Březen ve vědě

Jsou v meteoritech z Marsu mikroorganizmy?

Na tradiční konferenci o studiu Měsíce a planet v Houstonu prohlásil tým Davida McKaye z Johnsonova kosmického centra, že objevil další dva meteority, v nichž jsou drobounké struktury tvaru „párečků“, které by mohly být zkamenělými mikroorganizmy. Je to jednak meteorit Shergotty (našel se v Indii r. 1865), jednak meteorit Nakhla (vybuchl nad Egyptem 28. 6. 1911). Z Nakhly prý dopadlo na zem čtyřicet úlomků, jeden údajně zabil psa, což však nikdy nebylo potvrzeno.

Vědecký svět je skeptický a nevěří tomu, podobně jako nevěřil předchozímu sdělení, kdy měl být život z Marsu nalezen v antarktickém meteoritu ALH 84001. Mikroorganizmy z egyptského meteoritu by měly být větší (o rozměrech 0,2–1 m). Připomínají pozemské bakterie. Největší struktura v meteoritu nalezeném v Antarktidě dosahovala 0,2 m. Oba nově zkoumané meteority jsou podstatně mladší než 4 miliardy let starý ALH 84001. Stáří Nakhly se odhaduje na 1,3 miliardy let, a Shergotty dokonce na méně než 200 milionů let. Nález však není dost přesvědčivý. Meteority spadly už dávno, takže mohly být po dopadu na Zemi zamořeny pozemským životem.

Dalekozrakost Havajské univerzity

Tým astronomů, vedený Davem Jewittem z Havajské univerzity, objevil 10. 2. 1999 zatím nejvzdálenější těleso v naší sluneční soustavě. Údajně je v souhvězdí Oriona a jeho popularitu umožnil 3,6metrový dalekohled v Mauna Kea. Těleso, které bylo označeno 1999 CZ 118, patří zřejmě k transneptuniánským objektům, tedy planetkám obíhajícím za drahami nejvzdálenějších známých planet – Neptunu a Pluta. Podle předběžných výpočtů se v té době pohybovalo ve vzdálenosti 7,3 miliardy km (48,8 astronomické jednotky) od Slunce. I když výpočty jsou zatím velmi nejisté, dá se bezpečně říci, že zmíněné těleso je nejvzdálenějším pozorovaným transneptuniánským objektem. O řadě komet samozřejmě víme, že se po své oběžné dráze dostávají mnohem dál, nicméně tuto jejich trasu si jen vypočítáváme – v takové vzdálenosti je nemůžeme pozorovat.

Od prvního objevu v r. 1992 jde již o 100. objev objektu ležícího za drahou Neptunu. Podle zdánlivé hvězdné velikosti by měl mít rozměr zhruba mezi 75 až 150 km.

K Hubblovu teleskopu se poletí už v říjnu

Těžko bychom spočítali, o kolik objevů ve vesmírných světech se Hubblův dalekohled zasloužil. Tento přístroj se zrcadlem o průměru téměř dva a půl metru už v kosmu pracuje devět let. Na dráhu umělé družice Země jej raketoplán vynesl 24. dubna 1990.

Devět let dalekohled přetrval ve vzduchoprázdnu ostřelován mikrometeority i všelijakým smetím vyskytujícím se kolem Země. Byl ozařován paprsky Slunce a zase se nořil do mrazivé tmy zemského stínu.

Těžko si představit dokonalost a promyšlenost takového lidského díla, když si to srovnáme třeba s devět let starou škodovkou. Nicméně Američané se už podvakrát k dalekohledu vypravili, aby na něm provedli nejen výměnu vědeckých přístrojů, ale pro jistotu i výměnu součástek, které by už mohly dosloužit.

