Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Duben ve vědě

O čem se psalo ve světě i u nás
 |  5. 6. 1999
 |  Vesmír 78, 350, 1999/6

Hrozí kosmonautům hluchota?

Ve vzduchoprázdnu se zvuk nešíří, i naplno řvoucí televizní přijímač by tam zkrotl. Do tohoto tichého světa by se kosmonauti z hlučné Země mohli těšit. Jenže... Tvůrci Mezinárodní kosmické stanice začínají mít obavy z rámusu uvnitř základny. Hluk by mohl ohrožovat zdraví astronautů, ztěžovat jejich dorozumívání, a dokonce by se mohlo stát, že v nouzové situaci přeslechnou varovný zvukový signál.

Ukázalo se totiž, že v ruském modulu Zarja, který je součástí Mezinárodní kosmické stanice, jsou příliš hlučné ventilátory, vzduchové filtry, lapače prachových částic i všemožné pumpy. Astronauti by tam byli neustále vystaveni téměř 73 decibelům. To se sice nezdá být moc, ale na ruské kosmické stanici Mir, kde tento šum vládne, měla v minulosti řada kosmonautů po dlouhodobém pobytu poškozený sluch. Rusové navrhují, aby astronauti trávili v modulu Zarja nanejvýš čtyři hodiny denně a v jeho nejhlučnější části přinejhorším dvě hodiny, anebo aby používali ucpávky do uší. Američané však takové nouzové opatření odmítají, protože pak by posádka stanice mohla přeslechnout náraz nějakého drobounkého mikrometeoritu do stěny stanice. A tak se přemýšlí o tom, jak by se hluk dal odstranit. Zdánlivá maličkost, které si často ani nevážíme, ticho... A přece se jeho nedostatek může stát nepříjemnou překážkou letů lidí do kosmu. Kolik by toho dokázal vykonat astronaut, který by se nemohl ani pořádně v klidu vyspat?

Sluneční hodiny na Marsu

Na planetu Mars mají být sondou Mars Surveyor Lander r. 2001 poslány i sluneční hodiny. Svými rozměry pochopitelně nepřekonají ty, které známe ze stěn našich zámků nebo radnic, mají mít plochu pouhých 8 cm2. Instalovány by měly být po přistání stanice v lednu 2002.

Na internetu by se pak pozemšťané mohli dívat, kolik je na této sousední planetě právě hodin. Svou představu, jak by tyto hodiny měly vypadat, poslalo Státnímu úřadu pro letectví a kosmonautiku na 160 amerických dětí.

Lze se léčit sexem?

I naší televizí proběhl nejnovější vědecký „šlágr“: pravidelný sex prý pomáhá od nachlazení a chřipky... Odkud pramení tato potěšující stručná informace?

Jak už to bývá, zpráva byla trochu zkreslená a ne tak přímočaře příjemná. O výzkumu se referovalo začátkem dubna na setkání Východní psychologické asociace v Providence, v americkém státě Rhode Island. Šlo o studii provedenou pensylvánskými psychology mezi studenty z Wilkes University ve Wilkes-Barr.

Jak prohlásil Carl Charnetski, 111 mladých lidí ve věku 16–23 let bylo dotázáno, jak často měli v uplynulém měsíci pohlavní styk, a zároveň se měřil obsah imunoglobulinu v jejich slinách. Z toho se určovala odolnost jejich imunitního systému.

A jak tedy sex pomáhá upevňovat naše zdraví? U těch studentů, kteří prožili sex méně než jednou týdně, našli vědci poněkud zvýšenou úroveň imunoglobulinu oproti těm, kteří zcela pohlavně abstinovali. Ti, kteří provozovali sex jedenkrát až dvakrát týdně, měli imunitní obranu vyšší o 30 %. Ovšem skupina těch, kteří se této zábavě věnovali třikrát i vícekrát týdně, na tom byla hůř než ti, kteří sexuálně vůbec nežili.

Podle imunologa Clifforda Lowella z Kalifornské univerzity v San Francisku to není nic divného: sexuálně velice aktivní lidé jsou více vystaveni infekci, a organizmus jim tudíž vytváří více imunoglobulinu, a tak jsou lépe chráněni před nachlazením a chřipkou. Proč však nejsou tak odolní ti sexuální „štvanci“? Asi jsou při svých dobrodružstvích více vystaveni stresu a ten hladinu imunoglobulinu v organizmu snižuje.

