Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Je demokracie artefaktem géniů?

PAUL JOHNSON: Zrození moderní doby. Devatenácté století Academia, Praha 1998, 870 stran, náklad a cena neuvedeny
 |  5. 12. 2000
 |  Vesmír 79, 705, 2000/12

Jelikož je nyní demokracie ve všech moderních společnostech považována za „nejméně špatné řešení ze všech špatných“, je na místě otázka, jak se ta údajná dokonalost demokracie vlastně vytvořila. Paul Johnson ve své monografii jednoznačně dokládá, že se řídila – podobně jako příroda – dosaženými zkušenostmi, tedy vlastní pamětí. Byl to spontánní a nevyhnutelný produkt moderní doby, kdy se prohlubovalo lidské poznání, a tím i věda a technika (hlavně doprava a spoje). Narůstala vzdělanost lidí, rozvíjelo se umění atd. To vše se zúročilo v politice, která se (obdobně jako příroda) rozvíjela cestou pokusů a omylů, tj. dosaženou zkušeností, jež se odrazila v kolektivním rozumu lidstva. Zkušenosti mají na společnost účinek sice neurčitý (jsou to jen dispozice), ale zásadního významu (podobně jako geny na přírodu). Demokracie, podmíněna rozvojem poznání, nastolila i zcela nové otázky (např. rovnoprávnost žen či ochranu životního prostředí), a když ve 20. letech 19. století dosáhla prvých výsledků, vznikl v pozorovatelné míře i rasizmus apod.

Podrobně je tento vývoj popsán v poslední kapitole „Démos nastupuje“ [s. 688–756]. Čteme tam: Ne že by tato velká republika [Spojené státy] byla koncipována jako demokracie – spíše naopak [...] Solidní a vlivní mužové (Washington, Jefferson) uvažovali v pojmech ušlechtilé oligarchie, zakládající se na vlastnictví půdy [s. 698]. Vláda prezidentů Monroea a Adamse byla první velkou érou korupce v amerických dějinách (nejen úplatky, ale i tím, čemu nyní říkáme střet zájmů či přímo tunelování), jenže právě to byl silný impulz pro odstranění podobných neduhů. Andrew Jackson byl prvním prezidentem, který byl příznivě nakloněn tovární výrobě, hlásal očistu od darebáků (viz též soc. dem. akci Čisté ruce!) a měl i demokratické instinkty; jaký div, že založil Demokratickou stranu, jež funguje dodnes [s. 692]. Jeho prezidentská kampaň proti Adamsovi r. 1828 je označována jako dosud nejvulgárnější a nejzuřivější [s. 708]. Jackson v ní zvítězil proto, že ztotožnil Adamse s dosavadním pořádkem (s majetkem, privilegii, oligarchií) a že v onom čase (ve 20. letech 19. století) duch doby vlastníkům nepřál – ani v Americe, ani v Británii. Při Jacksonově inauguraci dav věrných zpustošil Bílý dům pod heslem Kořist patří vítězům [s. 714–715]. Výběrčí daní, kterého Jackson jmenoval navzdory varování, se dopustil největších krádeží v dějinách Spojených států (horších než všechny defraudace Adamsovy státní správy dohromady), a poté uprchl do Evropy. Jackson vytvořil vládu ze svých osobních přátel, protože byl zvolen skutečně lidem a „...podepsal smlouvu s demokracií“, tj. s tiskem jakožto nástrojem, který mu ji pomohl zkoncipovat. Z věty, že ...kořistný systém, [který] se začínal ve Spojených státech zmocňovat vlády, v Británii zmizel [s. 750] můžeme usuzovat, že britská demokracie měla určitý náskok před americkou. V Británii se od politického radikalizmu přešlo k obchodu a vědám, což nakonec znamenalo i volání po politických reformách; byla to doba vzniku dvou politických stran. Současně lze statisticky doložit přesun hospodářského centra Anglie z jihovýchodu do střední Anglie a na sever. Británie přispěla k rozvoji demokracie i nesrovnalostmi kolem zachování královských výsad pro královnu Caroline po jejím rozvodu s Jiřím IV. Poprvé se v anglických dějinách vyskytl problém, který se emocionálně dotýkal celé země, a každý měl pocit, že má právo mít na něj nějaký názor. Svým způsobem to byl význačný mezník na cestě k demokracii a zároveň poklona nové mocnosti – tisku, který účast celého národa umožnil [s. 413]. Byl to skutečně vážný předěl ve vývoji národa, který otevřel dveře vládě whigů, systému dvou stran a zásadní reformě volebního práva a složení Dolní sněmovny [s. 753]. Roku 1804 byla hlasováním v Dolní sněmovně poprvé svržena vláda. Moderní doba tedy i v Británii začala řadou dvojznačností, paradoxů a protiřečení [s. 755]. Nejcitlivěji na situaci reagovali umělci: Berlioz tyto změny přijímal s radostí, Rossini je prudce odmítal (téměř nadobro nechal komponování, tak odporný se mu zdál rodící se svět).

