Aktuální číslo:

2018/12

Téma měsíce:

Jednotky SI

Proč netopýři tvoří druhově bohatou skupinu savců?

 |  5. 8. 1998
 |  Vesmír 77, 438, 1998/8

Slyšel jsem, že netopýři tvoří přibližně pětinu všech druhů savců. Jak je možné, že je tato skupina tak druhově bohatá? V.S.

Otázky podobného typu lze často smést ze stolu poukazem na to, že různé skupiny organizmů jsou zkrátka různě bohaté a nemá cenu se ptát, proč právě tato skupina je druhově bohatší než jiná – na některou to prostě vyšlo. Tímto postupem se sice zbavíme nepříjemných otázek, mnoho nového se však nedozvíme. Zajímavější možností je ptát se, zda druhově bohaté skupiny mají nějaké společné rysy, a na základě těchto rysů hledat nějaké obecnější zákonitosti vývoje druhové rozmanitosti na Zemi. Než se začneme ptát, musíme alespoň věřit, že druhová rozmanitost není jen tak, že za ní něco skutečně vězí. Druhová rozmanitost netopýrů nás k této víře do jisté míry opravňuje – pětina všech savců je skutečně dost, zvláště pro toho, kdo netopýry považuje za cosi bizarního, za jistý extremistický výstřelek evoluce.

Pokusme se tedy zamyslet, zda mají netopýři nějaké rysy společné s rysy jiných druhově bohatých skupin organizmů. První, co nás může napadnout, budou samozřejmě křídla a schopnost aktivního letu. Podíváme-li se na jiné skupiny živočichů schopných aktivního letu, zjistíme, že jsou také druhově velmi bohaté – ptáci jsou druhově nejbohatší skupinou suchozemských obratlovců a hmyz (jediná třída členovců schopná aktivního letu) je dokonce druhově nejbohatší třídou živočichů vůbec. Zdá se tedy, že aktivní let je vhodný předpoklad pro vznik druhové rozmanitosti. Není to ovšem jediný předpoklad. Když se důkladně studovaly korelace mezi různými vlastnostmi organizmů a jejich druhovou rozmanitostí, zjistilo se, že vysoká druhová rozmanitost koresponduje se dvěma základními vlastnostmi. Jednou z nich je vysoká schopnost šíření a vyhledávání zdrojů (daná kupříkladu právě schopností aktivního letu), druhou je krátká generační doba. Obě vlastnosti pravděpodobně umožňují snadněji osídlovat nová území (což někdy vede ke vzniku nových druhů, viz Vesmír 76, 495, 1997/9) a zároveň se rychle vzpamatovat z možných krizí a zamezit lokálnímu vymření populací. Obě vlastnosti tedy zvyšují pravděpodobnost vzniku nových druhů a zároveň snižují pravděpodobnost vymření druhů.

Tím jsme se dostali ke klíčovému okamžiku. Vysoká druhová diverzita je dána tím, že některé typy organizmů zkrátka mají vyšší schopnost produkovat nové druhy a nižší „schopnost“ vymírat. Jde tedy o analogii darwinovského přirozeného výběru mezi jednotlivci soutěžícími o to, který z nich dá život většímu množství potomků. Procesu, při němž dochází k soutěži mezi různými druhy o to, který dá vzniknout většímu počtu dceřiných druhů, se říká druhový výběr. Podstatné je, že mnoho vlastností organizmů, které kolem sebe vidíme, se mohlo uchovat nikoli díky darwinovskému výběru mezi jedinci, ale díky tomu, že nějak zvyšovaly pravděpodobnost odštěpení nových druhů či snižovaly pravděpodobnost vymření, aniž tím nějak zvýhodňovaly jedince. To, že je nějaká skupina „úspěšná“ (tedy druhově bohatá), nemusí souviset s nějakou zdatností v darwinovském slova smyslu, ale třeba s tím, že její předkové měli tendenci vytvářet oddělené, reprodukčně izolované jednotky, z nichž později vznikly druhy.

