlu (naši kočku), jak škrábe na dveře (ač si je umí otevřít sama). Na křižovatce mi svítí zelený panáček, že smím přejít, z protějšího chodníku na mne mává přítel, siréna záchranky mne nutí stát. To vše přímo či nepřímo, podobou či dohodou, odkazuje na něco, co to samo není. Sémiotika se zabývá studiem znaků - jak, proč a co znamenají. Dá se i říci, že je to teorie „znamenání“ jako takového. Prolíná se proto s lingvistikou, interpretací textů, ikonografií, muzikologií, informatikou (až po multimédia a  internet), u Eca zvlášť výrazně též s kognitivními vědami a s analýzou kulturních kontextů a konvencí. Zkusme se podívat na některé typy otázek, jimiž se sémiotika může zabývat.

Američtí indiáni při opouštění sídliště po sobě zanechávali značky na kamenech, aby neznámí pozdější příchozí věděli vše, co pro ně může být užitečné, např. kde je voda. Takovéto petroglyfy, stejně jako dopravní značky, jsou dobrou ilustrací pro jednu z typicky sémiotických otázek: do jaké míry je srozumitelnost nějakého znaku založena na předběžné dohodě a do jaké míry spočívá v podobě s tím, co má znamenat. Umberto Eco například soudí, že není ostrá hranice mezi symbolickými reprezentacemi, založenými na konvenci, a reprezentacemi ikonickými, které využívají přirozenou podobnost s reprezentovanými věcmi a situacemi. Jinak řečeno, kulturní konvence musí vždy do jisté míry respektovat přirozenou percepční zkušenost. Pokud se například dohodneme, že Slunce na obloze se bude zobrazovat jako čtverec a země jako přímka, pak se onen čtverec musí umístit nad přímkou. K tomu Eco: „Kognitivní sémiotika by měla opět vzít v úvahu úlohu přírody v kultuře, aspoň do té míry, do jaké obhajovala roli kultury v přírodě.“

Jinou sémiotickou otázkou je, zda znaky respektují rozdíl mezi individuálními případy a obecninami. Přechod k obecninám dle Eca vychází ze společenské potřeby odtrhávat jména od „zde a nyní“ individuálních situací a přenášet je na typy. V knize „Kant a ptakopysk“ věnuje Eco dosti místa úvahám o tom, co rozumět „typem“, mají-li různí uživatelé téhož jazyka či znakového systému jinou (nebo i nulovou) osobní zkušenost s individuálními případy daného typu. Rozlišuje proto takzvané kognitivní typy, které zahrnují tuto zkušenost a jsou v tomto smyslu „soukromé“, od nukleárních obsahů, které jsou „veřejné“. Prvé jsou výsledkem perceptuální semióze, druhé komunikativního konsenzu.

Mne by zajímala ještě další otázka. Doposud jsme mlčky předpokládali, že znaky užívají lidé (a zvířata) jaksi účelově - k odkazování na něco, kde předložka „k“ má přídech záměru. Existuje však nějaké jasné rozlišení mezi znaky takto chápanými a příznaky, kdy něco odkazuje na něco jiného prostě svou materiální nebo kauzální souvislostí? Říkáme třeba: „dým znamená oheň“ Že v obou případech jde o něco jiného, je jasné. Myslím však na různé přechodné případy, jako jsou nechtěné výroky, bezděčná gesta a neumyté nádobí.

Z přednosti interpretací před fakty Ecovi neplyne volnost v interpretacích. Na rozdíl od „divokých“ dekonstruktivistů upozorňuje na to, že ne každou možnou interpretaci lze brát vážně. Často rozhoduje lidská komunita a ty interpretace, na kterých se ona shodne,  získají intersubjektivní (což zní lépe než objektivní) platnost a převahu nad jinými možnými interpretacemi.