Dědí se gen pro mateřský cit od otců?

O tom, jak dcery budou pečlivé v mateřství, prý nerozhodují jejich maminky, ale jejich tatínkové. Nakolik bude myška pečlivou matkou, záleží na tom, zda gen pro dobré maminkovství dostane od svého tatínka a nikoli od své maminky.

Vědci z Cambridžské univerzity Azim Surani a Eric Keverne na to poprvé narazili už loni. Našli gen pojmenovaný Mest, který údajně kontroluje, jak myš kvalitně pečuje o mláďata. A teď odhalili gen PEG 3, který má podobné poslání. Jeden gen – to může být náhoda, ale dva geny, které mají podobnou funkci?

Ukazuje se také, že samičky, které mají tento gen poškozený, jsou ve svém mateřském citu poněkud ochuzeny. Například budují hnízda pro své mladé daleko později, ba dokonce se jim daří odchovat méně potomků. Jsou na tom hůře i s kojením.

Vědce teď pochopitelně zajímá, proč tomu tak je. Proč je otcovský gen daleko aktivnější a nutí matky, aby byly matkami lepšími? Projevuje se tu rozdílný zájem samců a samic? Otcové mají prý větší zájem, aby jejich potomci byli – byť na úkor svých matek – větší, úspěšnější, aby dravěji přenášeli otcovské geny na další pokolení.

Genom rýže v roce 2008, nebo už nyní?

Často se píše o projektu poznání všech genů člověka, ale pro lidskou výživu bude mít zásadní význam i určení genomu rýže. Počítá se s tím, že na Mezinárodní projekt sekvencování rýžového genomu by mělo být vynaloženo 200 milionů dolarů, což by umožnilo plné poznání genomu této rostliny do r. 2008.

Společnost Celera Genomics z marylandské Rockville však nyní prohlašuje, že chce tohoto cíle – pouze ovšem v zásadních genech – dosáhnout za pouhých šest týdnů. Důvod? Nejdůležitější využitelné geny rýže by si tato společnost chtěla nechat patentovat.

Švýcarsko – stát bez vztekliny

V našich novinách jsme teď mohli číst o sedmdesáti případech výskytu vztekliny v České republice a zároveň o boji s ní – v krajině se ukládají návnady s vakcínou, aby je lišky sežraly, a díky tomu získaly proti této zlé nemoci odolnost.

Ve Švýcarsku nedávno v boji proti vzteklině uspěli. Tedy, ono se jásání nad likvidací výskytu vztekliny ozvalo v řadě států západní Evropy už vícekrát, ale když ta nakažená zvířata nedbají na hranice... Zemí, která se měla houževnatou vakcinací lišek vztekliny zbavit, se Švýcarsko stalo tím, že se v něm vzteklina nevyskytla dva roky po sobě.

Díky velkému úsilí se tedy skutečně daří výskyt vztekliny v Evropě významně potlačovat. U nás si však veterináři stýskají, že návnad umísťujeme do lesů málo.

Svět o jaderné energetice u nás i v našem okolí

Své názory zveřejnila nedávno založená instituce – Western European Nuclear Regulator’s Association (WENRA), v níž je zastoupeno deset států, např. Spojené království. Instituce posuzuje bezpečnost jaderných reaktorů sedmi středoevropských a východoevropských států, které mají zájem vstoupit do Evropské unie.

Zpráva začíná konstatováním, že jaderné reaktory Litvy, Bulharska a Slovenska nesplňují požadavky EU na bezpečnost. Unie už konstatovala, že budoucí členové buď musí zvýšit kvalitu svých jaderných elektráren, nebo je uzavřít. A to je pro tyto státy nelehký úkol, protože se bez jaderné elektřiny mohou těžko obejít. Např. Litva získávala loni z jádra 77 % své elektrické energie, což je světový rekord. Zpráva organizace WENRA však v dubnu prohlásila, že dva litevské reaktory v Ignalině jsou stejně nebezpečné jako ten, který r. 1986 havaroval v Černobylu.

