Mladší bratr staršího bratra

Onehdá si skupinka mužů se smyslem pro humor založila Klub mladších bratrů starších bratrů. Co je to za nesmysl? „Když je jeden bratr mladší, druhý musí být starší,“ namítnete. A přece nemusíte mít pravdu úplně. Vždyť existují také mladší bratři mladších bratrů (a stále ještě nemusí být nejmladší) nebo mladší bratři starších sester či mladší bratři mladších sester. Přitom poslední z nich jsou i mladšími bratry starších sester, avšak mohou být mladšími bratry těch svých bratrů, kteří jsou mladšími bratry pouze starších sester a zároveň staršími bratry mladších sester... Ostatně dá rozum, že všechny kluby se zakládají mimo jiné proto, aby do nich nemohl každý. Starší bratři mladších bratrů kluby zakládat nemusí. Další výhoda k těm, jež uvádí J. Havlíček v článku (viz Vesmír 78, 406, 1999/7) Starší bratr smí všechno – jen vstup do zmíněného klubu je mu zřejmě zakázán.

Se stářím je spojeno více paradoxů. Vezměme si třeba staré noviny. Nazvány jsou podle toho, že jsou nové, ale život mají jepičí. Nestojí ani za to přejmenovávat je na stařiny (stařina je leda tak neposečená loňská tráva). Vlastně takové noviny už ani nejsou vpravdě novinami, nýbrž materiálem na čištění oken. Jejich skutečné stáří se ovšem může pohybovat od jednoho dne až po libovolný počet let, omezený pouze počátkem vydávání novin vůbec.

Jiný je případ starého mládence. Ten může být opravdu starý, ale také nemusí, může být starý právě jen na to, že je dosud mládencem. A co třeba stará mladá? Ta už prostě stará být nemůže (o staré, byť mladě vypadající ženě by se spíš řeklo „zepředu muzeum, zezadu lyceum“). Stará mladá je ve skutečnosti vždycky mladá, jen trochu staře vypadá, staře se chová, češe či obléká. Když je něco opravdu staré, pak je to staré-staré. Vím ale zatím jen o jediném člověku, který tak nazval svoji baladu. A vím, že i vy víte, kdo to byl.

Když se vás někdo zeptá, jak jste staří, neznamená to, že skutečně jste staří – kdybyste byli staří, možná by se vás na vaše stáří už nikdo neptal.

Co vlastně původně znamenalo být starý? Zřejmá je souvislost se slovesem stát. Starý je všeslovanské slovo a pro naše předky znamenalo tolik co vzrostlý, dozrálý, tělesně vyspělý, pevně stojící, tuhý (zesláblý stařec byl spíš vetchý). Opakem bylo přídavné jméno mladý. Původ má již praslovanský a souvisí s latinským mollis – měkký, jemný, což je opakem tuhosti a pevnosti dospělých. (Ostatně i moll v italském hudebním názvosloví označuje tklivé tóniny, jimž se říká též měkké.) Staročeský mladý věkem nebyl mladík, nýbrž junoch (viz dnešní jinoch).

Stáří nebývalo vždy jen nevýhodou. Být starším bratrem mladšího bratra bylo dokonce žádoucí a tradičně se to vyměňovalo za mísu čočovice. Onu luštěninu ponechme stranou, všimněme si však mísy. Slovo mísa převzali Slované z (vulgární) latiny, a to z mesa, které vzniklo z mensa – stůl. Studentská menza je pak jen nějakou tou „mísou na mense“. Sedět super mensam (za stolem) a pojídat mensae secundae (zákusky) se nám brzy přestane zdát něčím vznešeným. Zač tedy prodal starší bratr své prvorozenství? Zdá se, že lehce nabyl, lehce pozbyl. Snad ještě nebyl dost stár na to, aby byl starý v původním významu slova.

Paradoxy živ jest člověk – a čeština je na ně obzvlášť bohatá. Běžte si koupit jeden párek! Pokaždé se vás zeptají, kolik toho vlastně chcete (jednodušší je počítat nožičky). I prázdná hlava je do jisté míry paradoxem, byť by se vyskytovala sebečastěji. A to už se pomalu dostáváme k začátku konce (byť jen v jazykovém koutku). Kdybyste si snad přece někdy připadali trochu staří, budiž vám útěchou váš pevný postoj a tělesná vyspělost (alespoň z hlediska etymologického). ¹⁾