Příběh s dobrým koncem?

Jednoho jarního dne roku 1988 padlo oko biochemika Jeffreye Wiganda na inzerát v New York Times, který nabízel atraktivní místo. Platy akademických badatelů nejsou ani ve Spojených státech horentní a Wigand peníze potřeboval – byl ženatý, ani ne dvouletá dcera vyžadovala nákladnou lékařskou péči a další dítě bylo na cestě. A když z následných osobních pohovorů zjistil, že mu nabízejí místo šéfa výzkumu s ročním platem 300 000 dolarů, většina z nás se nebude příliš divit, že nabízené místo přijal. To, že šlo o tabákovou firmu Brown & Williamson, Wigandovi nevadilo. Nepochyboval ani o tom, že kouření je návykové. Měl za úkol vyvinout „bezpečnější“ cigaretu.

Jeho spokojenost se začala lehce rozkládat, když začal zjišťovat, že vědou i vědci silně manipulují právníci. Nemalé náklady na léčení rozštěpu páteře Wigandovy dcery však byly argumentem těžkého kalibru a firma se na nákladech podílela nemalou měrou.

Americká vláda prosadila, že jí průmysl musí oznámit všechny složky přidávané do cigaret, a to tabákovému průmyslu zkomplikovalo výrobu. Kumarin se přidával do tabáku, který pak voněl po vanilce. O kumarinu se vědělo, že poškozuje játra (psů), a tak již začátkem 90. let nebyl do cigaret přidáván. Na tabák do dýmek se však oznamovací povinnost nevztahovala a firma zábranami netrpěla. Když se Wigand dozvěděl, že kumarin vyvolává u myší a potkanů specificky rakovinu plic, ozval se, že firma musí okamžitě s přidáváním kumarinu do tabáku přestat. Odpověď ho ale nepotěšila: Najděte čím kumarin nahradit a o ostatní se nestarejte! Dejme tomu, že se Wigand s firmou rozešel v březnu 1993 „vzájemnou dohodou“…

Zde klidnější část příběhu končí. Firma se dále finančně podílela na léčení Wigandovy dcery. V září však Wiganda obvinila, že porušil důvěrnost informací tím, že prozradil podrobnosti o svém platu jinému zaměstnanci firmy, a když se Wigand snažil firemní lékařskou péči pro svou dceru zachovat, musel podepsat mnohem tvrdší podmínky o zachování firemních tajemství. Podepsal. Součástí nové dohody také bylo, že musí firmu informovat, kdykoli po něm někdo bude chtít informace o tabáku. A tak když se na něj r. 1994 obrátil Kongres, odmítl vypovídat, ledaže by jej obeslali jako svědka. A bylo po pohodě. V dubnu někdo telefonicky vyhrožoval smrtí Wigandovým dětem. Koho by to nepostrašilo? Když však několik představitelů tabákových firem svědčilo před Kongresem, že nikotin návykový není a že neexistuje žádná souvislost mezi kouřením a zdravím, rozhodl se, že nezůstane (úplně) zticha. V květnu začal spolupracovat s Úřadem pro potraviny a léčiva (Food and Drug Administration). Úřad chtěl především zjistit, co tabákový průmysl věděl o účincích nikotinu na kuřáky (zda je návykový). V této chvíli měla Wigandova spolupráce s FDA rysy detektivního příběhu – cestoval pod smyšleným jménem, vcházel do budovy FDA postranním vchodem ap.

Společnost CBS se nechala zastrašit hrozbou mnohamiliardové žaloby od firmy Brown and Williamson a zveřejnila pouze okleštěnou verzi. Někdo z CBS však poskytl plný přepis rozhovoru New York Media a Wigandovi vskutku nebylo co závidět. Když se zástupce státu Mississippi Mike More rozhodl zažalovat firmu B&W o náhradu zdravotních škod, měl Wigand na vybranou: zapomenout na to, co ví, anebo riskovat, že když bude svědčit u soudu, půjde do vězení, protože při soudním přelíčení bude muset odhalit firemní tajemství. Přestože státní zástupce Wigandovi potvrdil, že pravděpodobnost uvěznění je značná, Wigand si uvědomil, že nechá-li se v tomto okamžiku odradit, již nikdy se nenarovná. Jeho svědectví se dostalo do The Wall Street Journal, kam B&W na oplátku doručili 500stránkový spis nacházející na Wigandovi všechny možné hříchy.

Díky značnému úsilí Ministerstva spravedlnosti končí příběh pro Wiganda dobře. Nejvyšší soud USA však ve sporu mezi vládou a výrobci rozhodl ve prospěch tabákových firem. (Tj. rozhodl, že „federální vláda nemá právo regulovat výrobu a propagaci tabákových výrobků na základě přirovnání nikotinu k drogám způsobujícím závislost“, viz LN, 23. 3. 2000.) Wigandův heroický příběh byl podkladem pro film The Insider (film byl nominován na Oskara). Na otázku, zda to stálo za to a zda by to učinil znova, odpověděl Wigand bez váhání, že ano.