Podobně nedobrá situace s elektrárnami má být v bulharském Kozloduji a ve slovenských Bohunicích. Zpráva se zmiňuje rovněž o bezpečnostních problémech v Rumunsku, Maďarsku, Slovinsku a České republice. Evropská unie požaduje, aby především elektrárny v Ignalině a v Kozloduji ukončily svůj provoz do r. 2005.

O mouše a sluneční energetice

Alternativní zdroje energie, konkrétně využití slunečního záření, ve světě opět zabodovaly, a to zásluhou jednoho australského zoologa, který se zamyslel nad mikrosnímkem mouchy uvězněné před 45 miliony let v jantaru.

Zkoumat oči bezvýznamné mouchy může řadě lidí připomínat ono „neužitečné“ pobíhání potrhlých pánů profesorů se síťkou na motýly. A přece toto zdánlivě nepraktické bádání nad okem mušky z čeledi Dolichopodidae, která žila na severu Evropy před 45 miliony let, může zvýšit účinnost slunečních článků o plných deset procent. Australana Andrewa Parkera zaujalo ve varšavském Muzeu Země složené hmyzí oko tvořené mnoha pranepatrnými. Uspořádání oček umožňovalo, aby moucha zachycovala i světlo odchylující se od osy složeného oka o 72 stupňů.

A vědci na Vysokém učení technickém v Sydney spočítali, že kdyby se tento princip využil u slunečních článků, mohly by zachycovat i záření Slunce, které se už kloní k obzoru. Kolektory a články by se nemusely složitě – a draze – natáčet.

Dovedeme si představit, co by to hospodářsky znamenalo, kdyby se využití slunečního záření zvýšilo o deset procent? Kolik uhlí, ropy i jaderného paliva by se ušetřilo? A to jen proto, že jeden entomolog z australského muzea byl zvídavý.

Archiv proměn hladiny Atlantiku

Nakolik člověk může komíny svých elektráren a zplodinami aut i letadel přispět k tomu, že se Země oteplí, ledovce v polárních oblastech začnou tát, hladina Světového oceánu stoupne a zaplaví pobřeží kontinentů, nebo dokonce pohltí celé ostrovní státy? Za co by mohl člověk a za co sama příroda se svými proměnami?

Do diskuse na toto téma teď přispěl Paul Hearty, který na Bermudách a Bahamách zkoumal, jak v minulosti kolísala hladina Atlantského oceánu. Tyto ostrovy totiž nebyly ovlivněny tektonickými pohyby, a proto o stoupání a klesání hladiny okolního moře vypovídají spolehlivě.

Jako v knize četl Hearty v terénu proměny oceánu před 400 000 lety. Na bahamském ostrově Eleuthera našel stopy bývalého pobřeží ve výškách mezi třemi až dvaceti metry nad dnešní úrovní moře. Většinu teplé meziledové doby setrvávala hladina o sedm a půl metru výše než dnes, pak oceán velice rychle stoupl až o dvacet metrů, na této úrovni setrval několik tisíciletí a s příchodem doby ledové zase poměrně rychle klesl na dnešní úroveň.

A to se dálo bez přičinění člověka! Kde se vzala ta přibývající voda? Roztání ledů v Grónsku a v západní Antarktidě je schopno zvýšit hladinu Světového oceánu o dvanáct metrů. K nárůstu o dvacet metrů musí přispět roztáním ledu i východní Antarktida.

Takže sama příroda by dokázala připravit lidstvu katastrofu – zvýšení hladiny oceánů a moří o dvacet metrů by jí určitě bylo. A když se svou neuvážlivostí přidá k ohřívání planety i člověk?

Rychlé proměny magnetického pole Země?

O tom, že naše planeta je jakýmsi obrovským magnetem, se děti učí ve škole už dlouho. Díky tomu funguje pro děti tak kouzelná věc, jako je střelka magnetického kompasu. A uskutečňovaly se objevitelské cesty. Existence magnetického pole Země umožnuje, dejme tomu, vznik polárních září, ale především vůbec stabilitu života na naší planetě.

Školská vědomost praví, že se směr i intenzita magnetického pole na určitém místě zeměkoule dlouhodobě, byť velmi pozvolna mění. O udivujícím stěhování severního a jižního pólu se toho napsalo už hodně.

Jenže tyto změny mohou být občas i velmi rychlé. Dokazuje to geofyzik David Gubbins z Univerzity v Leedsu. Tvrdí, že magnetické pole Země ztratilo plnou polovinu své intenzity za pouhá dvě tisíciletí, která nás dělí od starých Řeků. Obvykle si představujeme, že se magnetické pole Země promění tak jednou za 300 000 let – a teď tak rychlá změna? Doktor Gubbins to vysvětluje tím, že se, obrazně řečeno, „poperou“ svrchní tekuté vrstvy Země s hlubšími pevnými. Viníkem jsou toky železa, které dosahují rychlosti deset až dvacet kilometrů ročně. Vnější vrstvy Země se však snaží těmto pohybům bránit a často magnetické pole přimějí, aby se vrátilo do původní podoby. Naše planeta tedy dovede žít bohatým životem.

Ruská Praha dvacátých let

V letech 1922–1927 pracoval v Československé republice ruský historik Georgij Vladimirovič Vernadskij, syn známého geochemika Vladimíra Ivanoviče Vernadského. Jeho pražská léta nám připomínají pozoruhodné údobí, kdy se Československo stalo útočištěm výkvětu vědců a umělců, kteří uprchli z bolševického Ruska. Víme toho však o něm pramálo, protože po druhé světové válce se z naší historie systematicky gumovala mnohá fakta.

Georgij Vernadskij se narodil 20. srpna 1887 v prostředí ruské vědecké elity. V letech 1905–1910 studoval Historicko-filozofickou fakultu Moskevské univerzity. Formovala ho atmosféra univerzitních kroužků, návštěv u Lva Nikolajeviče Tolstého, diskuse se sociálními demokraty, účast v kampani na pomoc hladovějícím. V roce 1906 byl vězněn. Stal se kadetem, členem Konstitučně-demokratické strany.

Georgij Vernadskij nechtěl dál zůstat na Moskevské univerzitě, kterou tehdy na protest proti politice ministerstva školství opustilo sto profesorů, mezi nimiž byl i jeho otec. Dizertační práci o kolonizaci Sibiře v 16.–17. století proto obhájil v r. 1917 již na Petrohradské univerzitě, kde se později stal soukromým docentem. Rok 1920 ho zastihl na slavné krymské Tavridské univerzitě. Byl tehdy jmenován vedoucím tiskového oddělení vlády barona P. N. Wrangela, bojujícího proti bolševikům. S jeho vojsky pak odešel – už jako přesvědčený „vlastenec a monarchista“ zbavený levicových nálad – do Cařihradu.

V Československu v té době žilo zhruba 35 000 ruských emigrantů, kteří z Prahy vytvořili největší intelektuální středisko exilových vědců a politiků. Už v r. 1921 P. B. Struve psal o snaze vytvořit v Praze ruské akademické i technické emigrantské centrum, které by působilo až do pádu bolševiků. Myšlenka nacházela podporu tehdejších československých představitelů. V říjnu 1921 se v Praze sešel na pozvání ministra zahraničí Edvarda Beneše I. sjezd ruských akademických organizací.

Vláda Československé republiky „Ruské akci“ značně pomohla – v r. 1921 přispěla deseti miliony korun a v r. 1926 dokonce 300 miliony korun. Masaryk a Beneš vycházeli z toho, že „humanitární pomoc může být výhodným uložením politického kapitálu“, protože „Ruská akce“ by mohla z Československa vytvořit vedoucí slovanské centrum Evropy.

Zpočátku byla pomoc nabídnuta padesáti profesorům, mezi nimi Georgiji Vinogradovovi, který 16. ledna 1922 přesídlil do Prahy z Řecka. Stal se sekretářem II. sjezdu ruských akademických organizací. Když byla v Praze založena Ruská právnická fakulta, Vernadskij na ní přednášel právo ruského impéria a napsal pro ni učebnici „Dějiny historie práva ruského státu 18.–19. století“.

Společensky Praha ruské vědce přijala. Vernadského žena Nina často zpívala na večírcích u Kramářů a u T. G. Masaryka. Vernadskij pomáhal dalším běžencům, kteří přicházeli do Prahy.

