„Insitní autor“ není lichotka

S nově vznikajícími slovy můžeme a nemusíme souhlasit, rozumět bychom jim ale měli – jistota je jistota. Latinské in situ (na původním místě, v původní poloze) náš čtenář zná z archeologických či antropologických článků. Biologové studují jevy nejen in situ (v organizmu), ale i in vitro (laboratorně, ve zkumavce). A v poslední době se lze in situ zabývat třeba i čištěním zeminy, zkrátka vším, co lze vykonat na místě.

Módnost in situ zákonitě podnítila vznik adjektiva insitní – potud běžný vývoj. Jenže při bouřlivém vývoji se významy občas posouvají. Jestliže v novinách najdeme zmínku o insitním politikovi (doklady o V. Mečiarovi, M. Kňažkovi a J. Ľuptákovi), nemyslí se tím, že dotyčný je člověkem na svém místě, nýbrž člověkem tak jak je, bez úprav, bez stylizace. Např. insitním uměním je míněna tvorba neškolených amatérů, tedy to, čemu se dřív říkalo naivní umění. Doloženo je i slovní spojení insitní interpunkce (zřejmě čárky sázené do textu od oka), zaznamenán byl dokonce insitní jazykozpyt (asi poněkud mašíblovský, viz Vesmír 78, 525, 1999/9). Proto budeme-li snad někdy považováni za autory insitního textu, pro jistotu nad získanou kvalifikací moc nejásejme. (Naše řeč 82, 160, 1999/3)