D. BŘEZINOVÁ, M. BUKOVANSKÁ, I. DUDKOVÁ, V. RYBAŘÍK: Praha kamenná

Poměrně obsáhlá monografie informuje o druzích kamene použitých na význačných pražských stavbách – od Pražského hradu až po metro a Palác kultury. Zvláštní kapitoly jsou věnovány vltavským mostům, sochám a pomníkům, dlažbě a péči o kamenné památky. Knihu uzavírají přehledné tabulky asi padesáti význačných druhů hornin, které se již od předrománské doby těžily na našem území. Kromě toho kniha stručně popisuje dalších nejméně dvě stě druhů ozdobných kamenů dovážených do Čech z celé bývalé monarchie, Itálie a v poslední době až z Kuby a Jihoafrické unie. Kniha je poučná pro geology, architekty, památkáře a vlastně každého, kdo chce vědět, odkud pocházejí kameny, po kterých denně šlape do práce, ať už chodí přes Karlův most nebo po schodech do metra.

Ti ostatní věru nemusejí rozeznat rozdíl mezi nehvizdským a hořickým pískovcem, mezi peceradským gabrem a libínským dioritem, ale mohli by alespoň vědět, že kámen patří k Čechám a k Praze, že tomuto městu a této zemi dodává osobitou barvu, strukturu a třpytivost. Grafik Karel Vik, který žil dlouhá léta v Hořicích, se svého času vyjádřil, že pískovec je naším národním kamenem. Pískovcové sochy a architektonické články nalezneme daleko mimo Českou křídovou pánev. Osamělý Jan Nepomucký u venkovského mostku bude nejspíš z onoho nahnědlého třpytivého pískovce z Podkrkonoší nebo od Dolního Žlebu, a to i kdyby stál třeba na žulové Vysočině. Podobně v kdejakém kostele můžeme nalézt načervenalé hlíznaté vápence z radotínské Cikánky nebo od Suchomast. A snad jen výstřední F. A. Špork v Konojedech u Úštěka nechal přes Alpy, údajně na 200 povozech, přivézt italské mramory. Myslím, že nás moderní barvy otupují. Každý den vidíme příliš mnoho barevných automobilů a různých pastelových obálek a reklam, než abychom dovedli vychutnat to, co člověku baroka přinášelo neustálé vzrušení a potěšení (jak nám ukazuje dobová architektura) – totiž barvy a struktury materiálu, dotek kamene, jeho kresbu a spojení s bílou omítkou. To je také řeč domova, přesvědčivá esej o tom, kým jsme, jasná a lapidární.

A je-li v Praze místo, které tuto lapidárnost shrnuje do jednoho koncentrovaného zážitku, pak jím je Lapidárium na pražském výstavišti. Nikdo nás už delší dobu na toto místo neupozornil, ale je ohromující, že těch osm sálů plných drobných i obrovských plastik (Krocínova kašna, sochy Karlova mostu, románské sloupky, gotické chrliče) získalo cenu European Museum of the Year a zařadilo se tak v roce 1995  mezi deset nejlepších evropských muzeí. Je to jedno z lepších evropských lapidárií, a navíc v něm můžeme koupit knihu o kamenné Praze.