Ve „Jménu růže“ (stejně i v pozdějších románech „Foucaltovo kyvadlo“ a „Ostrov včerejšího dne“) si Eco vyzkoušel svou metodu: nedat čtenáří jednoznačný návod ke čtení a tím ho angažovat do tvůrčího procesu. Každý si pak může vyzkoušet, že ne každou interpretaci lze brát vážně.

Poznámky

1) Loňská, první Cena Nadace Vize 97 byla udělena Karlu Pribramovi (viz Vesmír 78, 547, 1999/10).
2) Moje odvolávky na U. Eca se vztahují k jeho poslední knize Kant and the Platypus, New York 1997, a k přednášce „Sémiotics in the next millenium?“ na kongresu Mezinárodní asociace pro sémiotická studia v r. 1999, jejíž český překlad vyjde spolu s dalšími Ecovými texty ve sborníku Mysl a smysl k příležitosti udělení ceny v říjnu 2000 (red. J. Fiala).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) Po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také vystudoval automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená mysl a Zjitřená mysl a kouzelný svět. Soupis významnějších publikací: (Úplný soupis publikací I.M. Havla je v knize Jana Lukeše „Právě proto, že jsem“ – rozhovor s Ivanem M. Havlem). Havel, I. M., The theory of regular events, I., II., Kybernetika 5, 400–419, 520–544, 1969. Havel, I. M., Strict deterministic languages, Ph.D. dissertation, Department of Computer Science, California at Berkeley, December 1971. Štěpánková O., Havel, I. M., A logical theory of robot problem solving, Artificial Intelligence 7, 129–161, 1976. Havel, I. M., On branching and looping I., II., Theoretical Computer Science 10, 273–295, 1980. Havel, I. M., Robotika. Úvod do teorie kognitivních robotů, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1980. Havel, I. M., Hájek P., Filosofické aspekty strojového myšlení, in Sborník SOFSEM’83, 7–64, 1983. Havel, I. M., Podivná setkání, In: Laudatio Z. N., samizdat 1982. Havel, I. M., Palouš M., Neubauer Z., Svatojanský výlet, s. 145–157 in Laudatio R. P., Edice Expedice, sv. 196. Později též jako kniha Svatojanský výlet, Malvern & B. Just, Praha 1999. Havel, I. M., Způsoby poznání, s. 137–148 in: samizdat, Edice Expedice, sv. 209, 1985. Později tiskem in: Hostina, Sixty-Eight Publishers, Totonto 1989, též in: Slovenské pohľady č. 7, 1991. Angl. Překlad pp. 222–232 in Good-bye, Samizdat, ed. M. Goetz-Stankiewicz, NorthwesternUniversity Press, Evanston, Ill. 1992. Neubauer Z. Havel I. M., Sidonia a Sakateky dialogů patero, ed. D. Bohdan, samizdat Praha 1986. Později rozšířené tiskem in: Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení, SOFIS, Praha 2004. Havel I. M., Artificial Thought and Emergent Mind, pp. 758–766 in Proc. IJCAI’93, Morgan Kaufman Profesional Book Center, Denver, SO, USA, 1993. Havel I. M., Scale Dimensions in Nature, Int. J. of General Systems 24, 295-324, 1996/3. Havel I. M., Arsemid, Hrnčířství a nakl. Michala a Evy Jůzových, Praha 1997, druhé rozšířené vydání: KANT, Praha 2004. Třetí, třikrát rozšířené vydání KANT – Karel Kerlický, Praha 2016. Havel I. M, Otevřené oči a zvednuté obočí, Vesmír, Praha 1998. Havel I. M., Causal Domains and Emergent Rationality, pp. 129–151 in: Rationality and Irrationality, B. Brodgaard and B. Smith (eds.), Vienna 2001, öbv & hpt. Havel I. M., Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém, s. 17–75 in Umělá inteligence III., ed. V. Mařík a kol., Academia, Praha 2001. Havel