Zahrada ochočených slov

Jsem předplatitelem časopisu a jsem vážně rád, že se mu nedá skoro nic vytknout. [...] Jsem nadšen, že se historii slov věnuje tolik místa, ale jedno mě zarazilo. Studuji Střední zahradnickou školu v Mělníce, tudíž jsem věnoval zvláštní pozornost článku o původu slov zahrada, záhon apod. Udivuje mě, že se zde pro vysvětlení nosného média většiny rostlin používá slovo hlína. Nám vždycky vysvětlovali, že hlína je pro hrnčíře. Je to nekulturní neživý substrát... např. jíl. Mám za to, že zde mělo být použito slovo půda, což je zem, která je kulturní a je schopna poskytovat úrodu. (To je dle naší zahradnické terminologie a takhle se to vyučuje.) Encyklopedie je ale jiného názoru. Mluví se zde, že hlína je zemina složená z tolika a tolika procent tak a tak velkých částic. A u slova zemina je napsáno vlastně úplně všechno. Tak jak z toho ven? Jistě by vám každý zahradník řekl, že slovo hlína mu rve uši. Má vůbec slovo zemina nějaký zajímavý původ?

Odpověď autorky: Všem zahradníkům i zemědělcům se omlouvám, že jsem nepoužila odbornou terminologii. Pluh skutečně rozhrnuje (odborně řečeno) půdu a nikoli hlínu, na přesazování pokojových květin se zas nekupuje půda (ani hlína), ale zem. Spisovný jazyk ovšem zdaleka neobsahuje jen termíny. Ve Slovníku spisovného jazyka českého najdeme pod heslem hlína jako jeden z významů země (prsť) vůbec, pod heslem půda (mimo jiné) zem, hlína, pod heslem zem je i půda a pod zemina čteme půda, hlína, zem. Otázkou tedy není, které slovo je správné, ale kdy je vhodnější použít termín než obecné slovo. V odborném článku o zemědělství by užití terminologie bylo nezbytné. V jazykovém koutku a v souvislosti s historií slov sahající až do dob, kdy ještě oborová terminologie neexistovala, to snad nezbytné není. K etymologii zeminy: odvozena je od slova zem, jehož existenci předpokládáme už v praslovanštině a příbuzné je (prostřednictvím předpokládaného kmene *ghem) s lat. humus (země, hlína, půda).