Věda a my

Ve většině našich restaurací vrchní přinese jídelní lístek a zmizí. Nezajímá ho, jaký mám hlad, na co mám chuť a zda si nedej bůh nepřeji něco zvláštního, co ani na lístku není. Kuchař, mám si zřejmě myslet, pro mě připravil pokrmy chutné, zdravé a již dávno prověřené. Když se pak stane, že vrchní je ochoten vést dialog, já ihned znervózním; co když mě chce přemluvit na něco drahého a nechutného.

V rozličných diskusích o vědě se často ponechává stranou otázka, kdo je vlastně konzumentem vědeckých objevů, jak moc a po čem touží, zda nechce něco výjimečného, zda je ochoten za to něco dát a co s tím hodlá podniknout. Komu se takové otázky zdají irelevantní, nezajímavé, zbytečné a dávno vyřešené, ten je pak nejvíc zaskočen různými civilizačními jevy, od pseudovědeckých brožur v supermarketech až po eticky napadnutelná zneužití vědeckých objevů. Přismahlé, ale snadno dostupné klobásy na ulici konkurují kulinářským skvostům v přítmí restaurace.

Věda, jako jedna z komponent moderní společnosti, interaguje s jinými komponentami společnosti (z nichž mě zde zajímá především veřejnost, lidé vůbec – tedy v nejširším smyslu my ¹⁾ ) a tato interakce má charakter trvalého cyklického procesu. V něm lze začít kdekoliv, třeba u našich, lidských problémů. Ty jsou v tomto procesu vlastně logicky i fakticky primární, podobně jako před vchodem do restaurace jsou primární hlad, chuť, snad i zvědavost.

Slovo „problém“ zde chápu velmi obecně, může to být otázka, záhada, obava, touha, úkol, záměr, cíl – cokoliv, co jednak může být aktuálně nebo potenciálně tématem pro vědecké bádání, jednak k čemu bychom (aspoň někteří) uvítali včasnou a patřičnou odpověď, vysvětlení, opatření, řešení, realizaci. Existují problémy širokého zájmu a naléhavosti: globální oteplování, ochrana přírody, rozmáhání internetu, děti ze zkumavek, fyzické a psychické zdraví – pro čtenáře tohoto čísla například kam s vyhořelým palivem či otázky kolem nikotinu a kouření; existují však i problémy ezoteričtější a snad i méně naléhavé: černé díry, Riemannova hypotéza, kruhy v obilí. Existují též filozofická tázání po povaze reality, po existenci člověka, po smyslu bytí (zde místo odpovědí čekejme nanejvýš vyjasňování otázek).

Co vlastně způsobuje, že ten či onen problém je pro některého z nás, jakožto jednotlivce, vůbec atraktivní? Napadají mě nejméně čtyři odlišné (vzájemně však slučitelné) vnitřní motivace – čtyři zdroje lidské touhy pojmenovávat problémy a těšit se na jejich řešení. Jako první, jak by se dalo čekat, nás napadne motivace pragmatická – naše slabost pro věci prospěšné, užitečné a praktické. Lidé by rádi viděli vědecké objevy dotažené do užitečných věcí – strojů, staveb, informačních systémů, léčiv, ekonomických a ekologických zásahů. Patří sem ovšem i věci problematické a diskutabilní – vojenská technika, manipulace s geny, nukleární výzkum – myslete si co chcete, netriviální část společnosti to považuje za věci k něčemu potřebné.

Druhou (a mou oblíbenou) motivací je vrozená lidská zvědavost. ²⁾ „Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění,“ praví Aristoteles v první větě své Metafyziky. A vůbec to nemusí být vědění, dodávám, které je k něčemu. Toužíme dozvědět se něco o minulosti a budoucnosti vesmíru, o jeho nejvzdálenějších objektech, stejně jako o nejmenších stavebních částicích hmoty, ptáme se na vznik života a vynoření se člověka. Jsme zvědavi i na světy neskutečné, vymyšlené a stěží myslitelné.

Další dvě motivace jsou poněkud specifické a hodnotitelé vědy je někdy opomíjejí. Jedna je lidský cit k tradicím a k vlastní kultuře. Poznatky historických věd, věd o literatuře a umění, kulturní antropologie a dalších humanitních oborů mohou zvýšit národní, regionální nebo etnické sebeuvědomění i mezinárodní renomé, aniž by přitom ukojily nějakou konkrétní zvědavost či nalezly bezprostřední praktické aplikace.

Čtvrtý a poslední motivační zdroj se ani tak netýká širší laické veřejnosti, jako spíš vědců samotných. Mám na mysli přirozenou lidskou hravost, což je sklon k chování, které – ač může mít svůj vnitřní smysl, důmysl a řád – není výrazně zaměřeno k nějakému zjevnému vnějšímu užitku. Nic proti užitku, není však tím hlavním, co hravého pudí k hraní. Hravost může zastoupit i kteroukoliv z výše zmíněných motivací, aniž by to na výsledku bylo patrné. Hraví badatelé, bohatě zastoupení například mezi matematiky, mají tendenci vyhledávat obtížné úlohy a vydávat se do oblastí jinak nedotčených – a tak nezřídka naleznou něco, co později dozná užití či ukojí zvědavost. Hravost je vlastnost veskrze krásná a je škoda, že hraví lidé tak často musí živit svůj obor předstíráním rozmanitých rádoby užitečných aplikací.

Onen cyklus od nás a našich problémů přes vědu a její odpovědi zpět k nám a našemu uspokojení má několik podob, ovlivněných typem základní motivace. V případě pragmaticky motivovaných problémů vstupuje mezi vědu a naše uspokojení složitá odbočka přes aplikovaný výzkum, vývoj, výrobu a trh. Naproti tomu u problémů, které si vědci sami generují (například díky zvědavosti a hravosti), je cyklus zkrácený: od vědců (i ti jsou lidé) k vědě a zpět. Tak ostatně probíhá sebevývoj vědy, bez nějž by nepřipomínala živý organizmus.

Pro náš časopis je zajímavý úsek procesu, v němž dochází k přímé cestě od vědy k lidem (znalým či neznalým dané věci). Tato vazba je dvojí: vzdělávání a popularizace. Pokud mne se týče, vždy bych dal přednost lepší restauraci, kde vrchní se mnou hovoří a se zájmem se ptá na mé chutě, aniž by se jim podbízel – vědom si mé zvědavosti nabízí mi i pokrmy nové, neznámé a exotické.