Aktuální číslo:

2026/7

Téma měsíce:

Mapy

Obálka čísla

Ad Neveselé kapitoly o vědě a moci

(Vesmír 77, 286, 1998/5 a následující části seriálu)
 |  5. 1. 1999
 |  Vesmír 78, 10, 1999/1

Paměti prof. Poupy, kterým se Vesmír rozhodl věnovat velký prostor, ve mně chvílemi vyvolávají určité rozpaky. Já ty nejtemnější fáze komunistické diktatury ovšem nepamatuji – počátkem padesátých let jsem ještě nechodil ani do školky, ale přesto se mi zdá, že v některých ohledech je Poupovo líčení přinejmenším trochu příliš subjektivní. Čtenář musí např. nabýt dojmu, že ČSAV byla spolkem vědecky zcela neschopných individuí, která uměla pouze žvanit na stranických schůzích. Trapně působí např. blahosklonné uznání, že jeden z nich, Milan Hašek, „dosáhl později jistých úspěchů“. Skutečností je, že Haškovi v podstatě „o fous“ unikla Nobelova cena a že založil ústav, který byl až do roku 1968 skutečnou světovou špičkou. Právě tak je pravda, že i celá řada dalších ústavů ČSAV byla ve druhé polovině padesátých a v šedesátých letech nesporně na velmi vysoké světové úrovni. Situace se dramaticky změnila až po roce 1968 a je smutné, že naše věda se z onoho šoku dosud nevzpamatovala. Lidé jako I. Málek, M. Hašek či F. Šorm byli sice členy ÚV KSČ a občas pronášeli projevy, jejichž některé partie bychom dnes právem považovali za neuvěřitelné, ale důležitější možná je, že ve vědě opravdu něco dokázali – buď sami, nebo spíše tím, že dokázali vytvořit na tehdejší dobu opravdu velmi dobrá pracoviště. Příznačné je, že skoro všichni tito lidé byli po roce 1968 svých pozic zbaveni. Nemělo by se zapomínat ani na to, že v ústavech ČSAV mnohdy nacházeli útočiště i lidé, kteří z kádrových důvodů nemohli zůstat na vysokých školách. Ti, kdo stáli tehdy v čele naší vědy, asi nemohli jinak než „s vlky výt“. Na jednu stranu si za to snad zaslouží morální odsouzení, na druhou stranu by se určitě nemělo zapomínat na to pozitivní, co vykonali. Řekl bych, že míra kolaborace vědců s komunistickým režimem nebyla určitě o nic větší, než tomu bylo třeba u umělců, intelektuálů obecně, a vlastně u celé společnosti. Myslím, že období komunistického režimu bylo tak zlé, že určitě není potřeba je ještě uměle „přičerňovat“.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost

O autorovi

Václav Hořejší

Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v. v. i., který v letech 2005-2017 řídil a kde je vedoucím oddělení molekulární imunologie, se zabývá povrchovými a signalizačními molekulami buněk imunitního systému. Přednáší imunologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.
Hořejší Václav

Doporučujeme

Když bahno teče jako ledovec

Když bahno teče jako ledovec

Petr Brož  |  7. 7. 2026
Už několik desetiletí si věda láme hlavu nad zvláštními, několik desítek metrů vysokými kopci rozesetými po různých částech Marsu. Je přitom...
Ideologie v mapách, mapy v rukách ideologů

Ideologie v mapách, mapy v rukách ideologů uzamčeno

Jitka Močičková  |  7. 7. 2026
Mapy jsou často vnímány jako důvěryhodné médium založené na seriózních datech. Proto nebývají podrobovány stejné míře kritické reflexe jako text,...
Když mapa mluví

Když mapa mluví uzamčeno

Jan D. Bláha  |  7. 7. 2026
Mapy patří k nejpřesvědčivějším obrazům světa. Působí věcně a spolehlivě, nejsou však pouhým otiskem reality. Každá mapa je výsledkem rozhodnutí,...