Pro Paula Johnsona je typické, že jeho faktografie i závěry jsou přímo zavaleny řadou nepodstatných, vždy však dokumentovaných detailů. (Jestliže hovoří o návštěvě některého politika, pak se dovíme nejen o koho šlo, ale patrně i kde se ubytoval.) Právě ta košatost dokumentace činí Johnsonovy závěry věrohodnými, na druhou stranu je však jeho text dosti nepřehledný. Začátky probíraných otázek jsou většinou jednoznačné, ne vždy to platí i o jejich ukončeních (často se proplétají s otázkami jinými). V každém případě budí obdiv autorův intelektuální výkon – obrovský rozsah zvládnutého úkolu.

Proč tedy má demokratické zřízení takovou stabilitu oproti jiným systémům, které si lidé vymysleli? Protože nepředstavuje žádný geniální lidský artefakt, nýbrž je to dovršení komplexního vývoje celé společnosti; demokracie je stabilní, protože se vyvíjí postupným překonáváním vlastních nedostatků, jež působí jako vývojové podněty. Obrazně vyjádřeno, všechny artefakty (např. socializmus) představují konstrukce z tuhých trámů, které se proto pod náporem reality lámou. Mají-li aspoň dočasně vydržet, musí se podepřít silou. Demokracie místo nich disponuje trámy pružnými, proto se jejich konstrukce pod náporem skutečnosti nehroutí, ale pouze se přizpůsobuje. Odtud pochází její stabilita.

Demokracie je nepochybně lidským výmyslem. O tom svědčí rovnost volebních hlasů všech lidí (s výjimkou těch, kteří jsou tohoto práva zbaveni soudně, tj. opět lidským úradkem). Naproti tomu žádnou rovnost nenajdeme v geneticky řízené přírodě, jejíž součástí je i člověk. V ní naopak pro všechny vlastnosti (jak fyzické, tak – u člověka – i intelektuální) platí nerovnost. Kvantitativně jejich vzájemné uspořádání popisuje Gaussova křivka. Kdyby měla být použita pro vyjádření rovnosti hlasů v demokratickém systému, změnila by se v přímku rovnoběžnou s osou x. Společnost a příroda se tedy liší kvalitativně. Na řešení jakýchkoliv svých dozrálých problémů má demokracie volby, jimiž lze dosáhnout mocenské změny bez násilí a krveprolévání. Demokracie je tedy nejen stabilní zřízení, ale zároveň není definitivní, do jisté míry je riskantní (i Hitler se dostal k moci volbami) a neustále se vyvíjí.

Nyní, po desetiletích diktatur (nacistické a komunistické), které nás jistě nějak poznamenaly, se znovu snažíme o demokracii. Je dobré si připomenout, že i ti, kteří jsou nám dnes vzorem, museli překonat podobné problémy jako my nyní. Jinými slovy, že demokracie je rovněž věcí zrání, a tedy i vývoje.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Václav Baran

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné