Skrytá hrozba hybridních houbových parazitů

Evoluční a ekologický potenciál jednotlivých druhů je obvykle odvozován od míry jejich genetické variability. Ta vzniká především díky sexuálnímu procesu při spojení genomů dvou do určité míry geneticky odlišných jedinců. Jak ale vytvářejí genetickou variabilitu organizmy, které se rozmnožují klonálně? Zdálo by se, že jejich možnosti reagovat na podmínky prostředí a vytvářet nové formy jsou zásadně omezeny. Klonálně se množí též spousta fytopatogenních hub, které se při svém parazitickém způsobu života nějak musí vyrovnat s nedostatkem sexu. Nyní se ukázalo, že mezi fytopatologickými houbami překvapivě často dochází k hybridizaci mezi příbuznými druhy.

U hub ze stejné geografické oblasti obvykle bývají vytvořeny účinné bariéry bránící mezidruhovému křížení. Bariéry zřemě udržují genomy jednotlivých druhů v uspořádání, které nejlépe vyhovuje lokálním ekologickým podmínkám, a zároveň omezují šíření infekčních elementů, například virů, mezi jednotlivými druhy hub.

Lidé však přenášejí mnoho organizmů na značné vzdálenosti, a tak se druhy dříve izolované (například Atlantickým oceánem) mohou společně dostat do jedné populace určité hostitelské rostliny. Mezi těmito druhy však mechanizmy bránící vzájemnému křížení nebývají vytvořeny. V takovém případě vznikají nové, hybridní populace fytopatologických hub (dnes již známé v rodech Heterobasidion, Melampsora, Ophiostoma a Phytophtora). Ty zahrnují řadu různých klonů a fenotypů, a proto bývají úspěšnější a agresivnější než jejich rodiče, navíc přecházejí na zcela nové hostitelské rostliny. Pro řadu rostlinných druhů tak představují skrytou hrozbu. (Nature 405, 134–135, 2000)