Tradice sousedské lásky v Čechách

Českou povahu charakterizují nejen jména Sněhurčiných trpaslíků, ale i přezdívková jména českých vesnic. Mnoho místních jmen na našem území, zejména pak těch nejstarších, si lidé vytvořili sami tím, že dávali přezdívky svým sousedům. A některé jim padly tak dobře, že se udržely podnes (i když u některých si původní význam slova neuvědomujeme). V těch dávných dobách ještě novou osadu nepojmenovával její majitel. Vznik jmen samozřejmě přesně datovat nemůžeme, ale písemné doklady o nich máme zhruba od 11. století (viz A. Profous: Místní jména v Čechách ad.).

Snad nejhorší přezdívky označují obyvatele vsi za vrahy nebo zloděje. Takové Hrdlořezy, Vrahožily či Jedovary už mají pověst jednoznačnou. S nimi ve stejné kategorii soutěží Pobistrýce, Zbilidy, Zbizuby či Kostomlaty – ani ty neznějí zrovna mírumilovně. O malinko líp jsou na tom Všetaty a Tatobity (slovo tat ve staročeštině označovalo zloděje). Tedy ve Všetatech (podle sousedů) žili samí zloději, kdežto ve Vševilech byli všichni blázni. Zajímavé jsou Pročevily (ostatní blázni), člověk by skoro myslel, že se tak pojmenovali sami.

Ti, kteří se neživili kradením, živili se všelijak, o čemž vypovídají jména jako Dřevohryzy či Mrchojedy. Ty druhé se přejmenovaly na Mrkvojedy, což není nic neobvyklého, třeba z Potikozlů jsou dnes Pětikozly (a tak bychom mohli pokračovat). Ostatně znám jednotlivé osoby, které se nechaly přejmenovat, a jsou to tak kuriózní příběhy, že je pro jistotu neuvádím. Ale vraťme se k tomu živení. Co asi tak jedli v Srnojedech, není těžké uhodnout, spíš je otázka, jak k tomu přišli, že. (Možná měli předky v Tatobitech.)

Mnohé přezdívky jsou však téměř něžné, poukazují třeba jen na drobný nedostatek, který obyvatelé měli. V Kratonosích či Kosmonosích to byl nosánek, čím zaujali, v Holohlavech či Holovousích asi nebyli nijak přehnaně osrstěni. V Poděbradech se jim někam poděly brady, v Poděvousích jen onen bradní porost, zkrátka tak nějak to bylo, i když určitě trochu jinak.

Nejinak se lidé milovali na území dnešního hlavního města. V Měcholupech loupili zavazadla, zaniklé Kuromrtvy se vyznačovaly zabíjením slepic a v Nebovidech, rovněž zaniklých, se kvůli stínícímu Petřínu mohli pořád koukat jen do nebe (v dnešní Nebovidské ulici, která tam zůstala, to není o nic lepší). Také Nusle se dřív jmenovaly Neosvitli (nedopadl na ně sluneční svit). V Kobylisích se lísali ke kobům (krkavcům), jinými slovy zráli pro šibenici (ovšem jen podle mínění sousedů). Lépe snad dopadli ve Štěrboholech, kde si štěrbali do holí (vrubovek) zářezy, tudíž asi obchodovali. A jakkoli se dnes Bohnice staly synonymem bláznivosti, nikdy se nejmenovaly Vševily ani nijak podobně. Naopak vznikly až nečekaně obyčejným způsobem (jako Boemice je založil vyšehradský kanovník Jan Boem). Ani Ďáblice nemají nijak ďábelský původ, jmenovaly se Davlice (Davlova ves). Zato Dejvice (žádné dej více!) se jmenovaly Dehnice po panu Dehnovi, jehož jméno lze přeložit jako zlý duch.

Ve výčtu sousedských „lichotek“ bych mohla pokračovat ještě dlouho, myslím však, že už to k ilustraci domácích vztahů stačí. Snad je dobře, že brzy se pojmenovávání osad ujali jejich zakladatelé a po nich úřady. Pak už se vesnice jmenovaly přímo po majiteli nebo třeba podle řemesla, které se tam provozovalo, zkrátka seriózně. Zajímavé to je ovšem mnohem méně, takže jestli někdo bydlíte ve vsi s pěkným přezdívkovým jménem, buďte na to hrdí. Sousedi se uráželi jen tehdy, když se ve skutečnosti navzájem obdivovali. On už je to u nás takový folklór.