Do r. 1925 žili Vernadští na Zbraslavi, pak se přestěhovali do ruského profesorského domu v Praze. Významnou osobností ruské emigrace byl archeolog, byzantolog a historik H. P. Kondakov (1844–1925), kterého k nám osobně pozval Masaryk. Po Kondakovově smrti vytvořili jeho přátelé Seminarium Kondakovianum, seminář, který měl pokračovat v práci tohoto badatele. Na rozdíl od ostatních ruských emigrantských organizací však šlo v tomto případě o mezinárodní vědecké centrum, které se mělo vzdálit politickým cílům. Vernadskij chtěl nakonec vytvořit Kondakov Institution jako pracoviště archeologie a byzantologie. V r. 1925 vše vypadalo nadějně, protože finanční pomoc sliboval americký milionář Charles Richard Crane, v tehdejší době obdivovatel všeho slovanského, včetně našeho T. G. Masaryka. Po říjnové revoluci sympatizoval s československou pomocí ruské emigraci. Jenže po r. 1925 začala Crana víc zajímat východní exotika. Vznik Kondakovova ústavu nepodpořil, zůstal pouze u financování kondakovovského sborníku a stipendií Kondakovova semináře.

Ruští vědečtí emigranti většinou ke kondakovovským akcím láskou nepláli, připadaly jim příliš otevřené západní Evropě. Své sehrála i závist vůči těm, kteří v zahraničí získávali světovou pověst.

Vernadskij začal mít potíže se svým profesorským postavením, neměl doktorát, a proto se nemohl ucházet o řádnou profesuru. Chystal se předložit na Právnické fakultě jako doktorskou práci jednu ze svých knih, ale jeho otec Vladimír Vernadskij mu to zakázal, protože se obával, že by to mohlo ohrozit synovu kariéru v budoucím nebolševickém Rusku. Přitom sám spěl k postavení oficiálního sovětského představitele vědy nového zřízení.

Vzrůstaly konflikty s kolegy, kteří zůstávali i v emigraci levicovějšího zaměření a kritizovali Vernadského historické práce pro „idealizaci nevolnictví a monarchie“. I bolševický tisk v Rusku začal Vernadského označovat za tmáře a reakcionáře, toužícího po zotročení rolníků. A tak se odchod Georgije Vernadského do USA prý podobal spíše útěku.

V USA začínal Vernadskij na Yaleově univerzitě dost obtížně, dlouho byl pouhým lektorem s velmi nízkým platem. Vadila mu i omezená znalost angličtiny. Jeho postavení bylo opravdu prabídné. Vznik druhé světové války navíc velmi zostřil konflikty mezi ruskou emigrací. Vernadskij dál udržoval oficiálně styky se svým otcem. Svou korespondenci posílal přes sovětské velvyslance Litvinova a Gromyka, kteří by bývali z propagandistických důvodů uvítali jeho návrat do Sovětského svazu. Vernadskij se účastnil aktivně Russian War Relief, která se snažila pomoci bojujícímu Rusku. V zimě 1944–1945 chtěl dokonce jet za otcem do Moskvy, od cesty ho odvrátila otcova smrt. Sovětské velvyslanectví se ho velice snažilo přimět k návštěvě Ruska, ale marně.

Teprve rok 1946 v poválečném údobí přinesl Georgiji Vernadskému v USA místo profesora s odpovídajícími životními podmínkami. Nakonec se z něho stal patriarcha americké rusistiky. Zemřel v r. 1973.

Děti 1. ledna 2000

Šílení s rozením dětí v den příchodu bájného roku 2000 u nás naštěstí nedosáhlo světových rozměrů. Co je obětavost učitelky, která nechala děti spát ve škole, aby rodiče mohli celou noc nerušeně „pracovat na početí“, proti tomu, co se dálo ve světě?

Kdyby všichni se svou tužbou uspěli, byl by při vstupu do nového roku pěkný zmatek – zácpy aut s budoucími maminkami v ulicích a porody bez doktorů, jichž by byl nedostatek.

Britská televize v Yorkshiru dodala zájemcům do ložnic kamery, aby záběry mohly být využity v dokumentárním filmu o zrození prvního dítěte roku 2000. V Americe vzniklo dokonce pojištění proti neúspěchu v tomto pošetilém závodu s přírodou.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné