Kdo koho zahnal na strom

Začnu chytákem ze školního cvičení. Jak byste napsali větu Kočky zahnal- ps- na strom? Spontánně jsem doplnila: Kočky zahnaly psy... a chyba lávky! (Copak psi lezou po stromech?) Správné řešení zní: Kočky zahnali psi na strom (kočky – předmět ve 4. pádě, psi – podmět).

Deprimována vlastní nedovtipností jala jsem se pátrat po spřízněné chybující duši. A nemusela jsem hledat dlouho! Ze všech dotázaných odpověděl správně pouze jeden – původem Slovák. Slovenský pravopis se od českého v lecčems liší. V přísudku v příčestí minulém se jednotně píše měkké -i. Zvířata se v množném čísle mužského rodu skloňují neživotně (1. p. motýle, raky, ježe), výjimečně jsou povoleny oba tvary (1. p. psy i psi, vlky i vlci, vtáky i vtáci). A přece – nebo snad právě proto – Slovák na pravopisný chyták nenaletěl. Český pravopis se učil v dospělosti a na rozdíl od nás při uplatňování jeho pravidel uvažuje.

A teď co si máme o zmíněném jazykovém chytáku myslet. Jako zkouška smyslu pro humor je ideální, jako pravopisné cvičení už méně. Pružnost slovosledu je jednou z předností češtiny, dává však občas vyniknout i stylistické nemohoucnosti. Pořádek slov je určován kontextovým členěním věty, při němž je třeba postupovat od východiska k jádru sdělení. Východiskem se většinou na něco navazuje, jádro přináší novou informaci. Jestliže chci vyjít od toho, že právě kočky (a ne jinou zvěř) zahnali psi na strom, musím buď na něco navázat (třeba na úvahu o povaze kočko-psích vztahů), nebo něčím navázat (Kočky zahnali psi na strom a slepice pronásledovali až ke kurníku). Začíná-li věta předmětem, musí to zkrátka mít nějaký důvod. Navíc má být každé sdělení formulováno tak, aby ani náhodou nemohlo být vykládáno dvojznačně. Větu lze zjednoznačnit mnoha způsoby, např. použitím pasiva (Kočky byly zahnány psy). Uvedený test tedy zůstává spíš vtipnou hádankou než cvičením vedoucím k pochopení struktury a smyslu jazyka.

Jak říká dr. Fiala, jazyk neslouží jen k mluvení, nýbrž hlavně k obcování. Už samo slovo obcování se ale těžko vysvětluje. Když jsme se je snažili slovním opisem přiblížit jednomu Angličanovi, náhle zrudl. Nikdo z nás neví, co jsme řekli špatně, a přece všichni víme, co si dotyčný myslel.

Jazyk je od svého počátku řádkou více či méně kultivovaných zvuků a záleží na okolnostech, jak jsou zvuky chápány. Znám dva zoology, kteří spolu chodívají krajinou. Za dlouhé hodiny jeden pronese něco jako „nóóó“ a druhý odvětí „uhmmm“, přičemž odborná debata je oběma účastníkům srozumitelná. Opačným příkladem je dialog jiných dvou badatelů, Švýcara a Čecha, vedený anglicky nad čerstvě odkrytým profilem. První účastník zdůrazňuje pozitivní přínos „ložik“, druhý mu oponuje, že on „ložik“ nemá rád, nutno s mravenčí pílí shromažďovat všechny nálezy a čistě rutinně je vyhodnocovat. A tak to pokračuje („ložik“ sem, „ložik“ tam) až do chvíle, kdy se jako deus ex machina vynoří z houští dr. Vojen Ložek. Během několika vteřin je jasné, že cizinec mluvil o Ložkovi, kdežto Čech o logice.

Mimoběžné dialogy nebývají vždy způsobeny jazykovou bariérou, což lze doložit příkladem z domácího folklóru, konkrétně z jedné verze Perníkové chaloupky. Pronásledovatelé prchajícího Jeníčka a Mařenky dýchavičně huhlají na ženu rýpající se v hlíně: „Osobo, nešly tudy děti?“ A osoba recituje: „Pleju pleju len...“ „Osobo, nešly okolo nějaké děti?!?“ „Když len vyplejeme...“ atd. Stupňující se dotazy po dětech jsou prokládány podrobným popisem zpracování výše uvedené byliny, a zatím perníkuchtivé děti bezpečně dobíhají domů.

Ponechme stranou fakt, že osoba kryjící útěk Jeníčka a Mařenky komunikovat nechtěla. Často totiž komunikovat chceme, ale dopadá to stejně. Byla-li řeč o zahnání na stromy, pak toto je jeden ze způsobů, jak na ně zahnat sami sebe a splynout s jejich řečově nekomunikujícími obyvateli.