Jak se hroutil socializmus ve střední a východní Evropě

Je opět listopad a ne jen tak nějaký. Od vzrušených týdnů „sametové revoluce“ uplynulo už deset let. Ponechme stranou úvahy o tom, jak jsme se během uplynulé dekády zhostili nebo nezhostili úkolů z oněch revolučních dní. Na toto téma už jsou a ještě budou napsány tisíce úvah. Slovní spojení jako „neblahé morální dědictví reálného socializmu“, „vštípená otrocká mentalita“, „přeskupení starých nomenklaturních kádrů“ či „zatuchlé, ale naše pivní teploučko“ jistě nebudou chybět. Zajímavé však je podívat se o deset, dvacet, nebo dokonce třicet let zpátky, a to nejen k nám, ale i do okolních zemí tehdejšího „tábora míru a socializmu“.

Pamatuje si dnes ještě někdo, jak to tenkrát bylo s „pražským jarem“ a čím to začalo o dvacet let později? Jak to bylo s Gorbačovem? Co se dělo v Polsku, Maďarsku, ve státě „demokratických Němců“ a jinde? Jak se celá stavba komunizmu začala hroutit (zprvu pomalu, po řadu let téměř neznatelně) a co a kde tento proces tak či onak ovlivnilo, urychlilo, nebo zpomalilo? Jaký vliv měly na proces rozpadu postoje Západu? Jak se o to aktivně zasloužil Ronald Reagan a jak se změn bál prezident Bush? Na tyto otázky se z hloubek paměti odpovídá špatně. Těžko se sestavuje mozaika „útěku od rudých praporů“, jímž prošel komunizmus v posledních desetiletích, a onoho závěrečného úprku v jeho posledních letech.

Tato sovětologická nebo spíš „komunizmologická“ studie (píše se v ní také o satelitních zemích, byť ve spojení s moskevskou diplomacií či kvazidiplomacií) se objevila jako na zavolanou. Když jsem vzal pětisetstránkové dílo poprvé do ruky, chtěl jsem ho prolistovat, tu či onde se zastavit, probrat jmenný i věcný rejstřík a četbu odložit. Dílo však bylo tak „napínavé“, že mi to nedalo. Vrátil jsem se k úvodu a začal číst popořádku. Jako beletrii. Autor skloubil chronologii s archivními odkazy a citáty tak čtivě, že je těžké se od knihy odtrhnout.

Něco takového nebylo možno vytvořit hned po zhroucení komunizmu, neboť mnoho archivních dokumentů bylo zpřístupněno až později a mnozí „exponenti“ předchozích let začali sepisovat své memoáry až nedávno. Jiná fakta, výroky a postoje byly známy už dříve, to však knize na objevnosti, ucelenosti informací a vystižení atmosféry nic neubírá.

Prostřednictvím událostí a intrik v Kremlu dává autor nahlédnout i do „provincií“ a do tamního dění, které často mělo svou samostatnou logiku. A nejen to – kniha odhaluje mnohé ze zákulisí mezinárodní politiky. Věděl jsi, čtenáři, že ještě v lednu 1989, kdy už muselo být jasné, že komunizmus a sovětská říše jsou na konci sil, navrhl legendární Henry Kissinger Moskvě sepsání „Jalty 2“, která by „navěky“ pojistila sovětské panování nad střední a východní Evropou? Dozvíme se, co se dělo v Berlíně, ve Varšavě, jak Moskva byla jednu chvíli ochotna připustit vládu Solidarity za cenu klidu v impériu. Jak Maďaři nepochopitelně našli spojence v rigidní honneckerovské NDR. Jak zvláštní „socialistickou“ zemí bylo jednu dobu Ceauçescovo Rumunsko. Nechybí nic, ani gorbačovovská léta „posledního hurá“, jak Durman předsmrtné křeče onoho režimu nazval.

Pozoruhodné období útěku od praporů skončilo poměrně nedávno, mnohé z událostí dosud nelze bez podrobnějšího nahlédnutí do dějů a zákulisí oněch let pochopit. Troufám si tvrdit, že bez knihy Karla Durmana by hledání a nalézání souvislostí bylo nesrovnatelně těžší. Škoda jen, že jej studium postupného úpadku oné zvrácené praxe ještě zvrácenější ideologie zjevně tak zdeptalo, že doslov je poznamenán až morbidním pesimizmem ohledně budoucnosti demokracie. To však, zdá se, jen potvrzuje, jak zhoubné následky dokáže socializmus i po svém zániku zanechat na lidské psýché. A nahlíženo z tohoto hlediska není se co divit, že deset let je ještě příliš krátká doba na to, abychom socializmus úplně dostali z krevního oběhu.