O egoizmu všeho živého

Život, když už jednou vznikl, má tendenci za každou cenu se udržet. V jazyce biologickém mluvíme o pudu sebezáchovy a záchovy rodu. Pojem egoizmu není pojmem jazyka věd přírodních, ale pojmem převzatým z věd společenských, filozofie, etiky a věrouk náboženských. V biologii není opravdu třeba pohoršovat se nad otázkami etickými, protože v tomto vědním oboru o ně nejde.

Úvahu Jana Zrzavého považuji za provokativní, což lze hodnotit veskrze pozitivně, protože nás to nutí zamyslet se nad tématem. Dále ji považuji za domýšlivou, což nelze hodnotit veskrze negativně, protože nás to nutí zamyslet se nad autorem.

Domnívám se, že autor nepostrádá smysl pro humor. Pobavili mě náměstkové Svobodové, sobeckost a ultrasobeckost nás všech – včetně Alberta Schweitzera, Viktora Koženého a Babinského. Řekla bych, že autorovi jde o hru namířenou proti „pravdymilovným suchopárům“. O hru, jak stvořit elegantní, jednoduchý a celistvý příběh o vzniku a fungování života (viz s. 71: kosmologové a subnukleární fyzikové vědí... nikdy nebudeme vědět... apod.).

Pokud by autorovi nešlo o hru, ale o titánskou domýšlivost, že v egoizmu všeho živého objevil cosi převratného, stačí přeložit název jeho úvahy do jazyka biologického: „O pudu sebezáchovy všeho živého“ – a je po eleganci, originalitě a metaforách.

Budou-li se vědci držet jazyka a předmětu vlastního oboru a přitom směřovat k mezioborové spolupráci, má homo sapisens sapiens šanci limitně se přiblížit otázkám vzniku a fungování vesmíru a života, možná nejen na planetě Zemi.