Když máš hlad, tak ho hlaď

Rada uvedená v titulku nás provází téměř od počátku života a slovo hlad provází slovanské jazyky od počátku jejich vývoje. Bývá dáváno do souvislosti s dalším slovanským slovem žlděti (toužit, prahnout) a možná i se staroindickým slovem označujícím touhu či chtivost. Dnes se naše touhy ubírají jiným směrem, ovšem jen v zemích, kde (zatím) nehrozí hladomor. I u nás se jedné bylince lidově říkalo hladověnka. Roste zjara na pastvinách či na skalách a odborně se jmenuje osívka (Erophila), snad proto, že se v některých letech objeví v takovém množství, jako by jí bylo oseto pole. Daří se jí za suchého jara, a proto její hojnost bývala předzvěstí malé úrody, tedy hladu. Podle středověkých hvězdářů věstilo hlad také přiblížení Saturnu k Zemi, a tak se této planetě ve středověké literatuře říkalo mimo jiné i Hladolet. Svědectví o hladu podávají také pomístní jména zapsaná například v Tereziánském katastru (pracovalo se na něm od. r. 1713), nejen Hladovec či Hladový vrch, ale i mnohá další – Bídnice, Potvora, Daremnice, Žebrák.

Hlad (ten skutečný) je důsledkem odedávna se opakujícího nedostatku jídla, a proto je velmi staré i samo slovo jíst. Odvíjí se od základu ed- (viz řecké edo, latinské edere, německé essen či anglické eat). Staročeské jiesti zřejmě vzniklo z j-ied-ti, -j- bylo všelijak přidáváno pro snadnější výslovnost, ale máme i odvozeniny bez -j-: např. snísti, snídat, snědek. Poslední uvedené slovo ostatně též svědčí o úpěnlivém hledání potravy, označuje rostlinku (Ornithogalum), která se v dobách nepříznivých skutečně jedla (i když moc výživná asi nebyla). Její české jméno ovšem žádnou úctyhodnou historii nemá, převzali ho v minulém století bratři Preslové z polštiny, když psali svou knihu Flora Čechica. S jídlem (etymologicky) nesouvisejí jen jména rostlin. Zmiňme alespoň pár zajímavých slov: jesle jsou koryto pro „dobytčí jídlo“, jícen (hltan) je trubice přijímající (a někdy i hltající) jídlo, jed je látka, která snědena způsobí otravu. Jícný hrách byl ve východních Čechách hrách jedlý, Hanáci však jícný říkali hanlivě hladovému (hltavému), tedy hamižnému, hrabivému člověku.

Dychtění po jídle bylo vždy mocnou silou, o čemž svědčí nejen intenzivní snaha jídlo získat, ale i novodobé ambivalentní vztahy k potravě, vedoucí až k poruchám (viz článek ve Vesmír 77, 491, 1998/9). Slovo anorexie vzniklo z an (zápor) a orexis (dychtění, žádání), bulimie z ř. bus – býk a limos – hlad (zdejším zvířecím symbolem nenasytnosti by byl spíš vlk).

Zajímavé je, že různí „dobře vykrmení“ tvorové mají jazykově odlišené podkožní tuky: člověk s vepřem, husou či kachnou sádlo, kráva s jelenem lůj, kdežto ryby prostě rybí tuk. (Rostliny produkují pouze olej (ovšem ony také v pravém slova smyslu netloustnou). Snad je to tím, že tuky z některých zvířat byly vhodné k lití svíček (lůj), kdežto u jiných živočichů se tuk prostě jen usazoval (sádlo). Samo slovo tuk souvisí s týti (lat. tumeo – nabývat objemu), příbuzné je i týl (široká část krku). Olej (z lat. oleum – olivový olej) mají jen rostliny a máslo (od mazat) se vyskytuje pouze u druhu Homo sapiens, nikoli pod kůží, nýbrž na hlavě, a to jen v případě, když onen Homo přestává být tak sapiens, jak by se od něj čekalo.

Není-li pak nakonec ono hlazení (... tak ho hlaď a říkej mu malej) nejlepší prevencí poruch přijímání potravy? Naposledy se obraťme k jménům roslin – hladýš (Laserpitium) nesouvisí s hladem, ale s hlazením, resp. s hladkostí (má hlaďounké, lysé lodyhy). Hladit souvisí s hladký a snad i s přiléhavý – a přiléhavý zas (ovšem jen významově) s výstižný, vhodně použitý. Ostatně je možné, že hlazení může být univerzálním návodem k léčbě čehokoliv.