Cizopasné hrbilky

Hrbilky jsou zvláštní mušky. Většinou tmavé, drobného vzrůstu (kolem několika milimetrů) a s vyklenutým hřbetem připomínajícím trochu hrbeček. Odtud jejich jméno. V larválním stadiu žijí v rozkládajícím se ústrojném materiálu. Do naší blízkosti se dostávají někdy v domech a bytech, kde je můžeme najít, jak pobíhají po skle zavřeného okna a nechápou, proč nemohou dále. V lékařských entomologiích se pak můžeme setkat i s nepříliš důvěryhodnými údaji o nahodilém výskytu některých z nich v zažívacím traktu člověka. Snad nanejvýše v jeho bezprostředním konci a spíše pak ve stolici.

Mezi hrbilkami jsou však též takové, které cizopasí u mravenců a všekazů. A tu pak na sebe berou nejrůznější podoby, jen aby unikly pozornosti svých hostitelů. Nacházíme tak již jen samičky. Že jsou potom bezkřídlé (i když do mraveniště vnikly ještě s křídly či je tam rovnou takto vnesli samečkové), je nabíledni (viz obrázek 2 a obrázek 3). To je však ještě málo. Nyní A. Weissflog a U. Maschwitz z Goethovy univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem (SRN) spolu s dalšími, včetně světového znalce hrbilek R. H. J. Disneye z Cambridžské univerzity, oznámili nález hrbilky, která nemá ani křídla, ani nohy a podobá se nějaké larvě dvoukřídlého hmyzu. (U dvoukřídlých jsou larvy beznohé.) Že nalezení tvorové jsou dospělí a že to jsou samičky, potvrzují v bříšku přítomná vajíčka i semenné schránky. Je zřejmé, že mají tedy i samečky.

Bezpečné zařazení těchto nalezenců k hrbilkám dovolilo prostudování jejich ústního ústrojí i zachovaných tykadel. Zmíněný již R. H. J. Disney pro tuto mušku vytvořil nový rod s druhem Vestigopoda myrmolarvoidea. Název zvolil proto, že jí přece jen zůstaly po nožkách zbytky („stopy“) kyčlí a příkyčlí (a na křídlech základy od krajní žilky). Pro ty, kteří si přejí, aby existoval český název pro každého tvora, by to byla tedy v přesném překladu stoponožka mravencolarvovitá.

Tato hrbilka žije u cestujících mravenců z dosud neznámého druhu rodu Aenictus v Malajsii. Jejich „bivakující“ hrozen, jak se u těchto mravenců říká dočasným zastavením a shluknutím sloužícím k rychlému vychování larev, našli autoři (článek v Nature) uchycený ve větvích stromů. Beznohé samičky hrbilek opravdu připomínají jejich mládež. Jsou však silně chlupaté, aby se zřejmě v tom mravenčím společenství za všech okolností udržely.

Z obecnějšího hlediska tato mimořádná přizpůsobivost není u cizopasníků či jen souputníků žijících v hmyzích společenstvech zas tak překvapivá. Jsou již dlouho známi tací, jejichž vzezření přizpůsobené okolnostem nám přímo vyráží dech. Některé pozměněné hrbilky jsou tu vyobrazeny. Ale pohlédněme jinam. Třeba drabčíci z rodu Coatonachthodes si přehazují přes hlavy svůj zadeček, jehož konec vypadá jako hlava všekazů, se kterými žijí. Mají jej tak nastrčený proti nim a vydávají se za ně. To jen opravdu pro příklad. U dvoukřídlého hmyzu je takovéto silné pozměnění v dospělosti (beznohost) známo jen z ojedinělých případů. U afrických, malajských a indonéských netopýrů žijí cizopasné mušky z rodu Ascodipteron (z čeledi Streblidae, u nás nežijící, viz též Vesmír 75, 54, 1996), které se sice vylíhnou jako normálně okřídlené, ale potom se přichytí na svém hostiteli, zanoří se mu do kůže a zcela ztratí svou tvář. Změní se k nepoznání v soudek bez křídel i nohou (viz obrázek 3). (Nature 378, 137, 1995, a Sociobiology 27, 95, 1996)