Mnoho povyku pro Poppera (a Zrzavého)

Je mi poněkud stydno vracet se k nešikovně otevřenému tématu, které navíc určitě nepatří k těm nejzajímavějším ve Vesmíru, ale mám za to, že lze ještě uvést několik podstatných aspektů věci, které snad pomohou debatu uzavřít a věnovat se něčemu lepšímu. Nejprve ale musíme oddělit dvě otázky, které se diskutujícím podařilo konfuzně smíchat: otázku plurality šachovnic (metodologií) a otázku „antietických“ provokací J. Zrzavého.

• Pluralita šachovnic. Že dokazování či vyvracení vědecké metodologie je nesmyslem, který se může zrodit (paradoxně) jen ve filozoficky školeném mozku, již bylo konstatováno. ¹⁾ K tomuto nesmyslu však podle mého názoru vede především scestné pochopení toho, jaký je vztah mezi popperovským kritickým racionalizmem (říkejte tomu třeba falzifikacionizmus nebo ještě ošklivěji, na tom nezáleží) a praktikovanou vědou. Především ale jde o čistě „vnitrofilozofický“ problém. Pouze akademický filozof totiž může (v typické filozofické sebestřednosti) spatřovat v kritickém racionalizmu ideologii, která může nějak usměrňovat to, jak se dělá věda. Kdybyste se však nějakého vědce zeptali, jestli bádá podle Poppera, vysmál by se vám. Ona totiž věda nefunguje podle Poppera, ale podle svých vnitřních zákonitostí a fungovala tak už 400 let před Popperem (za jedny z největších falzifikacionistů můžete považovat třeba Tychona Brahe a Keplera). Popperova role je pouze v tom, že tyto zákonitosti konstatoval nahlas (což jistě není k zahození).

  Věda totiž ze své podstaty nemůže postupovat dopředu jinak než falzifikacemi. To prosím není žádná ideologie, ale jen ekvivalentní vyjádření evidentního faktu, že věda postupuje ireverzibilně odněkud někam, že je jinde než řekněme před sto lety. Na rozdíl od akademické filozofie, která bude donekonečna omílat staré nevyvratitelné pravdy (nic proti nim) – proto to někteří filozofové tak těžko chápou. Věda vlastně není nic jiného než neustálé porovnávání toho, co si o světě myslíme (teorie, hypotézy), s tím, jaký se svět jeví být (experimenty, pozorování), jestli to souhlasí. Kroky tohoto procesu mohou být pouze vyvratitelné teorie – ty nevyvratitelné není proč (obvykle ani s čím) porovnávat, a proto s nimi věda nemá co dělat. Nevyvratitelná hypotéza je sterilní, nezakládá možnost dalšího kroku. A jak jsme si jistě všimli, z celého Poppera a jeho mnoha knih se neustále připomíná právě jen tato jediná (v podstatě evidentní) věc, která se vejde do pěti slov: „vědecká teorie musí být vyvratitelná“, protože (dodejme) jinak není k ničemu. To ovšem není tak velkým objevem, jak se to někdy podává, a už vůbec ne ideologickým příkazem, jak se má věda dělat – ona se tak totiž eo ipso odjakživa dělá. ²⁾

  Označovat toto za ideologii je ovšem buď výsměchem, nebo projevem mimořádné ignorance. Popper totiž formuloval požadavek falzifikovatelnosti právě jako pojistku proti zneužití vědy ideologiemi rozličného typu – proto ho nemají rádi a cítí se jím ohroženi ideologové církevní i marxističtí, pro příklady nemusíme chodit daleko, že? Mimochodem, stojí za povšimnutí, jak prostinký a (až na znaménko) stejný cíl tito ideologové, s nimiž se v naší zeměpisné šířce a délce setkáváme, vždy měli a mají: osedlat vědu tak, aby nevyvratitelně dokázala, že

  1. Bůh je,
  2. bůh není, nehodící se škrtněte, takže kdo tvrdí opak (a v důsledku toho se nepodřizuje příslušné autoritě Strany, Magisteria či Bible nebo nám aspoň nabourává naši útulnou jistotu víry), je buďto hlupák, nebo nevzdělanec, nebo kacíř, nebo grázl a podle toho se s ním má zacházet.

  Teď to převeďme do terminologie šachovnic (to vlastně už dobře udělal sám J. Zrzavý, takže jen pro ilustraci): má-li se na nějaké šachovnici hrát věda (aby se o tom pak dalo napsat do Vesmíru), musí to dotyčná šachovnice umožňovat. Především na ní musí platit jistá pravidla. Ono ne na každé libovolně namalované šachovnici se dá definovat, kam může figura táhnout, kdy je vyhozená a kdy nastane mat. Takže ten výběr šachovnice není jen věcí vkusu, ale hlavně věcí hry, která se má hrát. Většina filozofických šachovnic tyto věci skutečně definované nemá, takže se hra může rozvíjet, zaplétat a košatit, ale nemůže postupovat dopředu, zato v ní utěšeně přibývá nových figur a políček. I takové hry se hrají, jistě je to zábavné, ale píše se o tom v jiných časopisech.

• „Antietické“ provokace. Za druhou potíž si může Zrzavý do značné míry sám svým vyjadřováním. Jeho články vyžadují totiž značnou dávku toho, čemu se v biblistice říká exegeze – totiž bedlivé analýzy významů slov v jejich kontextech. Humanitně a křesťansky zaměření intelektuálové by měli vědět, o čem je řeč, kupodivu ale právě oni mají zpravidla sklon číst Zrzavého články fundamentalisticky (= idiotsky doslovně). Tedy, on je k tomu sám cílevědomě provokuje, což oni berou i s udicí. Onu exegezi dělá soudný čtenář jaksi automaticky a bere nadsázky cum grano salis (aby tomu rozuměli i páni novotomisté). Ono stačí si přečíst odstavec pozorně (jako v klasickém vtipu: „... já vám to řeknu pomalu a dvakrát“), aby z kontextu vyplynulo, že výroky „všechno zlo na světě způsobuje kultura...“ a „kultura nestojí proti přírodě“ ³⁾ se nejen nepopírají, ale že jsou takto vedle sebe postaveny záměrně a zcela konzistentně s tvrzením článku. (Toto přehlédnutí je omluvitelné u S. Komárka, který psal, byv právě Zrzavým napaden způsobem drsnějším, než by se bývalo slušelo, ale neomluvitelné u jeho plagiátorů.)

K „etickým provokacím“ mám však jinou otázku, která musí napadnout každého, kdo si pozorně přečetl Sobecký gen, zejména jeho druhé vydání. Dawkins se totiž úzkostlivě hlídá, aby etické pojmy používal výlučně ilustrativně; tam, kde hrozí jejich doslovné chápání, rychle přechází k věcnější terminologii a do omrzení opakuje, že etický (hodnotící) obsah pojmů sobectví a altruizmus nepatří mezi figury, kterými by se na této šachovnici dalo poctivě hrát. J. Zrzavý tuto opatrnost postrádá a spíš zkouší, kam až může zajít, aby si rýpl do humanitních žvanilů. (V tom rýpání je kus populizmu, protože ono ledaskomu konvenuje, přiznám se, že mně také; za to si ale můžou humanitní intelektuálové sami, stačí na filozofické přednášce vyslechnout některý z oblíbených exkurzů do fyziky nebo evoluční teorie.) A tak při tom, když vysvětluje altruistické chování a tím ho v jistém smyslu zbavuje atributu ctnosti, snaží se mu mezi řádky přilepit atribut nectnosti, což je ovšem přesně to, proti čemu píše, byť s opačným znaménkem.

Sociobiologie nás naučila ⁴⁾ dívat se na sobecké či altruistické chování nezávisle na jejich etickém hodnocení (sine ira et studio, jak se na vědu sluší). Nicméně to, že altruizmus přestal být v tomto kontextu ctností, ještě neznamená, že se ve stejném kontextu stává nectností a tím méně, že by nemohl zůstat ctností v kontextu jiném. To, že se někdo či něco chová altruisticky, není eticky diskvalifikováno tím, že tak činí v souladu s příbuzenským výběrem nebo pod tlakem křesťanských memů. Altruizmus je totiž definován – řekněme – fenomenologicky: tím, co někdo dělá, ne tím, proč to dělá. Je úplně jedno, jestli to dělá proto, že

1. je tak geneticky/memeticky naprogramován (a šíří tím příslušné geny/memy), nebo
2. miluje Boha a bližního, nebo
3. je geneticky/memeticky naprogramován, aby miloval Boha a bližního. ⁵⁾

Že to souvisí s hodnotou příslušného jednání, z ničeho nevyplývá. Za tento zkrat (že by to souviset mělo) mohou hlavně ne-vědci (zejména filozofové a teologové), ale vědci (sociobiologové) by v apologetice neměli na tuto hru (terminologii) přistupovat a ono falešné pohoršení nad sociobiologií tím ještě přikrmovat. Spíš by bylo korektní na každém kroku před tímto zkratem varovat.

Takže vzniká podezření: Nevrací se zde Zrzavému zadními vrátky cosi, co Dawkins právem vykázal z hlavních dveří? Možná. Ale spíš bych hádal, že častěji to bývá tou mezi řádky položenou návnadou (aby se někdo rozčílil a následně ztrapnil). Proto je při četbě zapotřebí značné exegetické velkorysosti. Ale to už o vás, pane Zrzavý, víme, s tím počítáme, tak směle pište.