JAROSLAV BÁRTA a kol.: Letem českým světem 1898/1998. Obraz proměny českých zemí v odstupu století

Pro národy by mělo být dokonce morálním příkazem pamatovat si – pamatovat si dobré i zlé, protože jen tak mohou „žít v pravdě“. ¹⁾

Poněvadž lidská paměť není příliš trvalá – paměť jedince těžko přesáhne sto let – neuškodí trochu pomoci. Před sto lety oslavil fotografickou publikací českou krajinu nakladatel J. R. Vilímek. Českou krajinu v tom nejširším a zároveň nejprostším slova smyslu. Kniha se jmenovala Letem českým světem a v sešitové formě vycházela od roku 1896 do roku 1898. Čechy (ani Slovensko) nepojal jen jako sbírku exkluzivit, ale jako skutečné prostředí, které nám a k nám patří a v němž opravdu žijeme – počínaje malým neznámým městečkem (např. Polnou, s. 426) ²⁾ a konče vrcholnou národní symbolikou, svatovítskou kaplí sv. Václava (s. 238).

Hodně se hovoří o tom, jak česká země zpustla, zpravidla však zůstává u slov stesků. Jenže ne vždy. Jaroslav Bárta s kolegy Zdeňkem Helfertem, Danielou Horníčkovou a Ivanem Luttererem vzali stoleté Vilímkovy fotografie a hledali tatáž místa, tentýž úhel záběru, stejné osvětlení, stejnou roční dobu i počasí jako fotografové před sto lety a přinesli úctyhodné svědectví. Vznikl nový Let českým světem. Soudobí autoři předložili nejen snímky technicky dokonalé, ale svému úsilí vtiskli i vtip, a sto let vzdálené doby opravdu konfrontovali: Místo trhovců stojí dnes na táborském náměstí hlouček turistů (s. 32 a 33), poděbradský zámek dnes doplňuje dodávka „Rozvoz Pizz“ (s. 52 a 53), někdejší liduprázdné domažlické náměstí je plné stánků dnešních trhovců (s. 104 a 105), rozšafného vozku s bryčkou nahradil řidič opravující automobil (s. 340 a 341). Dalo by se pokračovat dlouho, kniha má skoro sedm set stran a co dvojice, to téma k zamyšlení.

Čeho si můžeme všimnout? Kupodivu přibylo zeleně, i když mnohdy spíše jen divného „chroští“. Krajinu zadrátoval elektrický pokrok. Stálice zůstaly (třeba náhrobek Františka Palackého, s. 643), lecjaká zřícenina byla opravena (!), leccos zmizelo, vypučely panelákové krabice (to ví každý), totéž platí o automobilech. Určitě nelze pouze tvrdit, že všechno jde k horšímu – je to prostě jinak.

Fotografie doplňují obsažné texty a i ty jsou podkladem k přemýšlení o tom, co se vlastně změnilo, proč se to změnilo, co by bylo lepší udělat a co zase ne, kam nasměrovat působení člověka a co před ním v příštích letech raději uchránit, protože třeba za sto let dostane někdo lepší nápad.

I když by se mohlo zdát, že tento objemný svazek je solitérem v knižní produkci, není to pravda. Zdá se, jako by se lidé začínali ohlížet zpět a chtěli vědět, jakou tvář měla jim důvěrně známá místa kdysi. Snad je to jedním z důvodů, proč se objevily knihy jako např. Praha na dobových pohlednicích 1886–1930 nebo Album starých pohlednic Jizerských hor. Ohlížení zpět znamená, že nám není lhostejné to, co je kolem nás dnes.