Vraťme se však k netopýrům. Schopnost aktivního letu samozřejmě nemusí být jedinou vlastností, která tuto skupinu předurčuje k vysoké druhové rozmanitosti, netopýři mají řadu dalších zvláštních vlastností, díky nimž jsou výluční. Ty už jsou ale tak jedinečné, že je nemáme s čím srovnat (tedy s podobnými vlastnostmi u podobně rozrůzněných skupin) a o jejich významu můžeme jen spekulovat a vyprávět si o nich všelijaké „histórie“, jak říká kolega Zrzavý. Netopýři mají například díky echolokaci schopnost dokonale se pohybovat ve tmě a tak osídlovat pro „normální“ zvířata nedostupné typy prostředí, jako jsou jeskyně. Obývání jeskyní má řadu výhod – poměrně stálé klima a nedostatek predátorů umožňují nerušené sdružování v obrovské kolonie. Netopýři mají také vysoce rozvinuté sociální chování a komplikované reprodukční strategie, k případné reprodukční izolaci by tedy mohlo dojít snadněji než u jiných skupin organizmů – stačilo by, aby část populace trochu změnila své reprodukční zvyklosti a už se její příslušníci přestanou křížit se zbytkem populace. Takových hypotéz by se dala vymyslet řada. Pokud je ovšem nebudeme moci dát do kontextu s jinými poznatky (jako se to podařilo v případě aktivního letu), zůstanou mimo vědu (anebo přinejlepším na jejím okraji).

Nesmíme zapomenout ještě na jednu věc: K rozrůznění netopýrů došlo v průběhu třetihor a už v době miocénu (cca před 25 miliony let) existovala většina dnešních rodů. Během čtvrtohor, tedy období, které jakž takž známe, se s nimi v podstatě nic nedělo. Tím se netopýři liší od druhově nejbohatšího řádu dnešních savců, hlodavců, jejichž největší rozvoj probíhá až v poslední době, ve čtvrtohorách. Podmínky, v nichž došlo k diverzifikaci netopýrů, se mohly od dnešních podmínek zásadně lišit, a tak o samotné diverzifikaci toho nemůžeme moc říci. Jediným vodítkem nám zůstává zmíněné srovnání s jinými skupinami organizmů, omezené do té míry, do jaké je vůbec omezená možnost jakéhokoli srovnání taxonomicky vzdálených skupin.

Netopýří křik


První výkřik letícího netopýra byl preparátem můřího ucha přetlumočen do zvuků lidem slyšitelných téměř náhodou. Profesor Roeder vzpomíná, jak jednou v lednu, kdy netopýři hluboce spí zimním spánkem, prováděli v laboratoři pokusy s účinky umělých zvuků na můří preparát. Jeden z jeho studentů nalezl při nedělní speleologické výpravě v jeskyni zimujícího netopýra, uložil ho do ledničky a na pár týdnů na něj téměř zapomněl. Když ho z ní vytáhl a přidržel v ruce poblíž preparátu s mikrofonem, netopýr se rozehřál natolik, že vydal několik vzteklých skřeků a vzápětí kousl studenta do prstu. Ten ho v leknutí pustil a netopýr začal

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie

O autorovi

David Storch

Doc. David Storch, Ph.D., vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Zabývá se makroekologií a evoluční ekologií, přednáší na Přírodovědecké fakultě UK a na Přírodovědecké fakultě JU. Je spoluorganizátorem proslulého semináře „Biologické čtvrtky ve Viničné“ a spoluautorem knih Úvod do současné ekologie, Biologie krajiny: biotopy České republiky a Jak se dělá evoluce. Je editorem časopisu Ecology Letters. Spolu s P. A. Marquetem a J. H. Brownem editoval knihu Scaling biodiversity pro Cambridge University Press. Je ředitelem Centra pro teoretická studia, společného pracoviště UK a AV ČR.
Storch David

Doporučujeme

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Jaroslav Petr  |  13. 12. 2018
V čem udělali čínští soudruzi chybu? Čínský experiment odstartoval genetické vylepšování lidstva bezpříkladně zpackaným způsobem.
Tanec mezi pravděpodobnostmi

Tanec mezi pravděpodobnostmi

Ondřej Vrtiška  |  3. 12. 2018
Forenzní genetička Halina Šimková donedávna v Kriminalistickém ústavu Praha analyzovala DNA a pomáhala odhalovat vrahy, násilníky a zloděje. To ji...
Sedm základních kamenů

Sedm základních kamenů

Ivan Boháček  |  3. 12. 2018
Začalo to metrem. Ve dnech, kdy jde toto číslo Vesmíru do tiskárny, probíhá ve Versailles 26. konference pro váhy a míry (CGPM, Conférence...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné