Kamenné hříčky na "žulové osmě"

V geologickém slangu se tak říká žulovému krkonošsko-jizerskému masivu, který má tvar osmičky asi 70 km dlouhé (západní jizerská část je od východní oddělena úzkou šíjí Novosvětského průsmyku). Převažuje zde biotitický až dvojslídný granit, většinou se zřetelnými vyrostlicemi živců, mnohde pronikají jemnozrnné apatity a hrubozrnné pegmatity. Různorodost, a tedy i různá odolnost horniny, se uplatňuje při vývoji povrchových tvarů. V geomorfologické terminologii jsou jednotlivé skály označovány jako tory, těsným seskupením se říká skalní hradby. Oblé útvary vznikly v mladších třetihorách, kdy panovalo tropické podnebí a povrch žulového masivu byl narušován chemickými procesy. Odolnější jádra byla zprvu překryta zvětralinami, dnes vystupují v podobě oblých bloků a balvanů. Ostrohranné výchozy a sutě "hranáčů" vznikly mrazovým zvětráváním v ledových dobách starších čtvrtohor.