Schopnost dalekohledu zaměřovat se na kvazary, galaxie, hvězdy, planety (tedy udržovat přesně směr), umožňují měřící gyroskopy, setrvačníky. Dalekohled jich má šest, i když by stačily tři. Takové zařízení je totiž velice namáhaná věc, a tak už čtyři gyroskopy byly vyměněny při první opravárenské výpravě r. 1993. Při druhé misi pak američtí astronauti teleskop výrazně zmodernizovali, jak to řekl jeden z šéfů: „Nahradili jsme technologii sedmdesátých let technologií let devadesátých. Setrvačníky ale stárnou dál a nyní dva nefungují, u třetího se začaly vyskytovat poruchy. Kdyby selhal i čtvrtý, dalekohled by musel přerušit pozorování.“ Další let opravářů byl původně plánován na letošní prosinec, ale je potřeba předejít dlouhodobějšímu výpadku činnosti, a proto se Američané vydají k dalekohledu už v říjnu. Během tří výstupů do kosmu nahradí všech šest setrvačníků, spraví i vše ostatní a pro jistotu vymění palubní počítač za výkonnější (jak bylo původně plánováno). Magnetopáskovou paměť pro záznam naměřených výsledků nahradí spolehlivější a větší polovodičovou pamětí, namontují nový vysílač, vymění hvězdné pointační čidlo a opraví izolační obšívku dalekohledu, která je potrhaná od meteoritů. Protože nové nejmodernější vědecké přístroje v říjnu ještě nebudou hotovy, dopraví je raketoplán na Hubblův teleskop až koncem příštího roku. Jejich zásluhou dalekohled omládne a „uvidí“ toho ve vesmíru mnohem víc. Možná objeví děje i objekty, které si teď ještě neumíme představit.

Za zánikem dinosaurů na Kubu?

Dopad planetky nebo jádra komety, které měly vyhubit dinosaury, se stále hledá v oblasti Střední Ameriky – v Mexickém zálivu.

S. Kiokawa z Přírodovědeckého muzea v Tokiu na letošní měsíční a planetární konferenci v Houstonu upozornil, že nejlepší podmínky pro studium vrstev Země, které byly svědky dopadu, jsou na východě Kuby. Vrstvy tam mají být překryty horninami o malé tloušťce (snad jen 300 m).

Proto se američtí geologové snažili dostat na Kubu už od r. 1990, ale politické „ploty“ jim v tom dosud bránily.

Kosmodrom v Tichém oceánu

Před časem se tento přehled zmiňoval o přípravách námořního kosmodromu Sea Launch, kde své síly spojily organizace Norska, Ruska, Spojených států, Velké Británie a Ukrajiny. Vypouštění umělých kosmických těles na stacionární dráhu z oblastí kolem rovníku láká tím, že je poměrně levné (uvádí se, že vypuštění osmnáctitunové družice by přišlo na 60 milionů dolarů).

Mezinárodní projekty s účastí států bývalého Sovětského svazu bývají nyní často ohrožovány ekonomickými problémy, ale tentokrát se start plánovaný na 27. března uskutečnil v termínu. Ještě 26. února však psaly ruské noviny, že by se premiéra nemusela konat.

Kosmický byznys je lákavý. Jen na vojenské kosmické programy věnuje svět každoročně 30–35 miliard dolarů. Mezinárodní spolupráce v tomto oboru se odhadují na 3–6 miliard dolarů (a záhy má tato suma vzrůst čtyřikrát až šestkrát).

Projekt kosmodromu měl přijít na dvě miliardy dolarů. 40 % akcií vlastní americký Boeing, 25 % ruská raketová kosmická organizace Eněrgija, 20 % norsko-britská firma pro stavbu lodí Kvaerner a 15 % ukrajinští výrobci raket NPO Južnoje a Južmašzavod z Ukrajiny.

Loni se výstavbě námořního kosmodromu opět postavily do cesty politické problémy – Boeing například dostal pokutu deseti milionů dolarů za „únik špičkových technologií do Ruska a Ukrajiny“. Plovoucí kosmodrom však byl úspěšně vyzkoušen v domovském přístavu Long Beach v Kalifornii, a pak i na otevřeném moři. Ukrajinskou nosnou raketu Zenit 3 SL přivezli na lodi Sea Lunch Commander do oblasti jižně od Havaje v únoru. Start byl z 14. března přesunut na 27. března, kdy byla pokusně vypuštěna maketa družice. Prozatím se plánuje 16 komerčních startů.

Gen soustředěnosti?

Hrátky s geny se stále více zaměřují na původce duševních onemocnění. Tým z Rockefellerovy univerzity v New Yorku vedený M. Karayiorgovou zjistil, že mutace jediného genu narušuje schopnost soustředit se a nevnímat jiné vnější podněty, dejme tomu hluk. Maria Karayiorgová to zjistila u myší, u genu, který se účastní metabolizmu aminokyseliny prolinu. U lidí, resp. u pacientů psychiatrických oddělení, byl tento gen nalezen na 22. chromozomu.

Tým se v budoucnu soustředí na studium genu u schizofreniků.

Gen chutných jahod

Kenn Manning z Mezinárodního výzkumného ústavu zahradnického ve Welesbourne (v britském Warwickshire) seznámil konferenci, která se v březnu sešla na jeho pracovišti, s plánem získat genovou manipulací atraktivnější zahradní jahody. Odhalil geny, které určují chuť, vůni a barvu tohoto ovoce.

Cílem projektu je získat jahody daleko sladší, voňavější a vůbec lákavější. K. Manning chce předejít útokům nepřátel genově manipulovaných plodin, a proto svou znalost genů využije zprostředkovaně. Tradičními postupy zkříží ty rostliny, v nichž odhalí slibné geny, anebo vsadí geny pro chutnější a červenější jahody do mikroorganizmů, jimiž pak budou jahody dochucovány.

K. Manning také nalezl šest skupin genů, které jsou schopny odstranit chuť nezralých plodů a způsobit, aby plody zčervenaly.

Tým rovněž identifikoval geny bohatosti vůně jahod. Vůně není nic jednoduchého – bylo v ní odhaleno na 280 odlišných aromatických složek.

Eva je opět starší

O tom, že z mitochondriální DNA bylo určeno stáří pramáti Evy (od níž pocházejí všechny dnešní ženy světa) na 100 000–200 000 let, jsme četli už mnohokrát. Vymezení doby, kdy tato africká žena žila, se však dvěma novými studiemi změnilo. První studii publikoval mezinárodní tým vedený Erikou Hagelbergovou z Cambridžské univerzity. Studovala mutace mitochondriální DNA na ostrově Nguna melanéského státu Vanuatu. Druhou práci uskutečnil John Maynard se spolupracovníky ze Sussexské univerzity, který se zabýval mtDNA celosvětové populace.

Závěr? Mutace mitochondriální DNA jsou vzácnější, z čehož vyplývá, že Eva mohla žít před 200 000-400 000 lety. Očekává se bouřlivá debata.

Byl král Hanab osmdesátníkem?

Hanab Parkal panoval svým Mayům v Americe v sedmém století. A právě k jeho osudu se vztahuje vědecké zjištění, které bourá představu, že se dávní lidé nedožívali vysokého věku. Nové poznatky přinesli britští archeologové a matematici.

Mark Pollard s kolegy z Bradfordské univerzity a Robert Aykroyd z Univerzity v Leedsu tvrdí, že dosavadní metody určování stáří kostí nebo zubů dávno zemřelých lidí jsou tak nepřesné, že mohou skutečné stáří pozměnit až o třicet let.

Donedávna vědci nenašli v Británii ani na Orknejích ostatky člověka z 11. století, který by dosáhl vyššího věku než 25 let. Teď už to ale zřejmě neplatí. V čem je podstatný rozdíl? Zřejmě se stáří kostí zemřelých mladých lidí považovalo za vyšší a věk starých kostí se naopak podceňoval. Viníkem mají být chyby v užití statistických metod.

A jak to bylo s oním mayským králem? Věk Hanaba Parkala byl r. 1950 určen na čtyřicet let. O třicet let později se podařilo rozluštit nápis v jeho hrobce, který mimo jiné hlásá, že Parkal zemřel jako osmdesátník. Historikové si s tímto rozporem nevěděli rady – nyní je zřejmě po záhadě.

Technická genialita hollywoodské hvězdy

Bylo to pro mne šokující, když jsem v anglickém populárněvědeckém časopise spatřil celostránkovou fotografii krásné mladé ženy v černé róbě, která se jmenovala Hedy Kieslerová. Že vám to nic neříká? A přece jste ji možná viděli ve filmu pro pamětníky. Jenže to na sobě – jakožto filmová diva – neměla vůbec nic (což v roce 1933 byl skandál).

