Jak se bagatelizuje brtno

„Co jste objevili?“ ptám se archeologů, kteří se pod převisy na Českolipsku pokoušejí prokázat existenci mezolitického osídlení. „Nic, bagatelizujem brtno,“ brumlají nespokojeně „a nemůžem se dohodnout, co všechno se dá bagatelizovat, aniž by nás češtinář zatratil. Nechceš o tom napsat?“

Zkusím to. Vyjděme od bagately. Kdybychom hráli hru na asociace, tak vy řeknete bagatela, já řeknu Beethoven. Nebude to však Beethoven libovolný, nýbrž Beethoven skloněný nad klavírem, Beethoven přídavků po velkém potlesku v koncertní síni. Samozřejmě to nemusí být jen Beethoven a nezbytný není ani klavír. Bagatela je drobná instrumentální skladba, vyskytující se od 18. století. Obecně to slovo znamená tolik co maličkost, bezvýznamná věc, drobnost. Francouzská bagatelle byla převzata z it. bagatella, což je deminutivum k lat. baca či baga (bobule, zrno). Baca Minervae je oliva (staří Římané olivovník zasvětili bohyni moudrosti a umění). Ostatně „baca“ nemusí růst jen na olivovníku. Středověký bakalář (baccalarius) vznikl z baca laureatus – při dosažení prvního stupně univerzitní hodnosti byl ozdoben snítkou vavřínu (lauru) s bobulí čili bobkem, nikoli však kozím. Od bagately lze odvodit adjektivum bagatelní (nepatrný, bezvýznamný) či sloveso bagatelizovat (podceňovat, snižovat, znevažovat, zlehčovat, zjednodušovat). Však také když něco koupíte za pakatel („bagatel“), zaplatíte bezvýznamně málo.

Pro úplnost uveďme další latinské slovo pro zrno či jádro – granum. Vzniklo podle granátového jablka, přesněji podle jeho jaderníku. Hmotnost zlata už se v gránech (zrnech) dávno neuvádí, zato zrníčka českého granátu (pyropu) jsou čím dál tím populárnější. Ruční granát raději vynechme, byť i on je granátovému jablku podobný, zmiňme však líbezně zrnitý granit (žulu) či granulované kakao Granko.

Slovo brtno ve slovnících nenajdete, skupinka archeologů si ho vymyslela. Označili si jím profil se stratigrafií porušenou bioturbacemi a s nálezy nevyhraněného stylu. Na takovém místě jeví archeolog tendenci bagatelizovat svůj úsudek (nic pořádného tam není a nebude), když už nesmí „zbagatelizovat“ práci – je totiž povinen prokopat kulturní vrstvu až do dna. A tak si jednotvárnou činnost alespoň ozvláštňuje slangem, či spíš argotickou hrou (potřeba utajení zde není cílem). Pozoruhodné je, jak bezděčně zvládá odvěké zásady slovotvorby. Starobylou příponou -no jsou tvořena například místní jména Lipno, Vrbno, Brezno, Sitno (místo porostlé lípami, vrbami, břízami či sítím), Blatno a Brno (blatné čili brnné, tedy mokré místo), popřípadě Mohelno (místo mohylné, mohylník). Analogicky k tomu by brtno obsahovalo hojnost brtí – včelích hnízd (resp. skrytých dutin odlišného obsahu). Brtníkem se stával ten, kdo brť první našel a vyřezal si vedle ní do kůry svou značku, často jím ale býval medvěd (ten si svou „značku“ vydrápal). A právě mezolitický člověk měl brtníka (medvěda) stále v zádech, jak rád připomíná paleogeolog Vojen Ložek. Navíc brtno svou zvukomalbou poněkud připomíná brloh (doupě s rozcuchanou slámou). To vše svědčí o tom, že tvůrci „bagatelizovaného brtna“ disponují obrovskou jazykovou zkušeností. Pro kontrast uveďme učebnicový rozhovor s mluvčím zcela nezkušeným: „Dědečku, prosím, vyhni tu vosu!“ „Říká se vyžeň.“ „Tak dobře, vyženíš ji?“

Pokusy najít kmen v předřečovém stadiu, na němž by bylo možno studovat vznik jazyka, selhaly. I nejprimitivnější jazyky mají už hotový systém. Jednou z možností tedy je srovnávat jazyk človíčků, kteří se do systému teprve vpravují, s nově vznikající komunikací vyspělých znalců. Objasnění vzniku jazyka se stejně nedobereme, ale možná získáme lepší představu o jeho vývoji. ¹⁾