Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Ad Neveselé kapitoly o vědě a moci

(Vesmír 77, 286, 1998/5 a následující části seriálu)
 |  5. 1. 1999
 |  Vesmír 78, 10, 1999/1

Paměti prof. Poupy, kterým se Vesmír rozhodl věnovat velký prostor, ve mně chvílemi vyvolávají určité rozpaky. Já ty nejtemnější fáze komunistické diktatury ovšem nepamatuji – počátkem padesátých let jsem ještě nechodil ani do školky, ale přesto se mi zdá, že v některých ohledech je Poupovo líčení přinejmenším trochu příliš subjektivní. Čtenář musí např. nabýt dojmu, že ČSAV byla spolkem vědecky zcela neschopných individuí, která uměla pouze žvanit na stranických schůzích. Trapně působí např. blahosklonné uznání, že jeden z nich, Milan Hašek, „dosáhl později jistých úspěchů“. Skutečností je, že Haškovi v podstatě „o fous“ unikla Nobelova cena a že založil ústav, který byl až do roku 1968 skutečnou světovou špičkou. Právě tak je pravda, že i celá řada dalších ústavů ČSAV byla ve druhé polovině padesátých a v šedesátých letech nesporně na velmi vysoké světové úrovni. Situace se dramaticky změnila až po roce 1968 a je smutné, že naše věda se z onoho šoku dosud nevzpamatovala. Lidé jako I. Málek, M. Hašek či F. Šorm byli sice členy ÚV KSČ a občas pronášeli projevy, jejichž některé partie bychom dnes právem považovali za neuvěřitelné, ale důležitější možná je, že ve vědě opravdu něco dokázali – buď sami, nebo spíše tím, že dokázali vytvořit na tehdejší dobu opravdu velmi dobrá pracoviště. Příznačné je, že skoro všichni tito lidé byli po roce 1968 svých pozic zbaveni. Nemělo by se zapomínat ani na to, že v ústavech ČSAV mnohdy nacházeli útočiště i lidé, kteří z kádrových důvodů nemohli zůstat na vysokých školách. Ti, kdo stáli tehdy v čele naší vědy, asi nemohli jinak než „s vlky výt“. Na jednu stranu si za to snad zaslouží morální odsouzení, na druhou stranu by se určitě nemělo zapomínat na to pozitivní, co vykonali. Řekl bych, že míra kolaborace vědců s komunistickým režimem nebyla určitě o nic větší, než tomu bylo třeba u umělců, intelektuálů obecně, a vlastně u celé společnosti. Myslím, že období komunistického režimu bylo tak zlé, že určitě není potřeba je ještě uměle „přičerňovat“.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost

O autorovi

Václav Hořejší

Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v. v. i., který v letech 2005-2017 řídil a kde je vedoucím oddělení molekulární imunologie, se zabývá povrchovými a signalizačními molekulami buněk imunitního systému. Přednáší imunologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.
Hořejší Václav

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...