Nový duch z Madagaskaru

Phyllodactylus brevipes má celkem pohnutý osud. Roku 1900 byly nalezeny dva exempláře na jihozápadě Madagaskaru, podle kterých byl druh popsán. Krátce na to se však ztratily při požáru sbírkového materiálu. Od té doby se s tímto gekonem v přírodě nikdo nesetkal. O to čileji s ním nakládali taxonomové, kteří ho (aniž ho kdy spatřili) několikrát přeřadili k jiným druhům. V přírodě byl znovu nalezen nedaleko od typové lokality teprve počátkem 90. let. Překvapením však ještě nebyl konec. Roku 1996 našli herpetologové podobného gekona i na druhém konci ostrova, ve zcela odlišném biotopu. Oba druhy podrobili detailní revizi a dali jim nové rodové jméno Matoatoa, což v malgaštině znamená duch.

Ani to by ještě nemuselo být hodno pozoru. Nové druhy drobných obratlovců jsou z různých končin tropů popisovány po desítkách a Madagaskar není výjimkou. Příběh rodu Matoatoa však upozorňuje na dva obecnější problémy. Jednak existuje množství dalších plazů, kteří sdílejí podobný osud. Byly objeveni a popsáni kdysi na přelomu století. Jsou známi jen z několika málo exemplářů a od těch časů se s nimi již nikdo nesetkal. Znovu začínají být nalézáni v přírodě až v posledních deseti či patnácti letech. Jako příklad uveďme druhy Phelsuma breviceps, Paragehyra petiti ad. A netýká se to jen plazů. Podobné osudy mají někteří obojživelníci, ale třeba i lemuři (Hapalemur simus, Allocebus trichotis, Microcebus myoxinus, viz Vesmír 74, 655, 1995/11). Příčinou je asi prachobyčejný zájem člověka – do počátků našeho století totiž spadá intenzivní přírodozpytné úsilí Francouzů v nově nabyté kolonii. V období 2. světové války a krátce po ní ambice upadaly a začaly se opět vynořovat až koncem století. Mají tentokrát méně nacionální charakter a vyplývají spíše z obecnějšího povědomí o narůstající devastaci celé planety; ze snahy rychle vše poznat ještě teď, protože za pár let bude možná už pozdě.

Druhý problém je rázu spíše evolučně geografického. K většině výše zmíněných dlouho hledaných a konečně znovu nalezených druhů (ale nejen k nim) bývají v posledních letech objevovány druhy blízce příbuzné, které ovšem žijí v jiných částech ostrova, obvykle v docela jiných klimatických a přírodních podmínkách. Matoatoa spannringi je domovem v deštných lesích na východě, M. brevipes v suchých formacích trnitého buše; Paragehyra petiti obývá polopuštní oblasti, Paragehyra gabriellae pro změnu miluje deštné lesy; Phelsuma breviceps je známa z nejvyprahlejších míst jihozápadu, většina ostatních druhů rodu dává přednost deštným nebo horským mlžným lesům na východě. Svádí to k domněnce, že právě tyto podmínky mohly být příčinou adaptivní radiace a speciace (vzniku a rozrůznění více druhů ze společného předka), ale kdo ví, jak to vlastně bylo. Pokud je mi známo, nikdo se tím nezabýval. Většina badatelů se prozatím věnuje pouhému hledání a popisování nových druhů. Vždyť koho by nelákalo napsat – a uveřejnit (!) – vědecký popis ducha?

(Misc. publ. 186, Ann Arbor, 23. 2., 1998)