I. M., Modality subjektivně prožívaných situací, s. 159–178 in Kognice a umělý život IV., J. Kelemen a V. Kvasnička (eds.), Slezská univerzita v Opavě, Opava 2004. Havel I. M., Zvednuté obočí a zjitřená mysl. Dokořán, Praha 2005. Havel I. M., A structure of Experienced Time, pp. 163–188 in Endophysics, Time, Quantum and Subjective, R. Buccheri et al. (eds.), World Scientific Publisching Co., 2005. Ajvaz M., Havel I. M., Snování. Rok dopisů o snech. Nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008. Havel I. M., Sixty years of cybernetics: Cybernetics still alive, Kybernetika 44, 314, 2008/3. Ajvaz M., Havel I. M., Sindibádův dům. Korespondence o epizodických situacích a také o dvou scénách, okamžicích, vzpomínkách, počátcích, prostředcích a koncích, pobřežních skaliskách, vlnách a gejzírech, hromadách, skládkách, patafyzických a jiných strojích, nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2010.  Havel I. M., Dopisy od Olgy. Knihovna Václava Havla, Praha 2010. Havel I. M., Epizodické situace našeho života, s. 213–238 in Spor o přirozený svět, eds. B. Velický et al., Filosofia, Praha 2010. Havel I. M., Seeing numbers, pp. 312–329 in Best Writings on Mathematics 2010, ed. Mircea Pitici, Princeton University Press 2011. Havel I.M., Cestou k inteligenční singularitě, s. 183–217 in Hlavou zeď – Úvahy nad civilizací a její budoucností, ed. A. Pelán, dybbuk, Praha 2011.  Havel I. M., Slavná Hofstadterova kniha konečně v českém překladu, část I., Vesmír 91, 746, 2012/12, část II. Vesmír 92, 51, 2013/1 , část III. Vesmír 92, 116, 2013/2, část IV. Vesmír 92, 181, 2013/3. Havel I. M., Zjitřená mysl a kouzelný svět, Dokořán, Praha 2013. Havel I. M., Odvěta, s. 171–237 in Protázky a odvěty, Lucerna & nakl. Lidové noviny, Praha 2015. Havel I. M., Model prožívaného času podle Petra Vopěnky, Filosofický časopis 2016/4, s. 539-560. Havel I. M., Mitášová M., Vnímání pohybu: Reflektovaný a nereflektovaný pohled v souvislosti s architekturou, s. 64–70 in Kognicia a umelý život 2017, eds. I. Farkaš a kol., Univerzita J.A. Komenského, Bratislava 2017. Ajvaz M., Havel I. M., Pokoje u moře. Sedm let korespondence o živém těle, o trčení a vyčnívání, o větvení a sítích, o písmenech, houbách, kostrách a kostlivcích, o škálových úrovních, o agregátech a seskupeních, o totalizaci a diferenciaci, o prázdnotách, o přidávání a odebírání, o moři, o vánicích a sněhových vločkách, o obrazech, o jednotícím rozvrhu a nakonec i o rámech uvnitř rámů. Nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017. Havel I. M., Zápisky introspektora, OIKOYMENEH, Praha 2018
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Havlův Vesmír

Havlův Vesmír

Ivan Boháček  |  31. 5. 2021
Vesmír byl časopis mých prvních námluv s vědou a dodnes se pamatuji, jak jsem jako kluk měl vždy radost z nového čísla…
35 let s HIV

35 let s HIV

Eva Bobůrková  |  31. 5. 2021
Přítomnost nové záhadné choroby oficiálně potvrdily americké úřady, když 5. června 1981 oznámily podezřelý výskyt pneumocystické pneumonie u pěti...
Fluor v organických sloučeninách

Fluor v organických sloučeninách

Jaroslav Kvíčala  |  31. 5. 2021
Z přírody známe jen asi dvacet organických sloučenin obsahujících atomy fluoru. Člověk jich ale syntetizoval mnohem víc a organofluorová chemie...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné