Objev roku 1998

Časopis Science v čísle 5397 (18. prosince 1998) prohlásil pozorování velmi vzdálených supernov a zjištění, že se ty nejvzdálenější nacházejí zhruba o 10–15 % dále, „než by měly být“, objevem roku 1998. Není divu! Objev je to tak závažný, že se od té doby mnoho astronomů snaží nalézt alternativní vysvětlení. Zatím bez úspěchu.

(Co znamená tento objev pro kosmologii, vysvětluje článek Raphaela Boussa z Harvardovy univerzity na s. 7–10 v tomto čísle.) Jaká odpudivá síla způsobuje „rozfoukávání“ vesmíru? Úvahy ponechme povolaným a podívejme se na pozorování samo.

Myšlenka použít výbuchy supernov k měření vesmíru není nová – přišel s ní roku 1979 Stirling Colgate. Ale první vzdálenou supernovu typu Ia objevili dánští astronomové až roku 1988. Teprve po několika letech se s pozorovanými supernovami roztrhl pytel (roku 95 byly pozorovány 4, roku 96 už 32, roku 97 dokonce 34 a loni nejméně 10 supernov). Ještě k terminologii: supernova typu II má ve svých spektrech čáry vodíku, zatímco supernova typu I nikoli (vodík již vyhořel).

Čtyřmetrový teleskop Blanco na Cerro Tololo byl schopen pořizovat každých 10 minut snímek oblohy o velikosti Měsíce až do vzdálenosti 6 miliard světelných let. Kanadsko-francouzský teleskop na Havaji pronikl do minulosti vesmíru ještě hlouběji. Ten také zachytil dosud nejvzdálenější supernovu typu Ia – SN 1997ck. Je vzdálena 8 miliard světelných let a vzdaluje se od nás rychlostí 60 % rychlosti světla. Systematické prohlížení velkých částí oblohy usnadňují astronomům počítače. Dva snímky téže části oblohy pořízené v časovém odstupu např. několik týdnů položí na sebe a „odečtou“ je. Pokud se v době mezi pořízením obou snímků objeví nová supernova, okamžitě je patrná a další pozorování se zaměří přímo na ni.

Science 282, 2156–2157, 1998