Už jste asi doma! Když se Hedy Lamarrová v českém filmu Gustava Machatého Extase vrhala do vody, bylo jí dvacet. Dnes je jí osmdesát šest a jako americká herečka rakouského původu žije na Floridě.

V prestižním vědecky laděném časopisu otiskují její portrét plným právem – předloni získala mezinárodní cenu za průkopnický přínos elektronice a její syn Tony Loder pro ni převzal cenu Rakouské akademie věd, cenu Viktora Kaplana. (V. Kaplan nám zas připomíná Brno a dobu, kdy jsme se chlubívali Kaplanovými turbínami.) Krásná Hedy už jako americká herečka poslouchala avantgardní Antheiovu skladbu pro letecké vrtule, dřevěné řehtačky, cínové gongy a čtyři synchronizované mechanické klavíry. A při této hudbě ji napadlo, jak to udělat, aby rádiový signál řídící torpéda nebylo možno rušit. Zcela neherecký zájem této odpůrkyně nacizmu vznikl v době jejího prvního (čtyřletého) manželství. Její muž byl totiž rakouským prodejcem zbraní a znechucovalo ho, jak často jeho torpéda selhávají. Americký objevný patent č. 2 292 387 pro „tajný komunikační systém“ byl přijat v roce 1941. Za války se však v armádě ještě neuplatnil, dosud totiž neexistovaly tranzistory.

Ta nahatá slečna z Extase je dnes svým významem pro vědu (konkrétně pro rozvoj vojenských telekomunikací, mobilních telefonů a internetu) srovnávána se slavnou madam Curieovou. Hedy Lamarrová dodnes prý rozvoj vojenských telekomunikací se zájmem sleduje. Snad jí ty nedávné vědecké ceny nahradily to, že se jí nikdy nepodařilo získat filmového Oskara.

Také Island vypovídá o oteplení

Usazeniny ze dna oceánu mezi Islandem a Skotskem prozrazují, že za posledních 10 000 let se v těchto končinách teplota každých tisíc let výrazně změnila.

Proměny klimatu prozrazuje velikost zrn usazenin, protože menší ledové doby intenzitu zdejších mořských proudů snižovaly.

V posledních 450 letech mořské proudy opět zmohutněly, což souvisí s postupným oteplováním severní polokoule.

Je dáno co je psáno?

Není radno věřit všemu, co se dočtete v prestižním světovém časopisu, tedy přesněji tomu, co se dočtete v abstraktu článku.

Roy Pitkin, redaktor měsíčníku Journal of Obstetrics and Gynecology vydávaného v Los Angeles, si jednou všiml, že u třetiny článků, které do jeho časopisu přicházejí, jsou v přiložených abstraktech chyby. Když se s kolegy dost nadivili skutečnosti, že výtahy obsahují chyby tak zjevné, prohlédli si články šesti významných vědeckých časopisů: Annals of International Medicine, The British Medical Journal, The Journal of the American Medical Association (JAMA), The Lancet, The New England Journal of Medicine a The Canadian Medical Association Journal.

Šokován byl nejen Pitkin, ale i jeho kolegové, a tak se zrodila studie chybných abstraktů, která odhalila dvojí druh chyb: publikují se jednak údaje, které jsou v rozporu s fakty v článku, jednak údaje, které v článku vůbec nejsou.

Z 264 prozkoumaných článků jich 104 mělo chyby v abstraktech. I v „nejlepším“ časopise bylo přinejmenším 18 % chybných výtahů, v nejhorším případě 68 %. Naštěstí prý jde většinou o drobné chyby, ale problém je v tom, že většina vědců čte z nedostatku času právě jen abstrakty.

Izraelská věda se spojuje s evropskou

Věda izraelského státu se výrazněji zapojí do společného programu států Evropské unie. Ministři Unie to 22. února umožnili rozhodnutím, že se Izrael stane plnoprávným účastníkem 5. programu rozvoje vědeckotechnické spolupráce.

