Spolupráce nezdvořilých s přezdvořilými

Zaměstnanci společných česko-německých podniků většinou nemají problémy s cizojazyčnou konverzací, kamenem úrazu však bývá odlišné pojetí vztahu ke kolegům, ba i k práci samé. Češi okázale ctí služební hierarchii, Němci dávají přednost pocitu sounáležitosti všech účastníků díla. Jak se to projevuje v jazyce?

Rozdíl je především v užívání titulů. Čech říká spolupracovníkovi pane doktore i na plovárně, zatímco pro Němce je univerzitní profesor prostě Herr Wagner, byť se sejdou oficiálně. Další rozdíl je v tykání a vykání. V Německu je s našimi zvyklostmi v souladu pouze „třetí generace“, středně staří a mladí si víc tykají. U nás se tyká jen vrstevníkům, ba někdy jen příslušníkům téhož pohlaví (muži mužům). Také se u nás častěji než v Německu vyskytne asymetrické tykání staršího mladšímu. A výsledek? Češi viní Němce z nadrzlosti, Němci Čechy z přestrašenosti.

Asi by to nebylo důležité, kdyby se k tomu nevázaly další rozdíly. Německý řadový zaměstnanec pracuje samostatněji a cítí za práci větší odpovědnost. Čech čeká, až mu šéf zadá práci, a odvede jen to, co mu bylo přikázáno, ani o chlup víc. (Slovo a slovesnost 59, 296, 1998/4)