Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jak se netopýr a motýl dotřepetali k svým jménům

 |  5. 8. 1998
 |  Vesmír 77, 476, 1998/8

Netopýr – nezbytná přísada čarodějných lektvarů, oblíbená esence noční romantické lyriky, především však jméno maličkého savce, bezbranného chundelatého uzlíčku, který příroda ve svém rozmaru obdařila lysými křídly. Netopýřích druhů je mnoho. Jsou netopýři velcí i malí, velkouší i ušatí, vousatí i řasnatí, vodní i pobřežní a další a další, přičemž však ti velcí zas tak moc velcí nejsou (tělíčko mají nanejvýš 8 cm dlouhé).

Spolu s vrápenci patří netopýři do řádu letounů. Ono už létání samo souvisí pravděpodobně nejen se vznášením ve vzduchu, ale i s padáním, a snad je tu i příbuznost s lotyšským slovem pro skákání. Zkrátka poletovat se dá všelijak, nepředstavujte si jen přílety a odlety na Ruzyni. A netopýr (ve staročeštině netopýř, v dialektech nedopejr, letopeř, litopéř aj.) se zřejmě vyvinul z lepetyry (od lepetati – trhaně poletovat). Na první poslech je zřejmé, že jde o zvukomalebné slovo, jak si tak zvířátko lepetá vzduchem a tu a tam tichounce lopne křídly, když náhle změní směr. Jméno netopýr bylo všelijak tabuováno (o tabuových slovech viz Vesmír 77, 296, 1998/5), neboť zvíře bylo předmětem mnoha obav a pověr. O některých tabuových slovech pro netopýra dnes už ani přesně nevíme, jak vznikla, jiná jsou dosud srozumitelná: holý pták (podle bezsrsté létací blány), večerek (létá večer), repík (zachytí se neboli vrepí do vlasů). Špirhanec (nejen netopýr, ale i noční motýl) snad souvisí s latinským spiritus – duch (míněn je ovšem duch zlý, rarášek).

Motýl, byť zástupce křídlatého hmyzu, tedy zvíře taxonomicky netopýrovi na hony vzdálené, zřejmě k svému jménu přišel rovněž díky charakteristickému poletování (viz srbské leptir). U nás byl jeho pohyb vnímán spíš jako motání, a tak vznikl motol, posléze motýl. Jak je vidět, česká nomenklatura se s etymologií nijak za ručičku nevodí, taková motolice má etymologicky blíž k motýlovi než k svým vlastním příbuzným.

Kromě netopýrů patří do řádu letounů i vrápenci, kteří mají zvláštní blanité výrůstky kolem nozder. Vrap je jakési zřasení (závěsu či šatu) nebo lupen na spodu kloboučku některých hub, ale také vráska (viz ukázku z dialektu: veď nemáte ešče na hobě vrape). Slovo vorpy předpokládáme už v praslovanštině, kořen verp- najdeme například v německém sich werfen (bortit se) nebo v anglickém to warp (křivit se), ostatně podobný význam mělo staročeské vráskati sě. Také v Jungmannově slovníku najdeme wrápence jako ssawce z podřádu řasonosowitých (rhinolophus), tedy zvíře, pro něž je charakteristické zřasení na čenichu. (Je otázka, zda skutečně vrápenec dostal jméno podle tvaru nosních otvorů. Ono totiž existuje ještě sloveso vrápati – osopovat se, útočit. Seriózní prameny však tuto možnost neuvádějí.)

Není mi jasné, proč vlastně vznikla některá hanlivá přirovnání – vypadá jako netopýr (hloupě), kouká jako netopýr (nevrle) nebo je rozcuchaný jako netopýr (strašlivě). Viděla jsem netopýrů už dost, ale ani jeden nebyl tak rozcuchaný jako třeba běžný cestující v pražské tramvaji.

Zbývá otázka, proč se při tak obrovské druhové variabilitě (viz článek D. Storcha Vesmír 77, 438, 1998/8) neprojevuje velká variabilita v lidovém názvosloví. Snad je to tím, že v minulosti byl netopýr zvířetem obávaným, ať už z pověrčivosti nebo pro příbuznost s jihoamerickými upíry a vampýry. A dnes, ač tak druhově bohatý, početně je většina druhů chudičká. Ubohé zvíře přezimuje v opuštěných štolách či jeskyních, jichž je však nedostatek. Přesto i tam za ním lidé vlezou, křičí, zblízka na něj svítí, načež zjistí, že na spícím tvorečkovi toho není moc vidět a trochu do něj šťournou. Předčasně probuzený netopýr nenajde žádný hmyz a zajde hlady. A tak se člověk buď s netopýry nevídá, nebo se stává jejich zhoubou. Snad jen za letních večerů můžete na některých místech zahlédnout netopýry poletující. To si však nesmíte myslet, že zvíře nemá nic jiného na práci, než se vám zamotávat do vlasů.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné