Mozaika

Nobelovská statistika

Nobelovská ruleta se v oboru přírodních věd zastavila na devíti jménech: Arvid Carlsson, Paul Greengard, Erik Kandel, Žores Alfjorov, Herbert Kroemer, Jack Kilby, Alan Heeger, Alan MacDiarmid a Hideki Širakawa. Rodilí Američané jsou tři, další tři přišli do USA z Rakouska, Německa a Nového Zélandu. Uznání tentokrát získali všichni už v poměrně vysokém věku, často s velkým časovým odstupem od objevu. Nejstarším (Carlssonovi a Kilbymu) je 77 let, nejmladším (Heegerovi a Širakawovi) 64 let.

Laureáti za fyziologii a medicínu působí na Univerzitě v Göteborgu a dvou univerzitách v New Yorku – Rockefellerově a Kolumbijské. Ocenění za fyziku putuje do Ioffeova fyzikálnětechnického ústavu v Petrohradu, na Kalifornskou univerzitu v Santa Barbaře a do dallaského Texas Instrument Inc. Trojice odměněných chemiků pracovala na objevu v sedmdesátých letech, v době společného pobytu na Pensylvánské univerzitě.

Douškou k té statistice může být otázka, kdo z letošních laureátů je politicky nejangažovanější. Je jím Rus Žores Alfjorov, který působí jako poslanec v ruské Dumě za komunistickou stranu a svého času byl i předsedou této parlamentní frakce. Co udělá s penězi za cenu? Část chce věnovat na ruskou vědu a zbytek prý mu snadno pomůže utratit manželka.

Poselství zrodu planetární soustavy

Ještě pěkně zatepla dopadl letos 18. ledna meteorit na zamrzlou hladinu jezera Tagish. Jezero leží jižně od hlavního „města“ kanadského teritoria Yukon, přesněji městečka Whitehorse, které má asi 15 000 obyvatel.

Výzkum podle Petra Browna z Univerzity západního Ontaria dokazuje, že meteorit obsahuje nejstarší původní hmotu z doby utváření naší sluneční soustavy, jaká se kdy vědcům dostala do rukou. Má v sobě velmi mnoho původního meziplanetárního prachu, z nějž se formovala tělesa naší planetární soustavy. Je tedy svědkem prvopočátku našeho světa. Prý nám může vypovědět, jak se formovaly planety, tedy i naše Země, jak se jednotlivé prvky oddělovaly v kůru, plášť a jádro.

V říjnu analýza skončila a kousíčky meteoritu bude možné koupit. Desetimiligramový fragment má stát 25 liber.

První osadník na Marsu bude šestinohý

Ne že by vědci chtěli vyšlechtit šestinohé astronauty. Jde o hmyz, který by se – alespoň podle Charlieho Cockella z Britské antarktické služby v Cambridži – životním podmínkám na Marsu přizpůsobil daleko lépe než člověk.

Připomeňme, že hlavní potíží, která nám brání pobývat na Marsu bez skafandru, je velice řídká atmosféra, v níž bychom navíc postrádali i kyslík. Lidstvo by si muselo atomosféru zhustit, dotvořit ji kyslíkem a planetu oteplit.

Při přetváření Marsu v planetu podobnou Zemi má proto hrát značnou roli hmyz, a ještě před ním bakterie. Julian Hiscox z Univerzity v Readingu tvrdí, že si hmyz v podtlakových komorách vesele žije i při pětinásobně nižším tlaku, než při kterém my v našem ovzduší dýcháme. Například šváb klade vajíčka i při desetkrát nižším tlaku a má trochu potíže jen při dorozumívání s partnerem, protože se v řídkém vzduchu obížněji šíří vůně feromonových poselství. Je neuvěřitelné, že se vážkám dařilo dobře i při tlaku, který byl ve srovnání s tlakem při povrchu Země jednoprocentní.

Při snaze lidí oteplit a zvlhčit podnebí Marsu by se výborně uplatnily pozemské bakterie, i když by je vědci pro toto poslání museli genovými manipulacemi trochu přizpůsobit. Například antarktické bakterie dokážou žít i při teplotách pod bodem mrazu. První kolonizátoři Marsu – bakterie – by také byly odolné nepřívětivému chemickému složení prostředí, nevadilo by jim zvýšené záření a mohly by vyrábět organickou hmotu i pomocí ultrafialového záření. A tak by při svých skrovných požadavcích začaly přetvářet podmínky na Marsu v daleko „lidštější“ poměry.

Budou tedy prvními trvalými vyslanci naší planety na Mars přičinlivé bakterie, pak odolní brouci, a teprve po nich zvědaví lidé?

Evropské kosmické plány

Chcete vědět, o kterých výzkumných plánech Evropanů ve vesmíru se bude psát v následujících letech? Evropská kosmická agentura se rozhodla pro šest velkých projektů, které podnikne v prvních patnácti letech nadcházejícího století.

Nejnáročnější z nich (a zároveň patrně nejpotřebnější) je projekt Gaia. Roku 2012 máme získat zásluhou družice Gaia zevrubnou prostorovou mapu miliardy nejzářivějších objektů na naší obloze a vědomost o tom, jaké světlo vyzařují. Zároveň by se dokonale zmapovaly trasy nebezpečných planetek a komet, s nimiž by se mohla Země v budoucnu srazit.

LISA není pouze pěkné jméno, ale i sestava tří družic, které budou od r. 2008 kroužit kolem Slunce, aby pátraly po stále tajemných vlnách gravitace, vlnách přitažlivosti. (Na projektu Evropská kosmická agentura spolupracuje s NASA.) Poblíž naší hvězdy bude r. 2009 zřízena hlídka Solar Orbiter, jejímž úkolem bude pozorovat sluneční povrch a sluneční vítr prýštící do naší planetární soustavy. Do r. 2010 by se měl ve spolupráci s Amerikou zrodit i kosmický dalekohled nové generace, nástupce úspěšného Hubblova kosmického teleskopu. Pátral by po zbytcích velkého třesku, jímž se zrodil náš vesmír. Do kosmu daleko od Země by měl odstartovat dalekohled Eddington, který je určen k hledání planet u cizích hvězd.

Velmi náročná by byla pouť automatické stanice k Merkuru, která má odstartovat r. 2009. Její osud je však zatím nejasný. Američané chtějí k této planetě vyslat sondu o tři roky dříve. Připomeňme, že první snímky Merkuru, které bychom si mohli splést s fotografiemi odvrácené strany Měsíce, byly pořízeny americkou sondou Mariner už před čtvrtstoletím. Sonda Bepi Colombo by měla například vyzvědět, zda je na pólech Merkuru led a čím je tvořena řiďoučká atmosféra. Šlo by však o třetí cestu k této planetě a – jak připomíná britský vědec Gerry Gilmore – „nikdo si nepamatuje jméno třetího člověka, který přeletěl Atlantik“. Třetí sonda k Merkuru by tedy asi potřebné prvenství nezískala.

Kdy se začne stavět termojaderný reaktor?

Už padesát let považují fyzici současné jaderné elektrárny za pouhý předstupeň k čistší, levnější a bezpečnější výrobě elektřiny v termojaderných reaktorech. Výzkum řízené termojaderné přeměny vodíku na helium se pohybuje střídavě na vlnách optimizmu a pesimizmu – podle toho, co nového se objevuje a kolik peněz fyzici na výzkum dostávají. Např. v britském Culhamu se v posledních několika měsících dařilo dosahovat potřebného tlaku, teploty a udržení paliva po pět vteřin.

Předstupněm k reaktoru termojaderné elektrárny se má stát ITER, Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor, k jehož budování se r. 1986 sdružily USA, státy západní Evropy, Japonsko a Sovětský svaz. Nejhorší ranou pro projekt bylo před dvěma lety rozhodnutí americké vlády, že se Spojené státy nebudou na reaktoru finančně podílet.

Představa termojaderné elektrárny, která by nynější atomové elektrárny předčila svou bezpečností, stále vábí i tím, že bychom ve vodě získali prakticky nevyčerpatelný zdroj paliva. Na začátku října se sešla v italském Sorrentu konference Mezinárodní atomové agentury, na které byla podpořena výstavba lacinější (menší) varianty reaktoru. Místo 70 000 tun by vážil 32 000 tun. Objem komory, kde by se odehrávaly přeměny vodíku na helium, by se snížil z 2000 metrů krychlových na 830, a tím by aparatura stála místo 7 miliard eur „jen“ 3 miliardy. Prý by stačilo dávat po 10 let stranou 25 % z toho, co se na tento výzkum poskytuje ročně ve světě.

Kde by měl pokusný reaktor stát? Hostitelem by se rády staly Francie a Japonsko. Nyní se přihlásila i Kanada s umístěním západně od Toronta. (Prý jako kompromis – bylo by to mezi Evropou a Japonskem.)

Kdysi se zdálo, že se termojaderná elektrárna začne stavět počátkem nadcházejícího století. V Sorrentu se hovořilo o roce 2050.

Varování kouřícím ženám

Ve Spojených státech dnes kouří víc žen než mužů, praví lékařská statistika. Nevím, zda to není klam, ale zdá se mi, že také u nás vidím na zastávkách tramvají či u stanice metra kouřit víc děvčata než chlapce. Přitom by se ženy měly vyvarovat kouření víc než muži, a to pro svou biologickou podstatu. Americké kuřačky na to upozorňuje Denisa Kandelová z newyorského Státního psychiatrického ústavu. Stále víc a víc amerických žen umírá na rakovinu.

Potvrzují to i lékaři ve Spojeném království. Analýza boje proti rakovině v Británii zjistila, že tam loni zemřelo víc žen na rakovinu plic než na nádor prsu. Trend je varující – úmrtnost na rakovinu prsu za posledních dvacet let poklesla o 5 %, zatímco na rakovinu plic umírá o 36 % britských žen víc.

D. Kandelová sledovala víc než 22 292 amerických kuřaček, např. odolnost jejich organizmu, potřebu kouřit víc, než by chtěly, počet pokusů zanechat kouření. Upozorňuje, že jestliže muž a žena dostávají do organizmu stejnou dávku nikotinu, žena snadněji získá závislost. Také je pro ženy méně snadné přestat kouřit.

Dále bylo zjištěno, že kouřením jsou víc ohroženi mladiství než dospělí či senioři a víc běloši než lidé jiné barvy pleti, například černoši. Tělo černochů odbourává nikotin pomaleji, takže chuť na další cigaretu dostanou později. Příčiny této fyziologické odlišnosti je třeba dále zkoumat.

Připomeňme dávný, téměř stoletý šleh irského dramatika G. B. Shawa, že kouření už slušní muži přenechali ženám. Bylo to hodně prognostické. Podle doktorky Kandelové by se ženy měly tohoto „dárku“ co nejrychleji zbavit.

Čtyři kritické dny po početí?

Za mnohé nepříjemné si ve svém životě můžeme sami, za mnohé však také odpovídají ti, kteří nás na tento svět vyslali. Svůj dobrý, horší či špatný osud si připravujeme například nezdravým způsobem stravování. Na našem zdraví se však mohla podepsat i podvýživa maminky v těhotenství. Proto rozumné lidi nepotěší pohled na ženu s bříškem, jak si místo pořádného jídla zapaluje cigaretu za cigaretou, a sklenku alkoholu byste jí nejraději vyměnili za jablko.

Výzkumy britského lékařského týmu Toma Fleminga teď naznačují, že žena může poškodit své dítě už ve chvíli, kdy ještě nemá ani tušení, že se stane maminkou. Po celý život mohou nést děti důsledky matčiny nesprávné výživy v prvních čtyřech až pěti dnech těhotenství. Budoucí tvoreček roste pomaleji, což vede k podnormální porodní váze. A děti, které se narodí menší, než by měly, mohou být později náchylné k cukrovce, vysokému tlaku a mrtvici.

Vlivu nevhodné výživy a podvýživy v těhotenství však stále ještě plně nerozumíme. Lékaři krmili pokusné potkany v prvních čtyřech dnech po zabřeznutí potravou chudou na bílkoviny, po zbytek březosti jim dávali velmi vyváženou dobrou stravu. Přesto se „potkaní slečny“ rodily s podnormální váhou a doháněly to teprve později. Potkaní samečkové se rodili normálně velcí, ale pak se ukázalo, že trpí vysokým krevním tlakem, mají zakrnělá játra, nebo naopak zvětšené ledviny. Přesná příčina dosud není známa, pouze se ví, že výživa výrazně působí na geny řídící vývoj organizmu.

Zatím se můžeme jen ptát: Co na to děti, které jsou zplozeny během několikadenního „tahu“ v alkoholickém oparu a při pramizerném stravování?

Co dělat, aby vaše dítě bylo méně ohroženo astmatem?

„Mějte dvojčata,“ radí David Stachan z Nemocnice svatého Jiří v Londýně. V jedné skotské nemocnici prostudoval seznam pacientů, kteří byli v letech 1981–1994 přijati s těžkým astmatem, a zjistil, že dvojčata jsou astmatem ohrožena o polovinu méně.

Lékař si to spojil s jiným poznatkem. Z praxe je známo, že děti ve velkých rodinách méně trpí alergiemi. V rozhodujících etapách svého vývoje se navzájem často vystavují infekci, což posiluje jejich imunitní systém.

