Každý pes jiná ves

Cestou z Mnichova minu Landshut, u Vídně potkám Klostenerburg a kus za Budapeští dokonce Székesfehérvár. Jména některých cizích měst by nás ani nenapadlo vyslovit v originále (např. Benátky), jiná naopak počeštěnou podobu dávno ztratila (kdo by mluvil o Frankobrodu).

Nejstarší domácí podoby cizích zeměpisných jmen najdeme (vzácně) v Kosmově kronice (Zuinprod, míněn Schweinfurt), hojněji u Dalimila (Paříž, Řím) či v Alexandreidě (Atény, Korintuš). Přejímání jmen cizích měst podle slyšené podoby, kterou si lidé nějak uzpůsobili, se u nás rozšířilo již v raném středověku. Často k nám jména putovala přes latinu (Londinium) nebo němčinu (Paříž, Korintuš).

V porovnání s minulostí jako by dnes nad sluchem nabýval vrchu zrak. Člověku je jedno, jak se městu říká, hlavně když ho vidí v internetovém jízdním řádu. Snad proto se tendence obrátila – dřív nových českých jmen cizích měst přibývalo, dnes valem zanikají. Ostatně už r. 1845 Sekce pro slovanskou filologii Královské české společnosti nauk přišla s návrhem, abychom používali pouze originální formy jmen. Proti tomu působily puristické snahy zdomácňovat úplně všechno. Souboj tenkrát vyzněl nerozhodně a jeho skóre se ve prospěch originální podoby mění jen pozvolna.

Jakkoli OSN už nějaký čas doporučuje standardizaci psaní měst, dosud si člověk musí pamatovat, že Venezia je pro Angličana Venice, pro Francouze Venise, pro Němce Venedig a cizinec studující češtinu je i nadále maten Benátkami. Nic nelze lámat přes koleno. Zvykáme si na „mezinárodně“ popsané školní mapky (bývají uvedeny obě podoby), ale na výlet do Romy nebo Münchenu asi nebudem jezdit nikdy. (Naše řeč 81, 240, 1998/5)