O čem se psalo ve světě

Nobelovy ceny 1999

Nobelovská ruleta opět skončila. Neozývají se příliš hlasité protesty, připomínky vědecké veřejnosti k osobnostem laureátů jsou mírné a týkají se spíš toho, kdo se na objevech podílel a mohl být „spolulaureátem“. Už dlouho nezískali tři přírodovědné ceny dohromady jen čtyři badatelé.

Statistika Nobelových cen dokazuje, že talenty pro špičkovou vědu se rodí po celém světě: dva laureáti se narodili v Holandsku (v Den Helderu a Bilthovenu), jeden v Egyptě a jeden v bývalém německém Slezsku (ve Waltersdorfu).

O výchovu laureátů se zasloužily evropské vysoké školy (univerzity v Utrechtu, Alexandrii a Tübingenu) i americké (Pennsylvánská univerzita a Wisconsinská univerzita).

Svůj tvůrčí život odměnění vědci prožili na Utrechtské univerzitě, Michiganské univerzitě, Kalifornské univerzitě v Berkeley, Kalifornské technice v Pasadeně, na Rockefellerově univerzitě v New Yorku a v Lékařském ústavu Howarda Hughese.

Nejstarší je Holanďan Martinus J. G. Veltman (*1931), následuje Němec Günter Blobel (*1936) a stejně staří (*1946) jsou Holanďan Gerardus ‘t Hooft a Američan egyptského původu Ahmed Zewail.

Desátá planeta?

Máme osm, nebo devět „sourozenců“ – planet v naší sluneční soustavě? Byla konečně objevena desátá planeta? Teď to zase tvrdí dva astronomové – Američan John Matese z Louisianské univerzity v Lafayette a Angličan John Murray z Univerzity v Milton Keynes, a to nezávisle na sobě. Desátá planeta se má pohybovat až zcela na pokraji sluneční soustavy. Světlo, které překoná vzdálenost mezi Sluncem a Zemí za osm minut, putuje k té desáté planetě prý čtyři až šest měsíců. Planeta by měla být jedenapůlkrát až šestkrát větší než Jupiter. Zatímco Země oběhne kolem Slunce za rok, desáté planetě by to mělo trvat čtyři a půl až šest milionů let. A nemá to být dcera našeho Slunce, ale spíš jeho zajatkyně, kterou si naše hvězda chytila z vesmíru.

Na existenci desáté planety usuzují oba astronomové z pohybu komet, které zalétají až do těchto vzdálených končin sluneční soustavy. A co hovoří proti její existenci? Ostatní astronomové v poruchách drah komet vliv desáté planety nezjistili. Ani známý americký astronom Brian Marsden, který desátou planetu hledal již před třiceti lety, nic takového nenašel.

Další vědci argumentují: Když je planeta tak velká, měla by být dostatečně jasná, abychom ji viděli. Dosud ji ale nikdo nezahlédl. A tak se teď dalekohledy patrně namíří do souhvězdí Delfína, kde by se domnělá desátá planeta měla právě pohybovat.

Změny měsíčního povrchu?

Zprávy o tom, že byly zpozorovány změny na povrchu Měsíce, jsou velmi starého data. Řada astronomů pro taková tvrzení sklízela často posměch. Objektivní „zrak“ americké měsíční sondy Clementine ale prokázal, že Měsíc se r. 1994 v jednom z kráterů skutečně změnil, ztmavl a zrudl.

V roce 1994 ohlásilo 23. dubna asi sto amatérských astronomů nezávisle na sobě, že poblíž kráteru Aristarchus pozorovali ztemnění povrchu, které trvalo čtyřicet minut. V té době právě sonda Clementine mapovala měsíční povrch.

Z podnětu amatérských pozorovatelů se tým B. Buratiho z pasadenské Laboratoře tryskového pohonu snažil zjistit, zda jev zaznamenala i sonda. A skutečně se zjistilo, že kráter Aristarchus vypadal před pozorováním jinak než po něm. Po události byl červený, konstatovalo se na říjnové schůzce Americké astronomické společnosti.

W. Cameron z Lowellovy observatoře v Arizoně soudí, že barevná proměna mohla být způsobena nevelkou erupcí plynu, který se skrývá v malých kapsách pod povrchem Měsíce. Unikající plyn pak rozhodí do svého okolí měsíční prach.

Tankování pohonných hmot ve vesmíru

Americké Ministerstvo obrany začíná vyvíjet kosmického robota ASTRO (Autonomous Space Transporter and Robotic Orbiter), který by výzvědným družicím doplňoval palivo a opravoval je. Znamenalo by to nesmírnou finanční úsporu. Na oběžných dráhách by kroužily kosmické „benzinové pumpy“, které by mohly doletět k jednotlivým družicím a zásobit je novou dávkou pohonných hmot.

Hlavním cílem je chránit družice před cizím útokem, a to tak, že se ztíží odhalení místa, kde právě jsou. Kdyby výzvědné družice mohly často měnit svou oběžnou dráhu, k čemuž je ovšem zapotřebí mnoho pohonných hmot, pak by nepřítel obtížněji určoval jejich budoucí polohu. Jestliže se podaří lépe ochránit družice, které stojí až miliardu dolarů, a prodloužit jejich pracovní život, ušetří se spousta peněz. Vojenská kosmická agentura počítá i s tím, že by vyvíjený robot uměl na družici opravit nebo vyměnit vadné součástky.

Doplňování pohonných hmot a opravárenská činnost robotů ve vesmíru by byla pochopitelně výhodná i pro civilní umělé družice Země. Zlevnilo by to například televizní a rozhlasový provoz, získávání meteorologických informací i činnost v dalších oblastech využívajících kosmickou techniku.

Provoz na kosmodromu Bajkonur opět pozastaven

Ruská nosná raketa Proton K, která měla vynést na oběžnou dráhu spojovou družici Express A, opět vybuchla. Stalo se to 27. října, v 222. sekundě letu. Úlomky druhého stupně s jedovatým palivem znova pokropily kazachstánské území v karakandinské oblasti. Naštěstí se ukázalo, že následky nejsou příliš vážné – radiační ani chemické znečištění nedosáhlo nebezpečné úrovně a v obydlené oblasti byl zasažen jediný dvorek (ve vesnici Atasu). Škody na zdraví ani na majetku kazašského obyvatelstva v okolí kosmodromu nebyly zjištěny, takže zřejmě ani náhrada, která je po Rusku požadována, nebude vysoká. Při první havárii byla výše náhrady sjednána na 271 000 dolarů.

Rusko však ztrácí daleko víc než raketu. Havárie Protonu K byla téměř stejná jako před třemi a půl měsícem. I minule vypověděl službu motor druhého stupně, a dokonce ve stejném okamžiku od startu. Při první havárii se odhalila chyba vzniklá při montáži rakety. Nyní bude tedy nutno zaměřit se zevrubněji na práci výrobce – voroněžského mechanického závodu. Nosná raketa Proton, dosud považovaná za zcela spolehlivou, ztrácí svou dobrou pověst.

Letos po první havárii kazachstánská vláda starty Protonů pozastavila, nyní je musela pozastavit znova. Sovětskou kosmonautiku to poškozuje, protože Protony pro ni dosud byly jediným spolehlivějším zdrojem peněz při vypouštění umělých družic Země. Odloženo je vypuštění pěti amerických družic i ruského modulu Zvezda pro Mezinárodní kosmickou stanici.

Pavoučí kompas

Orientační pomůckou pro pavouky vracející se z toulek za potravou domů má být polarizované světlo. Tvrdí to Marie Dackeová z Lundské univerzity ve Švédsku. U pavouka Drassodes cupreus zjistila, že dvě z osmi jeho očí mají „filtr“ umožňující rozpoznat polarizaci světla. Objevila to v laboratoři, když se pavoučci vraceli z lovu kolem skleněné Petriho misky. Při nepřítomnosti polarizovaného světla svůj domov hledali výrazně obtížněji. M. Dackeová věří, že stejnou schopnost mají i další druhy pavouků.

Náš praprapředek nártoun

Co má nártoun společného s lidmi? Spojuje nás s ním spodní čelist a pár zubů z Barmy – kosti tvora, který žil v jihovýchodní Asii před 49 miliony let. Šlo o živočicha blízkého současnému nártounovi. Tato poloopice z Malajského souostroví je typická kulatou hlavou s obrovskýma sovíma očima. Nártoun byl nazván podle dlouhých nártů zadních nohou.

A takto by měl tedy vypadat náš dávný prapředek. Zuby i část dolní čelisti vypovídají, že toto zvíře, které žilo v Asii před padesáti miliony let, bylo společným předkem opic, lidoopů i lidí. Mezinárodní tým vědců, který vede Francouz Jean-Jacques Jaeger z Univerzity v Montpellier, soudí, že kolébku lidstva nemůžeme hledat v Africe před 35 miliony let, ale v jihovýchodní Asii před 50 miliony let...

Máme v žilách geny neandertálců?

Neandertálci, na které se věda dívala dost dlouho s despektem a považovala je za zcela slepou kolej vývoje tvorstva, začínají být do určité míry rehabilitováni. Ukazuje se, že žili ve střední Evropě až o pět tisíc let déle, než se soudilo. Proto je teoreticky možné, že se u nás setkali s moderními lidmi, a dokonce s nimi „uzavírali manželství“.

Výzkumný tým Erika Trinkause z Washingtonovy univerzity v St. Louis a Paula Pettita z Oxfordské univerzity prostudoval neandertálské kosti z jeskyně Vindija v Chorvatsku. [Pozn. red.: O Trinkausově výzkumu píše též J. Svoboda v knize „Čas lovců“, viz recenzi ve Vesmíru 78, 629, 1999/11.] Pomocí výrazně zdokonaleného datování radioaktivním uhlíkem studovali vzorky kolagenu z těchto kostí. Nový postup umožňuje pracovat s opravdu nepatrnými vzorky, takže se vzácný materiál tolik neničí.

Ukazuje se, že dva z neandertálců žili před 28 000 a 29 000 lety, což z nich činí nejmladší neandertálce, které známe. Dosud se obecně soudilo, že vymřeli před 34 000 lety [pozn. red.: podle jiných teorií však až před 12 000 lety], takže se už nemohli setkat, a tedy ani křížit s Homo sapiens. Moderní lidé měli dosáhnout východní Evropy před 45 000 lety, a pak se postupně vydávat na západ. Itálii a severní Španělsko měli obsadit před 40 000 lety a o 5 tisíciletí později proniknout až do Francie a severní Evropy. Ve střední Evropě se tedy neandertálci mohli setkat s moderním člověkem před 30 000 lety. Je možné, že ve svých genech neseme i dědictví neandertálců? Podle Chrise Stringera z Přírodovědeckého muzea v Londýně mohla neandertálská populace přežívat v Evropě v uzavřených enklávách daleko déle, než jsme si dosud představovali. A dost nevkusná nadávka „ty neandertálče“ by nakonec mohla být urážkou našich skutečných předků.

[Pozn. red.: O časovém souběhu výskytu neandertálce a moderního člověka viz podrobněji V. Sládek, J. Svoboda, P. Škrdla (Vesmír 76, 563, 1997/10); V. Sládek ve svém samostatném článku (Vesmír 76, 568, 1997/10) upozorňuje, že morfoskopické a morfometrické analýzy příbuznost mezi neandertálcem a moderním člověkem zpochybňují; srovnávání 986 sekvencí mtDNA extrahované z neandertálců s podobnými sekvencemi mtDNA žijícího člověka ukázalo, že mezi neandertálskými a lidskými sekvencemi – míněn soudobý člověk – je trojnásobný rozdíl než mezi dvěma lidskými sekvencemi. Podle těchto analýz tedy není příliš pravděpodobné, že by neandertálec nějak přispěl do skladby mtDNA dnešního člověka.]

Vítr energetice Německa

Němci chtějí získávat v severní části své země 2000 megawattů elektrické energie z mořského větru. Hannoverská firma Winkra-Energie se chystá vybudovat dva rozsáhlé komplexy větrných elektráren. Každá by byla tvořena dvěma sty vysokých stožárů o třech vrtulích.

První se má začít stavět při západním pobřeží Německa na Helgolandu, ostrově vzdáleném 45 km od ústí Labe. Druhý má být na východě, přímo v moři, 35 km od Rujany. Technicky by to nebylo obtížné, staveniště je v moři hlubokém pouze dvacet metrů.

Dva tisíce megawattů by byly cenným příspěvkem do elektrické sítě v Německu. Elektrárna u Rujany by pomohla nahradit elektřinu z jaderné elektrárny bývalého východního Německa v Greinswaldu, která byla uzavřena z bezpečnostních důvodů.

Přelidnění přece jen nehrozí

Četli jsme v novinách, že se narodil šestimiliardtý člověk. Potvrzuje to obecné přesvědčení, že se Země přelidní?

Podle nových analýz Organizace spojených národů jsou obavy zbytečné. V padesátých letech měly ženy na celém světě v průměru pět dětí, nyní už je to jen 2,7 dítěte. V uplynulém desetiletí roční přírůstek obyvatel ve vyspělých státech poklesl z 90 milionů na 78 milionů. Dramaticky klesá přírůstek lidí i v rozvojovém světě. Například v Bangladéši poklesl za deset let průměrný počet dětí na jednu ženu z 6,2 dítěte na 3,4. Stejně je tomu i v řadě afrických zemí.

Uplatňuje se tu bohužel i šíření aidsu, např. v Zimbabwe poklesl průměrný věk z 61 let na 39 let. Celkový trend to ale příliš neovlivnilo. V 61 státech už má jedna žena v průměru jenom 2,1 dítěte, a to nejen v Evropě, ale i v karibské oblasti a ve východní Asii. Američanky mají nyní už jen dva potomky, Britky 1,7 a v katolických zemích, jako jsou Itálie a Španělsko, se rodí už jen průměrně 1,2 dítěte na ženu.

Dnes je nás šest miliard, v r. 2050 nás má být necelých devět miliard a koncem příštího století by se počet obyvatel Země měl ustálit na deseti až jedenácti miliardách. Dál už by se neměl zvyšovat. V řadě států se počet obyvatel dokonce sníží, například v Rusku nebo v Japonsku až o patnáct procent.

Na konci příštího století bude průměrný věk Evropana nad šedesát let! Dovedete si představit ty starosti národohospodářů a politiků?

Petrohrad – Praha roku 1922

Skupina ruských profesorů, literárních vědců a techniků vypovězených z Ruska dorazila 21. listopadu 1922 do Berlína. Z Petrohradu odpluli na parníku Preussen do Štětína, odkud odjeli vlakem do Německa. Šlo o světově známé učence, např. filozofa Nikolaje Losského, historika Lva Karsavina, chemického technologa Jefima Zubašova, psychologa Ivana Lapšina, matematika Dmitrije Salivanova, agrochemika Borise Odincova či právníka Alexandra Bogolepova.

Byli to první násilně vypovězení „odpůrci“ nového režimu, za nimiž následovali další. K významným osobnostem přibyli například zoolog M. M. Novikov, astrofyzik V. V. Stratonov, historik A. A. Kizivetter, matematik J. L. Bunickij, psycholog G. J. Trošin, filozof B. P. Vyšeslancev a další.

Okolnosti tohoto ještě humánního vyhnání inteligence, která se ocitla v nemilosti, ožívají ve výpovědích samotných vyhnanců, jak je na parníku Preussen zaznamenala manželka vypovězeného režiséra a divadelního teoretika Nikolaje Jevreinova.

N. O. Losskij tehdy řekl, že je donucen k emigraci z téhož důvodu, z jakého byl o rok dříve propuštěn z univerzity – pro nábožensko-filozofické názory. B. Odincov odpověděl: „Za co nás vypověděli? Co je to – hloupost, nebo strach? Myslím, že to druhé. Představitelé Ruska, nehledě na svou drzost, jsou tak zbabělí, že se bojí každého nezávisle a čestně vysloveného názoru a z hlouposti nás posílají tam, kde máme plnou možnost říci pravdu, kterou chtějí ukrýt před sebou i před světem.“ (Stalin už tak „hloupý“ nebyl...)

Pro nás je skupina, která r. 1922 opustila Rusko na lodi Preussen, zajímavá i dalšími životními osudy, často spjatými s Československem.

N. O. Losskij (1870–1965) se usadil zprvu v Praze, přednášel na Ruské národní univerzitě, pak působil ve Varšavě, v Paříži, v Londýně, v Bělehradě a od r. 1942 v Bratislavě. Po skončení světové války odjel do Spojených států a stal se americkým občanem.

J. L. Zubašov (1860–1928) působil na Ruské národní univerzitě v Berlíně, odtud se přestěhoval do Prahy, kde se stal r. 1925 profesorem Ruské národní univerzity a r. 1927 také profesorem na katedře technologie organických látek Ruského odborného učiliště. Na pražském Českém vysokém učení technickém přednášel chemii a technologii výroby papíru, celulózy a dřevní hmoty. Od r. 1926 předsedal Vedení ruského akademického svazu. Zemřel v Praze 20. prosince 1928.

Ivan Lapšin (1870–1952) se usadil v Praze. Stal se jedním z organizátorů Ruského pedagogického ústavu J. A. Komenského. Do r. 1926 přednášel psychologii a historii pedagogiky. Krom toho na Ruské národní univerzitě přednášel dějiny filozofie 19. století a předsedal Filozofické společnosti, která při této univerzitě působila. Roku 1923 vydal v Praze rusky knihu „Estetika Dostojevského“, v následujícím roce „Filozofie vynálezu a vynález filozofie“ a r. 1945 „N. A. Rimskij-Korsakov a jeho význam v dějinách ruské hudby“. Zemřel v Praze 17. listopadu 1952. (Těžko uvěřit, že u nás přežil po druhé světové válce a nebyl odvlečen do Sovětského svazu.)

Také D. F. Salivanov (1855–1932) byl pozván do Prahy, kde v letech 1923–1929 na Ruské národní univerzitě přednášel matematiku. Pak onemocněl a 5. dubna 1932 v Praze zemřel.

B. N. Odincov (1882–1967) žil v Praze od r. 1923. Byl zde zvolen členem školního kolegia Ruské akademické skupiny. V letech 1925–1928 působil jako předseda oddělení školního kolegia a vedoucí agrochemické sekce tohoto oddělení. Zároveň vyučoval ruské studenty agronomickou chemii na Vysoké škole zemědělské v Brně. V letech 1928–1935 byl profesorem Ruského ústavu zemědělské kooperace v Praze a učil také na Karlově univerzitě. Jeho ruské odborné knihy vycházely v letech 1925–1942. Po druhé světové válce pobýval v Německu, a posléze odjel do Ameriky.

Clarkova vize 21. století

Světem prolétla prognóza spisovatele Arthura Clarka, přesněji řečeno jeho představa vědecko-technické aktivity lidstva v nastupujícím století. Je to opět značně originální, jak jsme si u tohoto autora zvykli, a některé z nás to může i dost provokovat.

2001 – Na Jupiterově měsíci Europě zjistí kosmická sonda Galileo stopy života.

2002 – Bude zvládnuta chladná termojaderná fúze, což umožní zbavit se spalování uhlí, ropy a zemního plynu.

2004 – Dojde ke klonování člověka.

2010 – Budou vytvořeny přenosné kvantové generátory čerpající energii přímo z vesmíru. Velké elektrárny už nebudou potřeba.

2014 – Na oběžných dráhách kolem Země budou postaveny hotely pro rekreanty.

2015 – Uskuteční se tužba alchymistů, zlato se bude velice levně získávat z jiných kovů.

2020 – Možná bude vytvořena umělá inteligence na úrovni inteligence lidské.

2021 – Lidé přistanou na Marsu.

2024 – Bude vytvořena technika, která zachytí signály vyspělých civilizací v centru naší Galaxie.

2025 – Rozluštěny budou mechanizmy vidění, čichu a hmatu, což umožní nahrazovat příslušné lidské orgány umělými, mnohem dokonalejšími než naše současné.

2045 – Vytvořen bude dům v podobě kokonu, který jeho obyvatelé nebudou muset opouštět celá léta. Vše potřebné k životu budou získávat zásluhou obnovitelných zdrojů a zpracování odpadů.

2050 – Miliony lidí přesycených současností se rozhodnou žít až v budoucnosti. Kryogenní „mrazničky“ jim umožní probudit se ze spánku až ve „světlých zítřcích“.

2090 – Přiblíží se doba ledová. Lidé se proto rozpomenou na ropu, uhlí a zemní plyn. Rychle je začnou spalovat, aby s využitím skleníkového efektu zastavili pokles teploty Země.

2095 – Zkonstruují se letadla schopná letět rychlostí blízkou rychlosti světla, což umožní pronikat do hvězdných světů.

2100 – Začnou nové dějiny lidstva.