Rodičovská medvědí služba děvčátkům

Víte, proč mají ženy během svého života větší zdravotní potíže než muži? Neil Armstrong z Výzkumného centra pro zdraví a tělesnou výchovu dětí při Exeterské univerzitě tvrdí, že to ví. Mezi pátým a šestým rokem života děvčátka méně cvičí než chlapci.

N. Armstrong o tom nedávno referoval na konferenci o zdraví žen v Královské lékařské společnosti v Londýně. Problém je prý v tom, že rodiče jsou na děvčátka „opatrější“. Už v batolecím věku dovolují chlapečkům, aby se chovali daleko odvážněji než holčičky.

I doktor Mayer Hillman, výzkumník britské pojišťovny, potvrdil, že o děvčata mívají rodiče až přemrštěnou starost. Zjistil, že u dětí do dvanácti let zůstává během dne samo doma pouze jediné děvče z devíti, zatímco u hochů každý třetí.

V omezování aktivity svých potomků někdy rodiče zacházejí tak daleko, že jim tím mohou přivodit sklon k srdečním chorobám v dospělosti. Navíc rodiče ovlivňují děti špatnými příklady: Dítě např. velmi dobře vnímá např. maminku, která dává přednost jízdě výtahem před chůzí po schodech.

Omezování v pohybových aktivitách hrozí budoucím ženám i mimo domov. Škola často klade důraz na kolektivní sporty, které neprovokují děvčata ke cvičení. Děti se věnují sportu tím intenzivněji, čím víc v něm vynikají. Když si děvčata hrají společně s chlapci, často se ocitají mezi těmi nešikovnějšími, a proto mají menší chuť sportovat.

Stane se čokoláda lékem proti kazivosti zubů?

Pamatuji časy, kdy rodiče dávali dětem čokoládu nebo bonbony jen výjimečně, protože se báli, že by děti měly zkažené zuby. Dnes – pod vlivem reklamy všelijak barevných krav – je těžší čokoládě odolat.

Z Japonska přichází zpráva, že by se právě čokoláda mohla stát „nadějí chrupu“. Jak víme, za kaz jsou odpovědné organické kyseliny, které vznikají ze sacharidů v potravě působením mikroorganizmů v zubních povlacích. Japonci ale přišli na to, že čokoláda by mohla být mnohem menším viníkem kazu než jiná sladká jídla. Takashi Ooshima z Ósacké univerzity našel ve slupce kakaového bobu látku, která by mohla být ochránkyní chrupu. Přidával ji do pitné vody myším. Po třech měsících byly myši nakaženy bakterií Streptococcus mutans, která zahájila útok na zuby, a zároveň je výzkumníci krmili potravou plnou sladkostí. Ty myši, které nebyly chráněny látkou z kakaového bobu, měly v průměru čtrnáct zubních kazů, zatímco ty, které byly chráněny, nanejvýš šest. T. Ooshima je proto přesvědčen, že přišel na nový způsob prevence kazivosti.

Bude se látka ze slupek kakaových bobů přidávat do ústní vody či zubní pasty? Anebo přímo do čokolády? Bude ta příjemná pochoutka, na které mnozí začínáme být závislí, nástrojem boje proti zubnímu kazu? Uvidíme. Vše se začne ověřovat na lidech.

David Beighton z londýnského Královského ústavu svatého Tomáše je přesvědčen, že tatáž látka existuje i v dalších rostlinách, které v Africe slouží domorodcům jako „žvýkačka“ chránící chrup.

Získali jsme tak spolehlivého pomocníka, který nám umožní přejídat se sladkostmi beztrestně? David Beighton skepticky dodává: Kvalitní ústní hygiena bude přece jen lepší cestou k zdravým zubům než léčba čokoládou.

Nelehký osud karibu

Díky trampské písničce o uhasínajícím životě karibu chováme k tomuto ušlechtilému zvířeti obdiv, i když ho nejspíš nikdo z nás na vlastní oči neviděl. Tato severoamerická rasa soba žije ve stádech v lesích a tundrách na Labradoru, v severní Kanadě a na Aljašce. O sobech v rozlehlých tundrách víme, že se dvakrát do roka vydávají na předlouhou cestu. Pamětníci vzpomínají, jak v Kanadě vídali projít jediným místem až dvě stě tisíc karibu denně.

