Pocívání na řitici

V předchozích číslech Vesmíru byly dvě zmínky o podsedickém pyropu, poprvé v recenzi na Řídkošilovu knihu Granát-pyrop (Vesmír 78, 45, 1999/1), podruhé v tabulce nerudních surovin (Vesmír 78, 154, 1999/3 – připojený soubor pdf). Víme, že se okolo Podsedic (resp. Třebívlic) těžilo už od 10. století, proto si všimněme velmi staré české terminologie zdejších jamáků (kopáčů). Čím tito muži kopali? Kromě krumpáče používali motyčku kněvatku (též kňovatku či kňabatku, asi to souvisí s polským knować – usekávat) a lopáč (tak se zhruběle říkalo lopatě). Když rozkopli celinu, hledali pod ní sypkou moučku, která věštila křehoť – křehkou zvětralou horninu obsahující granáty. Vrstvou křehoti jamák hnal podmol (podemílal zem, tedy razil chodbu), nebo hloubil duklu – mělkou šachtici (snad prý staré slovanské doukla mohlo značit jámu). V podmolu nechával sloupky – podpěrné pilíře. Křehoť se dávala do košů, vytahovala se rumpálem nahoru a sejtovala se. Zbylými většími kameny se po práci podhodila jáma. Hrubě prosátá křehoť se pocívala (podsívala) na řiticích (říčicích, řešetech) a vše se v potoce pláchlo (na místě zvaném pláchačka). Když byla všechna křehoť vytěžena, překopávaly se ještě stařiny, to znamená, že se zabíraly i podpěrné sloupky. Nejednou pak všechno spadlo. Snad pro přestálé nebezpečí zaslouží si staří jamáci aspoň připomínku. (Kořan J., Několik poznámek k dějinám hornictví, Praha 1970, ad.)