Graffiti – řeč prázdných duší

Grafická výpověď mládeže zanechávající těžko odstranitelné výtvory na zdech či vehikulech veřejné dopravy může být bezesporu předmětem bádání archeologie současnosti. Takzvaná „smetištní archeologie“ (garbage archeology) vznikla na základě správné úvahy, že o stavu společnosti nám více řeknou její odpady než sociologická zkoumání. Vzniká ovšem otázka, zda právě graffiti budou řekněme za 2000 let, tedy roku 4000, tím pravým dokumentem kultury v době svého vzniku. Nejsou-li vysoce trvanlivé a nebudou-li beze stopy zničeny při budoucí výstavbě něčeho dnes jen obtížně představitelného, tak by mohly být obtížným rébusem pro budoucí archeology.

Graffiti jsou spolehlivým dokladem nespolehlivého stavu postmoderního lidstva na konci 20. století. Jsou jakoby reklamou revoltujících, neukázněných, nespokojených. Je pozoruhodné, že jsou vázány na prostředí veřejných a zanedbávaných míst velkoměstských aglomerací. Na venkově a ve vesnickém prostředí nacházíme graffiti sporadicky. Polarita soukromého a veřejného je při výběru ploch jasně pozorovatelná. Urbánní mentalita, vznikající nezdravým nakupením lidských živočichů, se již tolik nestará o kvalitu odvrácené tváře svých navenek honosných mimikry. Produkce sprejerů je navíc mentálně ubohá a slaboduchá. To svědčí o tom, že podobně jako destruktivní davy fotbalových fanoušků jsou i příslušníci různých skupin ničitelů životního prostředí zanedbaní jedinci beze smyslu pro krásu, pohodu a psychickou rovnováhu. Námitka, že jde o revoltující protest mládeže, při hlubším zkoumání neobstojí, protože revoltovat se dá elegantně i duchaplně. Úcta k hodnotám se vytrácí v zmateném a chaotickém čárání všude tam, kde se to provádí v rychlosti a s patřičnou mírou instinktivního napětí z možného nebezpečí. Kdybychom na graffitové produkce uplatnili ověřená pravidla jak vyhodnocovat projektivní testy, nezbylo by nám než konstatovat, že jde obsahově i formálně o velmi chudé, bezduché odpovědi, neklamně svědčící o nízké intelektové úrovni. Nemůžeme se divit, masová kultura, které vévodí „druhý bůh – televize“, vychovává masu k nekvalitním mentálním procesům a hodnotám. Sprejeři jsou přece děti rodičů, a pravděpodobně rodičů nevynikajících dostatečně dobrou mravní a estetickou úrovní.

Nelze pochybovat o tom, že party těchto nepovedených neumětelů jsou opačnou stranou mince zvané reklama. Graffiti jsou protestující billboardy, napadající ubohost měšťáckého způsobu života. To je však málo, protože klikyhákům schází estetická hloubka. A to i v takových případech, kdy se graffiti malují na tzv. legály. Navíc vyhrazené plochy, kde jsou sprejeři jakoby tolerováni, neposkytují dobrodružné vzněty a uspokojení z toho, že se něco provádí nelegálně. Je sice pravda, že graffiti alespoň zaplní monotónní šeď a prázdnotu, ale i tak z výtvorů sprejerů čiší více smutek než radost. Rychlé generalizace sice nikam nevedou, ale jednu si dovolíme: Zatímco na reklamních plochách a billboardech předvádějí ten správný způsob života asepticky vybrané vzorky Homo sapiens, je graffitová produkce jasným výrazem odpadu konzumní společnosti. Dialektická soupatřičnost přijímání a vyprazdňování, tak evidentně viditelná v alimentárním cyklu živočišné říše, se projevuje i v protikladech obrazné reklamy a výtrusů graffiti.

Psychoanalytická odpověď je stručná a jasná: Graffiti nejsou strukturovaným sdělením ani utajeným ezoterním poselstvím zasvěcené kasty vyvolených. Jsou odpadem kultury, která se ocitla ve slepé uličce. A tak není náhodné, že o graffitové rozmáchlé barevné fekálie kulturní degenerace projevuje zájem archeologie současnosti. Je to bohužel odpad, který vznikl nikoliv z práce, ale z neplodné zahálky.

Sociálně-demografické charakteristiky sprejerů zatím nikdo systematicky a objektivně nezmapoval. Scházejí i relevantní psychologické údaje. Proto se úvahy a hodnotící soudy o graffitových produkcích pohybují zatím v oblasti názoru a nikoliv ověřitelného a dokázaného faktu.