V očích domorodého obyvatelstva začíná stoupat v ceně tradice. Eskymáci žijící ve vesničkách podél 1500 kilometrů dlouhé magistrály, kudy karibu procházeli při tazích mezi horami Brooks Range a pobřežím Severního ledového oceánu, prožívají své „národní obrození“. Zaznamenali svůj jazyk písemně a vyhlásili boj proti alkoholu. V očích těchto mužů stoupl znovu karibu v ceně, stal se symbolem obrození. Chtějí ho opět lovit. Aljašským karibu však hrozí dvojí nebezpečí.

Prvním nepřítelem někdejších hojných stád se stalo světové oteplení. Pamětník z Arctic Village neviděl plavat karibu přes místní řeku (v povodí Yukonu) už přes dvacet let. Úspěšnost migrace těchto zvířat závisí na tom, zda v patřičnou dobu roztaje sníh a krávy se dostanou včas na pobřežní pastviny, kde se jim v červnu rodí telata. Teplejší léto způsobí, že v horách padá více sněhu a stádům se v něm hůř putuje. Obtížně překonávají i zvýšenou hladinu řek. Letos se krávy poprvé nedostaly na bohaté pastviny včas a telata se jim rodila už cestou. K pastvě se dostaly až počátkem července (telat se tu objevilo o polovinu méně). Před dvaceti lety v této oblasti napočítali 178 000 karibu, loni už jen 129 000. Jestliže jejich stavy poklesnou, Eskymáci nebudou moci ulovit 4000 zvířat, která potřebují k obživě.

Druhým nepřítelem jsou společnosti těžící ropu, které se intenzivněji snaží proniknout na pobřeží, kde se zvířata v létě pasou. Dosud tyto oblasti chránil statut přírodních rezervací. Kandidát na prezidenta Spojených států George Bush – tlačen mezinárodní situací – chce své zemi zajistit větší samostatnost, resp. menší závislost na dovozu ropy, a proto přesvědčuje aljašské senátory, aby v chráněných územích povolili těžbu.

Někteří biologové tvrdí, že si na ropná pole – těžní věže a potrubí – karibu zvyknou. Jiní říkají, že si nanejvýš zvyknou samci, ale těžko i krávy s telaty. Ty prý tvrdošíjně vyžadují patřičný odstup od lidí, minimálně čtyři kilometry.

Aby byl osud karibu ještě zamotanější, jsou lhostejni Eskymákům z pobřeží, kteří je k obživě nepotřebují (loví velryby). Těm těžaři nevadí, dokonce se většina z nich stala akcionáři ropných společností a neradi by o tento zdroj peněz přišli. Chudáci karibu! Spikli se proti nim příroda, těžaři i mnozí Eskymáci.

Velryby zpívají někdy „basem“, jindy „sopránem“

O kytovcích lidé už dávno věděli, že vydávají slabé, ale dobře slyšitelné zvuky, jimiž se dorozumívají mezi sebou. Vědci se navíc domnívali, že kytovci vydávají i zvuky lidskému uchu neslyšitelné (ultrazvukové), jimiž si zjišťují polohu kořisti.

Americký badatel Eduardo Mecado teď na konferenci Oceán 2000 informoval o svém výzkumu zvukového projevu velkých kytovců, kteří jinak zpívají v zimě a jinak v létě. Konkrétně sledoval kytovce hrbouna dlouhoploutvého neboli keporkaka. Své jméno získal díky dlouhým prsním ploutvím, dosahujícím třetiny délky těla (ta může být až 17 m). Jeho zbarvení je výrazné – shora černé, zespodu bílé.

Proč tedy si hrbouni někdy zpívají hlubokým hlasem a jindy vysokým? Vědci si to dosud spojovali s jejich odlišným „posláním“ v různých ročních obdobích. V létě se především krmí, v zimě se starají o pokračování rodu.

Mercado zjistil, že kytovci zpívají buď „basem“, nebo „sopránem“ podle toho, co je výhodnější z hlediska slyšitelnosti. Šíření zvuku v moři závisí na teplotě vody, a jestliže se hrbouni chtějí po celý rok slyšet na co největší vzdálenost, musí v létě používat nízké frekvence hlasu a v zimě vyšší.

Na konferenci si samozřejmě hned někdo všiml, že by se tento poznatek o zpěvu velryb dal využít k zjišťování nepřátelských plavidel. Mercado soudí, že do určité míry je to sice sice pravda, ale samotné velryby z toho budou muset admirálové vynechat – stěží by chtěly vojákům sloužit jako podmořské patroly.