Aktuální číslo:

2024/6

Téma měsíce:

Éčka

Obálka čísla

Ještě k „Neveselým kapitolám“ prof. Poupy

(Vesmír 78, 10, 1999/1)
 |  5. 3. 1999
 |  Vesmír 78, 124, 1999/3

Je potěšitelné, že paměti Otakara Poupy vyvolávají v dnešním čtenáři, který nemá na rok 1848 vlastní vzpomínky, alespoň „určité rozpaky“ (a že o tom dokonce napíše). A stejně potěšitelné je, že Vesmír obojí otiskuje. K dokreslení historického pozadí mám několik poznámek, jež doplňují svědectví V. Wagnera: 1. Milana Haška jsem osobně znal z Ústavu pro obecnou biologii, kam jsem nastoupil na konci r. 1946. Hašek byl velmi nadaný pracovník, s neobyčejnou inteligencí a smyslem pro humor (tehdy), jak o tom svědčil jeho skeptický postoj a úsměv, s nímž přijímal názory Lepešinské a Lysenka. Zejména poté, když se vrátil z první cesty ze Švédska, ze které však nikterak vědecky netěžil. Po únoru byl opatrnější – snažil se prokázat vliv zevních faktorů na dědičnost pakobylek (což mi sdělil rovněž s úsměvem). 2. V roce 1948 jsem byl (v rámci akce proti prof. Bělehrádkovi) spolu s několika kolegy vyloučen z Ústavu a přechodně i ze studia na základě fingovaného udání mladšího kolegy (J. S.), který později nastoupil akademickou dráhu. Roku 1990 se J. S. dostavil před rehabilitační komisi zrovna v den, kdy byl předvolán též jeden z nás, které roku 1948 udal. To na potvrzení toho, o čem píše V. Wagner, a v pamětech ovšem O. Poupa. 3. Nadání a schopnosti M. Haška uznával i J. Bělehrádek, který jej přijímal do ústavu, i někdejší jeho přímý šéf Bohumil Sekla. Od něho též vím, že o Haškových rozhodujících výsledcích se s uznáním vyslovil i sám P. B. Medawar. Hašek však udělal tu chybu, že se pokoušel o interpretaci svých pokusů v souhlase s tehdejším sovětským pojetím biologie. 4. O vědecké úrovni některých akademiků (a jejich ústavů či některých spolupracovníků) nebylo v podstatě pochyb. Jejich práce měla kontinuitu s první republikou a někteří ještě dnes žijí (a pracují). Zasloužili se o vědecký pokrok, a nezdiskreditovali se ani projevy s „neuvěřitelnými partiemi“, ani kolaborací, jejíž závažnost by bylo možno měřit a eventuálně omlouvat srovnáváním s tím, jak se chovali „třeba umělci a vlastně celá společnost“. 5. Doc. Hořejší sám považuje za příznačné, že skoro všichni byli po roce 1968 svých pozic zbaveni. Nebo odešli – jako O. Poupa a mnozí jiní – protože se nemohli smířit se stávající situací a měli potřebu dále tvořivě (svobodně) pracovat a myslit, psát etc. Současný stav, který V. Hořejší sám označuje za smutný („protože se naše věda z onoho šoku dosud nevzpamatovala“), ba ani ostatní společnost – dovoluji si dodat – lze odvodit z toho, co zjevně začalo únorem 1948 – v době, na kterou se nepamatuje. V politickém dění ovšem už předtím – prokazatelně v době války. Je na místě si to uvědomit, rozmyslit a vyvodit z toho důsledky. V. Hořejší si je zjevně vědom, že „období komunistického režimu bylo zlé“. Tak zlé, že O. Poupa je rozhodně nemůže „ještě uměle přičernit“. Paměti profesora Poupy, který se zasloužil o dobré jméno české vědy i v zahraničí, mohou jedině pomoci pochopení nejen oné minulosti (mnohdy až neuvěřitelné), ale i současné (smutné) situace.

Tím, že se minulost zamlčuje, že „se udělá čára“, že se „jako“ zapomene, že nikdo vlastně za nic nemůže, protože to jinak nešlo apod., se nic nevyřeší, jak se denně přesvědčujeme. Po celé Evropě si zejména střední a mladá generace klade otázku, jak to opravdu bylo a proč tomu tak bylo. Ve Švýcarsku, Německu, ve Skandinávii, Holandsku, Francii i Španělsku, prostě všude. Domnívá se snad inteligence a akademická obec v České republice, že se lze minulosti bez následků vyhnout? Něco zamlčet? Historie nás učí, že nikoli.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost

O autorovi

Pavel Jerie

MUDr. Pavel Jerie (*1927) vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze. Do r. 1969 byl krajským kardiologem v Ústí nad Labem, potom pracoval v klinickém výzkumu kardiovaskulárních chorob ve Švýcarsku (v Sandoz Pharma v Basileji a v Rehabilitačním centru v Rheinfeldenu). Je autorem Kardiologie praktického lékaře (1964). Po roce 1989 publikuje i v českých lékařských časopisech, soustředí se na kardiovaskulární farmakoterapii, srdeční selhání, hypertenzi a problematiku zkoušení léků.

Doporučujeme

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Je to krutá a zatím nevyléčitelná nemoc. Amyotrofická laterální skleróza. Americká léková agentura FDA však nedávno schválila pro medicínskou...
(Ne)umělá sladidla

(Ne)umělá sladidla uzamčeno

Adam Obr  |  3. 6. 2024
Když loni v létě zařadilo WHO aspartam na seznam látek, které mají potenciál způsobovat rakovinu, dosáhla diskuse o škodlivosti nekalorických...
Příběhy řasových éček

Příběhy řasových éček

Richard Lhotský  |  3. 6. 2024
Přídatné látky v potravinách, familiárně přezdívané pro svůj kód éčka, vzbuzují u řady lidí obavy a strach. Přesto se mezi nimi najdou i látky...