Proč jezdit na konference

Syna mám řidičem kamionu. Tím se nechlubím, ani si nestěžuji. Odmítl jít na vysokou řka, že by nevydržel celý den sedět v kanceláři jako já. Sezení za volantem za jízdy klasifikuje jako pohyb. Stal se profesionálním řidičem proto, že posoudil míru své schopnosti zvážit celkovou situaci a reagovat.

Také já jsem asi dobře posoudil svou míru této schopnosti a stal jsem se profesionálním vědcem. Vědecké problémy obvykle není třeba řešit okamžitě, dobré řešení lze hledat měsíce nebo i roky. Je-li konečné řešení špatné, zažije vědec nepříjemnou situaci, ale ne masakr na dálnici.

Řidič kamionu má obvykle cest do ciziny plné zuby a je nejšťastnější, když může strávit nějaký ten půlden v kruhu své rodiny. Vědec má obvykle plné zuby své rodiny, která ho zdržuje od zajímavější činnosti, a jeho nejšťastnější chvíle přijde, když vycestuje do ciziny.

Je známo, že není tak důležité, jaký má kdo plat, ale kolik bere. Plat máme se synem zhruba stejný, ale on bere třikrát víc, protože se mu připočítávají zahraniční diety. Tím se nechlubím, ani si nestěžuji, protože když vycestuji, mám diety také. To je jeden důvod, proč jezdit na konference. Pro řidiče kamionu je výjezd pouze o něco jednodušší. Zatímco já půl roku vymýšlím, co budu dvacet minut povídat, a pak na týden vycestuji, syn cestuje půl roku, a pak dvacet minut vymýšlí, co mu mají za týden opravit na vozidle.

Konference ukojí poznávací a turistickou vášeň vědce. Obvykle je tam možno vyslechnout pár zajímavých přednášek a v blízkosti přednáškového sálu pořadatelé vždy zařídí nějakou turistickou atrakci: historické památky, pláž, sopku nebo aspoň (na Moravě) vinný sklípek. To je druhý důvod. Podobnou vášeň může mít samozřejmě i řidič, ale musí ji držet na uzdě, aby mu nevykradli kamion.

Existuje ovšem ještě další důvod, subtilnější. Když řidič kamionu vyváží vápenec, dřevo nebo hlemýždě a přiváží počítače, hifi věže nebo instantní polévky, nemusí přemýšlet o smyslu své činnosti. Ten je zřejmý každému. Naopak smysl vědcovy činnosti není většinou zřejmý ani jemu samotnému. Vědec musí publikovat, v dobrém časopise mu však otisknou pouze něco důležitého. Co je důležité, je známé. Publikovat známé je však povoleno pouze těm, kdo mají jméno. Co zbývá těm, kteří jméno nemají? Jediná možnost: vzít něco neznámého, tedy nedůležitého, a tak dlouho se v tom rýpat, až ostatní přesvědčí, že to je důležité a stane se to známým. Pak mohou jezdit na konference z důvodů společenských.

Jak má ale vědec vědět, že to zdánlivě nedůležité, v čem se rýpe, není náhodou opravdu nedůležité, nebo dokonce úplný nesmysl?

A to je ten důvod, proč jezdit na konference. I dnes možná existují Michelangelové, kteří se podívají na kus šutru a vidí: v tomto mramoru je ukryt David a z téhle dlažební kostky nevykřešete ani trpaslíka do polepšovny. Možná některý z nich přijede na konferenci, navštíví mou přednášku a nechá se pohnout k vyjádření.

Diskuse po přednášce, pokud nějaká je, sice většinou kondenzuje kolem zapomenuté šipky u vektoru w na třetím slajdu nebo kolem připomínky, že pojem turbidity zavedl již profesor Haubna r. 1943, a to v úplně jiném smyslu, ale co kdyby v kuloárech? Nebo na příští konferenci, třeba v ...