Izralská věda přispívá světové vědecké produkci jedním procentem, do vědy investuje 3 % svého hrubého národního produktu. V počtu vědců a inženýrů (0,7 % veškerého obyvatelstva) je Izrael na prvním místě ve světě. Vyniká zejména v elektronice, biotechnologiích, optoelektronice, lékařském výzkumu, informačních technologiích a programování. Ve vysokoškolské vědě hraje prim Weizmannův institut, který zaměstnává 2400 vědců a zajišťuje čtvrtinu izraelské vědecké produkce. Soukromý výzkum je tvořen hustou sítí malých podniků špičkových technologií, které často vznikají zásluhou vědců z univerzit a podpůrných fondů Ministerstva průmyslu a obchodu (ročně poskytují 400–500 milionů dolarů). Izralský model inovačního procesu je vysoce ceněn, včetně jeho propojení s finančním světem.

Je zajímavé, že ve světovém porovnání států podle počtu spoluautorů jednoho vědeckého článku je Izrael na prvním místě. Blíží se mu v tomto směru severské státy Evropy, Francie, Německo, Kanada a Spojené království. Americká věda má počet autorů na jeden článek přibližně 2,5krát nižší a japonská třikrát nižší.

Evropské vědecké spolupráce (s výjimkou nukleárního výzkumu) se zúčastňují izraelská vědecká pracoviště jak z veřejného, tak ze soukromého sektoru. Izraelský příspěvek do evropského programu má být v příštích čtyřech letech 130 milionů EUR.

Ruská vojenská spolupráce s Íránem

Napětí mezi USA a Ruskem občas vzroste natolik, že se americké Ministerstvo obchodu rozhodlo zveřejnit seznam deseti ruských organizací, proti kterým USA vyhlašují sankce pro podezření, že spolupracují s Íránem na rozvoji raketových a atomových zbraní. Ruský předseda vlády Viktor Černomyrdin to dementoval velmi tvrdými slovy, vojenskou spolupráci s Íránem označil za „výmysly a úplnou hloupost“. A ministr školství Vladimir Filippov vydal prohlášení, že „cílem zavedených ekonomických sankcí USA proti vědeckým centrům Ruska je nepřipustit ruské špičkové technologie na světový trh“. A které ruské instituce jsou podezřelé, že jejich odborníci pomáhají íránskému vojenskému programu? Baltská státní technika, firma Evropalas 2000, státní rozpočtová organizace Glavkosmos, Vědeckovýzkumný ústav Granit, Vědeckovýrobní asociace Poljus, Vědeckovýrobní centrum INOR, firma MOSO, Moskevský letecký institut, Mendělejevova ruská chemicko-technologická univerzita a oddělení Vědeckovýzkumného a konstrukčního ústavu energetiky.

Okrádají ruské vědce dvakrát?

Příliv peněz z USA pro ruskou vědu má prý velké úniky. Americké kontrolní orgány zveřejnily výsledky auditů dvou programů Ministerstva energetiky, které měly bránit šíření jaderných, biologických a chemických zbraní ze zemí bývalého Sovětského svazu tím, že zajistí práci na domácích vědeckých pracovištích.

Audity jsou značně kritické a ruský tisk, pro který je současný stav pomoci naprostou samozřejmostí, o nich píše pod titulkem „Ruské vědce okradli dvakrát“.

Podstatná část americké sumy (63 %, což je 39,8 milionu dolarů) prý totiž byla utracena v samotných Spojených státech pro potřeby deseti amerických národních laboratoří, které jsou řízeny Ministerstvem energetiky. A pouze 37 % amerických peněz prý dorazilo k právoplatným adresátům – výzkumným pracovištím zemí bývalého Sovětského svazu. Teď ale došlo k té druhé krádeži. Američané například zjistili, že ze sumy poukázané Výzkumnému centru virologie a biotechnologií srazily ruské vládní orgány 40 % jako daň ze mzdy. Američtí představitelé prohlásili, že to je nepřípustné: „Naše peníze nepodporují vědce, ale utrácejí se na vojenské programy ruské vlády – nebo do vládního rozpočtu plynou jinak. V žádném případě však nemáme kontrolu nad jejich využíváním.“