Strašidlo rtuti

Evropou obchází strašidlo rtuti, jak nás informuje titulek článku M. Heyrovského (Vesmír 79, 135, 2000/3). Představme si, že češtinu známe jen teoreticky, a vezměme sdělení doslova. Specializovalo se strašidlo na rtuť (jako klíněnka na jírovce), nebo si ho rtuť přivlastnila (ochočila)? Uvedu situace, které (hypoteticky) pro slovní spojení strašidlo rtuti mohly být východiskem: rtuť straší strašidlo, strašidlo straší rtuť, rtuť je vlastníkem strašidla, rtuť sama je strašidlem. My samozřejmě víme, že rtuť je strašidlem a strašidlo je rtutí, jinými slovy jde o „strašidlo rtuť“, takže náš neshodný přívlastek má vlastně funkci přístavku.

Abychom se vyhnuli námitkám, že se čtyři naznačené významy poněkud prolínají, najdeme si jiný neshodný přívlastek v genitivu a omezíme se na dvojí výklad slovního spojení (tj. na rozlišení genitivu původce a genitivu cíle děje). Pochybnost budí už lov ryb, záměna však nehrozí, ryby zpravidla na lov nechodívají (i když lovívají). Lepším příkladem je výzkum vědců. Nejen vědci mají v plánu výzkum něčeho, ale i někdo jiný (psycholog) může mít v plánu výzkum vědců (či výzkum výzkumu vědců). Bez kontextu se prostě nedovíme, zda vědec něco zkoumá, nebo je sám zkoumán.

A ještě ke strašidlům. Na to, že strašidlo zřejmě nikdy nebylo odchyceno, změřeno a podrobeno laboratorním testům, je ve Slovníku spisovného jazyka českého popsáno velmi zasvěceně: 1) vybájený, neskutečný tvor strašící svou děsivou podobou a neočekávaným zjevením; příšera, přízrak, obluda, přeneseně představa, vidina, hrozba; 2) strašák, hastroš, bubák; 3) nehezky, nevhodně oblečený člověk, zpravidla žena (nechť mi feministky prominou). Vynechána je pouze novodobá kategorie ustrašené strašidlo (hypersenzitivní individuum trpící fobií z vlastních strašenců), kterou literárně proslavil např. Oscar Wilde, či z domácích autorů Karel Michal.

Slovo ustrašené opět vezměme doslova. Uřvané stvoření je to, které neustále řve, tudíž ustrašené strašidlo by teoreticky mohlo být strašidlem mimořádné aktivity. Cítíme-li v adjektivu ustrašený dějový příznak (a tedy se ho pokusíme odvozovat od slovesa), můžeme zkoumat funkci slovesné předpony u-. Sloveso ustrašit by pak znamenalo: strašením někoho umořit (strašidlo ustrašilo svou oběť), strašením umořit sebe (strašidlo se ustrašilo k smrti), strašením si odbýt jednotku strašicího programu (příšerka si odkroutila své denní penzum), strašením se uživit (viz obdobné muzikant si uhrál svých pár stovek) či strašení zvládnout (analogicky k učíst náročný text). Takto vypadají latentní možnosti slovotvorby, vy ovšem díky jazykovému citu víte, že původ adjektiva nutno hledat v substantivu strach (mimo jiné to prozrazuje odpovídající slovenské ustráchaný, ustrachovaný).

Poznali jsme teoretické možnosti tvorby víceznačných, ba i protikladných slov, ale připadá nám, že je to zbytečné, protože jazyková uživatelská praxe sama vytříbí jediný (pravý) význam. V zásadě máme pravdu až na to, že tříbení nemusí probíhat rychlostí blesku. Podívejme se do IV. dílu Jungmannova Slovníku česko-německého (z r. 1838) a zjistíme, že strašiti (se) dříve znamenalo báti se, strach míti, a teprve později i strach vzbuditi. Strašivý či strašlivý člověk byl především bojácný („strašlivé srdce“ nebylo „krvavé“, ale naopak „srdíčko v gatích“). A máme tu senzační významový zvrat do protikladu, který se neudál najednou, nýbrž dlouhodobě balancoval na ostří významové dvojznačnosti. Dnes už strašlivý znamená pouze hrozný, avšak ještě ve vydání Machkova Etymologického slovníku jazyka českého z r. 1971 najdeme zmínku o moravskoslovenském nářečí, v němž starší význam slova zůstal konzervován. Protichůdné vnímání téhož (tedy strachu) nelze bagatelizovat, nicméně se do mysli bezděčně vkrádá rčení „S čím kdo zachází, tím také schází“.