Je v přírodě účel?

Rád bych reagoval, i když opožděně, na kongres o účelnosti v přírodě konaný v březnu 1998 (viz Vesmír 77, 385, 1998/7). Už konání kongresu samo o sobě prozradilo filozofickou naivitu pořadatelů, související s nízkou úrovní filozofického vědomí naší jednostranně materialisticky rozvinuté společnosti. Jak jinak by bylo možné ignorovat Immanulea Kanta, resp. jeho Kritiku teleologické soudnosti, v níž byl celý problém zdánlivé „účelnosti v přírodě“ vysvětlen již před 200 lety?

Konat kongres na toto téma je stejně zpozdilé, jako (vezmu-li pro srovnání příklad z biologie) kdyby se dnes po tom, co zde působili Redi, Van Leuwenhoek, Spalanzani a Pasteur, konal kongres o tom, jestli je možný vznik myší z pšenice a špinavého prádla. Kant ve zmíněné Kritice teleologické soudnosti zcela jasně ukázal, že na přírodu jako takovou nelze pojem příčiny a účinku aplikovat, tj. že příroda nemohla existovat nejprve v nějakém vědomí, podle nějž by byla analogicky s účelnou činností člověka vytvořena.

I když nám organizovaná těla zvířat, rostlin i minerálů připadají jako účelně vytvořená, objektivně je tak nelze chápat, protože za zdánlivou důmyslnou konstrukcí se skrývá, jak ukázal Arthur Schopenhauer, pudová instinktivní tvůrčí moc Přírody, která zahalena věčným tajemstvím tvoří mimo apriorní formy subjektivního antropocentrického chápání (čas, prostor a kauzalitu) a nezná žádný rozum nebo účelnost, žádný intelekt, protože tvoří sama ze sebe, ze své nevyčerpatelné tvůrčí podstaty. Příroda nezná smysl, cíl, účel, to jsou pouze lidské kategorie. Kvést a růst, jak píše Theodor Lessing, to je celý smysl Přírody.

Myslím, že ve svém závěru dospěl kongres k podobným, i když ne tak jasně formulovaným závěrům a nastolil otázku po smyslu nebo účelu vědeckého počínání. Ten je z hlediska praktického využití pro lidstvo jasný, ale i tam, kde jde „jen“ o čisté poznání, zvyšuje úctu k přírodě a k životu, protože čím víc člověk ví, tím víc je schopen si něčeho vážit. Je ovšem nutno připomenout zde Schopenhauerovo slovo o tom, že věda pěstovaná pouze pro vědu bez filozofické tendence se podobá obličeji bez očí. Aby se tyto oči konečně začaly otevírat, bylo by třeba studovat převratné, ale dosud neprávem přehlížené filozofické dílo Theodora Lessinga Evropa a Asie (Zánik země skrze ducha). V něm je kritizován Vicem počínající historizmus naší západní civilizace, který vystupuje v podobě přírodní vědy jako Darwinovo vývojové učení, v historické vědě jako Hegelovo učení o kulturním procesu a v hospodářských vědách jako Marxův historický materializmus a dialektický proces, ale ve skutečnosti se za ním skrývá pyšná, mocichtivá a samospravedlivá tvář Západu, postrádající pokoru a úctu.